Divadelní noviny > Burza Festivaly
Červen ve městě královny Elišky
Dvaadvacátý ročník královéhradeckého festivalu Divadlo evropských regionů se letos konal o něco dříve než jindy (17.–26. června), také programová kooperace mezi Klicperovým divadlem, Divadlem Drak a Open air programem se jevila trochu jiná, a to poněkud rozvolněnější. Programová brožura byla rozdělena na tři tematické oblasti, takže k festivalovému itineráři a vlastní zvolené zážitkové chronologii se musel účastník poněkud komplikovaněji prolistovávat. Nabídka byla jako vždy značně opulentní, tento typ festivalu nechává na vaší svobodné volbě, co zvolíte a o co přijdete.
Kraslice a hroutící se dům
V linii Klicperova divadla se pochopitelně objevily i zdejší inscenace, část jich byla již v Divadelních novinách reflektována, za pozornost rozhodně stojí relativně čerstvá inscenace Nikdy, hra Lenky Lagronové nastudovaná režisérem Janem Fričem. Jde vlastně o „tři sestry“, explikace tématu se však od čechovovského dnes již archetypu dost odlišuje a nabízí řadu známých autorčiných (snad až obsesivních) témat. Ve značně nepořádné, po mrtvých rodičích řadu zbytečností uchovávající domácnosti žijí sestry dvě, jedna poněkud praktičtější a především ochranitelská (Martina Nováková) a pak dramatička (Kamila Sedlárová), které se nedaří dokončit text divadelní hry. Po mnoha letech přijíždí – utekla ještě za života rodičů a jejich pohřbů se nezúčastnila – sestra třetí (Zora Valchařová-Poulová) se zjitřeně náboženskou orientací, která by zbytečnosti z domácnosti ráda odvezla potřebným. Inscenace se intenzivně dotýká řady existenciálních otázek, režijní uchopení působí možná až příliš expresivně, ovšem gag s hodinami-kukačkami, kdy po každém časovém znamení vypadne zpoza ciferníku kraslice, je excelentní. Všechny tři dámy podávají špičkové herecké výkony a přispívají k pozitivně znepokojivému zážitku.
Zora Valchařová Poulová v hradecké inscenaci hry Lenky Lagronové Nikdy FOTO ARCHIV KLICPEROVA DIVADLA
Se zvědavostí, ale přiznám, že i s určitými obavami, jsem zasedl ve festivalové první řadě (vždy vyhrazeno pro média) před Krále Leara z brněnského Městského divadla. Mošova inscenace s Bolkem Polívkou v titulní roli mě ovšem mile překvapila. Protagonista jistě není rétorským shakespearovským interpretem, ale to, v čem je skvělý (něžné osobnostní klaunství ve spojení se silným charismatem), k roli šílícího či snad Alzheimerovou chorobou zasaženého panovníka přilehlo znamenitě. U publika měl úspěch též Michal Isteník v šťavnatě komediální interpretaci šaška, ocenil jsem i nuancované výkony Petra Štěpána (Learovi oddaný Kent) a Lukáše Janoty („čisté srdce“ Edgar). Tři a půl hodiny bez chvilky nudy, je to málo?
Trochu jiný typ zážitku mi připravila ambiciózní inscenace ústeckého Činoherního studia Ledový hrot. Hra švýcarského autora Reto Fingera je temnou tragikomedií z horské samoty, plnou tajemných úmrtí a podivných vášní (včetně aktivit pedofilního faráře). Zajímavý baladický text, velmi dobří herci (Erika Stárková, Kryštof Rímský, Václav Hanzel a další), přesto dojem jako by byl podobný sugestivní scéně Mariany Kuchařové, kterou tvořil nakloněný, hroutící se dům. Pakliže mám nepatrné výhrady k Fričově režii hry Nikdy, ty „ústecké“ přerostly k jistotě, že režisérka Barbara Herz inscenaci „podtrhla nohy“. Ozvláštňující nápady, především s houstnoucí atmosférou spojené a na hlavy herců nasazené masky králíků, přes které bylo špatně rozumět, nepomohly soustředění na pozoruhodný text.
Kdo se bojí, nesmí na e-mail
Východočeské divadlo Pardubice se pochlubilo svou „užší nominací“ na zatím poslední Ceny Thálie, výkonem Jindry Janouškové jako Marty v pověstném rodinném dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové? Edwarda Albeeho. Nejenom ona podala kvalitní výkon, také Jiří Kalužný v roli jejího manžela vedl svůj part ve vypjatém partnerském střetu přesvědčivě, důstojnými sparingpartnery jim byli i představitelé mladšího páru na podivné noční návštěvě, Jana Ondrušková a Josef Pejchal. Inscenace Petra Novotného byla dobře temporytmicky aranžována, kladl jsem si však otázku (není míněna jako výtka pardubickým divadelníkům), nakolik ještě tato drasticky opilecká univerzitní čtverylka rezonuje tady a teď (v šedesátých letech to byla na českých jevištích opravdová bomba, především díky seznámení se s tvorbou nonkonformního autora ze Západu).
Ochutnávka francouzského divadla byla prezentována skromným dialogem (co se nákladnosti týká) v provedení pařížské formace Ciné XIII Théâtre. V titulu Dobrý proti severáku podle bestselleru Daniela Glattauera simulovali solidní, ne však špičkoví herci Caroline Rochefortová a Stéphan Duclot e-mailovou konverzaci, která započne chybným zadáním adresy předplatitelky časopisu (a ozve se ta, která si ho nikdy neobjednávala, leč jako „chyba“ skutečně existuje, omluví se ten, který má zákaznickou agendu periodika na starosti). Jde vlastně o poměrně vtipnou e-mailovou love story, diváky, kteří nevládnou jazykem, čeká však především četba titulků. Dílko zanechalo dojem solidní rozhlasové hříčky, jevištních akcí bylo nabídnuto minimum.
Zámecký koncert i maso s pilinami
Zámecké veselí v inscenaci O bílé lani hradeckého DRAKu FOTO JIŘÍ N. JELÍNEK
Divadlo Drak představilo z vlastního repertoáru především pohádku O bílé lani tvůrčího tria Jiří Vyšohlíd – Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček. Hudební podíl prvního jmenovaného je pro inscenaci podstatný, celé eroticko-iniciační vyprávění (přístupné i dětem) o tom, jak lukostřelec dobře mířeným šípem nejprve usmrtí a potom polibkem vzbudí princeznu zakletou do vysoké zvěře, je totiž rámováno zámeckým koncertem. Ke slovu přijde kvalitní bluesový vokál Milana Žďárského (král) i zdařilé stepařské číslo Luďka Smadiše (doktor). A také půvabná stínohra, klauniády i do celku ústrojně zabudované básničky Jana Skácela.
Drak jednotlivé dny festivalu tematizoval a do položky „Er-forma – performance a dílna“ přispěl ruský kumštýř Maxim Isajev, člen slavného seskupení AKHÉ, vyhledávaného progresivními festivaly po celém světě. Divácky (a nepochybně i interpretačně) nesnadné vystoupení se vyznačovalo extrémní fyzickou zátěží a stopáží 80 minut, Isajev nejprve ze svého zabandážovaného těla vyjímal kus masa, který pojídal (iluze, že vlastně ukusuje ze sebe sama, byla vcelku věrohodná). Pak narazil na nohy od židle ryby (v kuloárech jsem zaslechl, že snad měly být živé), tu židli potom s obtížemi opracovával, piliny na něho padaly ovšem z výšky, vytvářel jako řemeslník-truhlář ne zrovna prakticky použitelný objekt, do toho zamíchal pivo a rozdrolený chléb (i s pilinami), stále s obdivuhodným nasazením, jeho nenápadný spoluúčinkující vytvářel agresivní hudební podkres. Ano, zíral jsem, občas jsem si musel zacpat uši, ale performance se mě nedotkla, i když jsem měl snahu (nejméně první půlhodinu) být otevřený. Jedna zkušená divadelnice – též seniorka – se mě po Isajevově vystoupení se sebeironickou skromností zeptala: Můžete mně, hloupé ženské, říci, co chtěl umělec sdělit? – Snad že život je těžký, odpověděl jsem nejistě.
Chraňme děti
Za sdělnější typ progresivního divadla považuji absolventské představení KALD DAMU The Lockers, které s adepty alternativního herectví vytvořila Halka Třešňáková. Na scéně s plechovými skříňkami, známými ze školních či sportovních šaten, bylo rozvinuto téma šikany, dospělost protagonistů zvýraznila emocionální obludnost aktivit spíš středoškolských či vyskytujících se ve školách základních, epizody nebyly „po lopatě“ fabulační, divák měl dost místa k domýšlení situací, z jednotlivých figur postupně krystalizovaly celistvější a přitom nečernobílé charaktery (nikdo nepředstavoval jednoznačného padoucha, šlo o zobrazení problematického lidského zrání).
Že ke kultivaci našeho biologického druhu přispívá umění, včetně toho divadelního, toho jsou si vědomi ve výrazné míře ti, co hrají pro děti. Pražská formace Tygr v tísni zahrála v Draku svoji inscenaci Ostrov, kde rostou housle, podle výboru básniček přístupných i dětem od různých autorů, kterou jako knihu před lety připravili Josef Brukner a Pavel Šrut. Pod inscenací jsou podepsáni Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák. Docela subtilní a sympaticky hravou produkci sledovali hradečtí prvňáčci s příkladnou pozorností. Byli posazeni do čtverce nad čtyřmi účinkujícími (ti představovali maminku s dvěma dětmi a domácího kocoura – s možnostmi jevištních převtělení). Ve finálové scéně ovšem jedna z protagonistek nabídla z pytlíku brambůrků, kterých se dvěma dětem dostane jako odměny za to, že doma vydržely nějakou dobu bez maminky, jednomu přihlížejícímu děvčátku. A strhla se vřava. Já chci taky, já chci taky, volali do té doby vzorní diváci, skandovali: Chipsy, chipsy! Naštěstí šlo o poslední výstup. Po děkovačce se část publika na odložený sáček s nezdravou pochutinou vrhla.
Komentáře k článku: Červen ve městě královny Elišky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
