Černý, ředitel Národního divadla (2007–2012)
Příchod ředitele Ondřeje Černého (1962) k 1. dubnu 2007 předznamenala diskuse o způsobu odvolání jeho předchůdce Daniela Dvořáka. Ondřej Pavelka tehdy jako dnes předčítal prohlášení proti zásahu ministra Martina Štěpánka do chodu Národního divadla, ale činohra ve stávkové pohotovosti také požadovala zrušit podle ní nepřipravený konkurs, do něhož se nepřihlásil nikdo se zkušenostmi s řízením tak velkého divadelního organismu. Černého do funkce jmenovala několikatýdenní ministryně kultury Helena Třeštíková, spekulovalo se o možných zákulisních důvodech, nicméně čtrnáctičlenná komise ho doporučila třinácti hlasy.
Černý zvítězil koncepcí, v níž se přihlásil k ideji Národního divadla v pojetí Jana Patočky. V jeho duchu coby svůj první ředitelský počin už v červnu 2007 doplnil Statut Národního divadla o ideovou preambuli. Sklidil za to od „praktiků“ posměch, jenže jako první si explicitně formuloval odpověď na otázku po smyslu dnešní existence Národního divadla.
Především však Černý slíbil zahájit restrukturalizaci Národního divadla: Leitmotivem mého působení v Národním divadle by mělo být rozdělení Národního divadla na autonomní organizační jednotky, které společně vytvoří jakousi quasiholdingovou strukturu. (Inspiraci pro tuto vizi lze v určitých aspektech hledat mj. v holdingovém modelu vídeňských divadel). Vzhledem k tomu, že v případě ND nelze jednomu souboru svěřit konkrétní divadelní budovu, je situace složitější než ve shora zmíněné Vídni. Zřejmě i proto Černý nepředpokládal, že by ve střednědobé perspektivě došlo ke vzniku více právnických osob, princip autonomie prý může efektivně fungovat i na bázi jedné právnické osoby – ne ovšem v prostředí příspěvkové organizace. Hodlal tedy dát Národnímu divadlu novou právní subjektivitu, v níž by existovaly relativně samostatné úseky souborů i správních a technických služeb. Transformační úmysly myslím Černému pomohly do křesla, ale vyvolaly nevoli části zaměstnanců, že idealistický teoretik rozvrtá zavedené, byť obtížně udržitelné pořádky. Transformace mu také 7. září 2012 zlomila vaz.
Cílový stav hodlal Černý připravovat již v režimu příspěvkové organizace, a to postupnými kroky – v koncepci proklamoval, že je příznivcem evolučního procesu: Systémové a strukturální změny musí v sobě nést elementární přirozenost, nesmí být násilné, jinak systém nebude dobře fungovat. Prohlubování autonomie souborů ovšem neznamená prvoplánovou decentralizaci. Znamená to zároveň systematické budování infrastruktury a identity oněch autonomních celků. Aby bylo kam účinně decentralizovat. Prostředí souborů není pro skutečnou autonomii v tuto chvíli dostatečně připraveno. A to jak personálně, tak svým myšlením.
Černý neměl ambice řídit „umění“, posílil pozice uměleckých šéfů a do jejich hájemství hodlal zasahovat jen v krizových případech. Činil tak především z rozpočtových důvodů, známý je ale Černého neúspěšný pokus získat první uvedení Havlova Odcházení. Nezbavil však umělce obtíží plynoucích ze složité a nákladné organizace třísouborového provozu s nedobrými dopady do přípravy nových inscenací i do repríz, zdroj neustálých nevyhnutelných konfliktů. Tedy nijak zásadně nevylepšil infrastrukturu, nejviditelnější výsledky měl ve snaze zefektivnit úmorný dovoz, stavění a bourání dekorací v budovách, které postrádají skladovací kapacity – Národní divadlo ovšem zůstalo špeditérským velkopodnikem.
Požadavek ministra Jiřího Bessera přičlenit k 1. 1. 2012 Státní operu Praha k Národnímu divadlu tedy Ondřej Černý neplnil ze servility vůči nadřízeným, jak mu dnes mnozí předhazují. Už při nástupu do funkce v roce 2007 sdělil v rozhovoru pro časopis Harmonie: Vztah Národního divadla a Státní opery je téma, které bude třeba otevřít. Bude nutné najít rozumné řešení, současná situace, kdy obě opery jsou samostatné a placené státem, mi přijde nešťastná. Odmítl však vizi skutečného holdingu, tedy zhruba řečeno důsledné rozdělení Národního divadla na samostatné právnické osoby s vlastním sídlem v jedné z budov, mimo jiné proto, že ideu a tedy smysl Národního divadla spojoval s historickou Zítkovou budovou u Vltavy. Naopak od nástupu do funkce usiloval do svazku Národního divadla vrátit Novou scénu s Laternou magikou, kde postupně vznikl na původní koncepci Národního divadla nezávislý program a činohra tím získala komornější hrací prostor, po němž léta volala a který vlastně sama jako nevhodný dříve opustila. Přičlenění Státní opery k Národnímu divadlu tedy dovršilo Černého soustředné tendence a svým způsobem restauraci předlistopadového mamutího podniku o pěti scénách. Přinejmenším baletu se tím ulevilo, v opeře se ještě zuřivě bojuje a v té válce zřejmě padl i sám generál Černý. Fúzí však Národní divadlo nakynulo o 400 zaměstnanců a zkomplikovalo se už tak obtížné řízení podniku, které z podstaty věci nemůže být dlouhodobě efektivní.
Černý získal prostředky na významné rekonstrukční a stavební akce, opravu fasád a naposledy opravu tunelů Národního divadla na nábřeží Vltavy. Na podzim 2008 neváhal zdražit vstupné o takřka pětinu a dokázal zvednout příjmy. Spekuluje se však také o schodcích v hospodaření, které dorovnávalo ministerstvo kultury, problémem je, že se neposkytují údaje, jimiž by se tvrzení dalo potvrdit nebo vyvrátit. Za ministra Václava Riedlbaucha jsem byl členem komise, která měla zhodnotit Černého coby ředitele Národního divadla, ekonomické podklady jsme přes urgence nedostali, a odmítli se proto k Černého práci vyjádřit. Kromě toho se Černý provozu divadla učil za pochodu a nevyvaroval se, zvláště zpočátku, zbytečných konfliktů. Nelze si prostě ve světle nezdůvodněného hrubiánského odvolání lakovat jeho ředitelování jen na růžovo, na druhé straně si nemyslím, jak se také nyní rádo píše, že na Černého jako ředitele se rychle zapomene – v historii nejspíš získá pověst toho, kdo první, i když nesměle a možná naivně, začal praktický převod obrozenské instituce do 21. století ve chvíli, kdy k němu česká společnost ještě nedospěla.
Ondřej Černý převzal mnohé z praxe svého předchůdce Daniela Dvořáka, včetně vizuálu divadla a jeho materiálů (změna nastala až před několika týdny s novými webovými stránkami). Také dbal o společenskou prestiž divadla, jejím nejvýraznějším vyjádřením byla začátkem roku 2008 především společenskými ohledy ustanovená a sestavená Rada Národního divadla, převzal Klub mecenášů i koncepci časopisu Národní divadlo. A sám navenek důstojně reprezentoval.
To nejpodstatnější, tedy umělecké výsledky, hodnotíme v samostatných příspěvcích – zřejmě mohu shrnout, že nejsou špatné, ale ani mimořádné, a že na nich měl Černý svým způsobem řízení divadla daleko menší vliv než jeho předchůdce. Sám si přivedl jediného nového šéfa opery Jiřího Heřmana, v řízení stejně nezkušeného. Předčasně ho nahradil z ryze pragmatických, nikoli uměleckých důvodů Roccem, neboť Jiří Heřman spolu s šéfdirigentem Tomášem Netopilem odmítli způsob spojování operních souborů. Výměna operních šéfů názorně ukázala meze Černého pojetí autonomie souborů v „quasiholdingu“: při nástupu v roce 2007 předpokládal, že šéfy souborů s vlastní identitou by měl do budoucna jmenovat ministr, neboť to v logice věci přesahuje kompetence ředitele, jenže návrhem jen mechanicky aplikoval sporný přímý řídící vztah zřizovatele k divadlu, na který sám doplatil a který je třeba změnit.
Ondřej Černý zkrátka usiloval o pokrok jen v mezích nedokonalého zákona, na postsocialistickou vizi Národního divadla aplikoval moderní prvky současné evropské praxe, což však bez rozložení posttotalitního velkopodniku na rozumné i právně svébytné jednotky možné nebylo a nebude.
Komentáře k článku: Černý, ředitel Národního divadla (2007–2012)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
