Češi sobě

Že české dějiny zaneřádil patos národního obrození a potřebují opravu, sdělí na začátku představení Neklan.cz Naivního divadla v Liberci výukový počítačový virus. A jak viry umějí, začne vymknut jakékoliv kontrole jednat. Do koše hodí celého zbožňovaného Jiráska i paní učitelku, která nebohým Čecháčkům (ve smyslu malým Čechům) káže bludy. A tak se dozvíme, jak to ve skutečnosti bylo s válkou Čechů s proradnými Lučany a s rolí Neklana, zbabělého přemyslovského knížete, jemuž roli posery, který se vyhnul klání s nepřítelem, přidělil už český kronikář Kosmas.

V apokryfu, který Liberečtí s invencí a množstvím gagů připravili, bude vše samozřejmě jinak. Avšak nebylo by poctivé, abych prozrazoval neuctivé posuny charakterů protagonistů starodávné rytírny. Sdělím jen, že se přeneseme do výcvikového tábora, kde probíhá tvrdý výcvik českého speciálního komanda, tak trochu UNRA v kombinaci s nindži. To, že zazní popěvky: Jsi Čech, Čech, tak si toho važ, Nepřátel se nelekáme a na množství nehledíme na nápěv Ktož jsú boží bojovníci i skandování Kdo neskáče, není Čech, je nabíledni. Dozvíme se také, že jediný pravý Hradec je ten Levý.

Až si při téhle neuctivé historce vůči všem národním symbolům ucvrnkneme do kalhot smíchy! Ale to nic není proti pointě, která do bránice chrabrých Čechů buší jak Cassius Clay. Čeká nás závěr, kdy si uvědomíme nejen, že dějiny malého národa byly vždycky podělané, ale také to byla velikánská sranda.

Je znakem skvělého textu, jestliže pocity, které vyvolá, jsou alespoň chvílemi ambivalentní. My přece víme, že se na nás tvůrci sarkasticky šklebí, když dva hrdinové, jež oba čeká v dějinách smrt, jednoho morální, druhého fyzická, myjí ve zpomaleném „záběru“ ajnclíky za doprovodu hudby, ale přiznejme si, že nás to i trochu dojímá přes cukající koutky. Vždyť ostře šikanovaný Neklan a vojenská guma Čestmír k sobě našli přes fekálie z vojenské menáže cestu. A my Češi, ač tolikrát se rouháme, přece v nějaké dobro chceme věřit.

Chraňbůh, abyste si mysleli, že se v inscenaci objevuje nějaké psychologické herectví.

Bůh ve stroji, hromovládný Perun, by srazil z umně využívaných praktikáblů každého, kdo by se o to snažil. Právě v půvabných karikaturách typů tkví síla zvoleného žánru. A Vlastislav, který se s vlastním synem Strabou tak dojemně nenávidí a patriarchální gumu Křesomysla sprovodí ze světa způsobem, že by se za to nemuseli stydět ani Monty Pythoni, je v podání Tomáše Bělohlávka prostě skvělý.

Závěrečná diaprojekce doprovázená autentickými projevy sportovních komentátorů řve v kontrapunktu k nehrdinskému konci apokryfu do světa velká česká vítězství. Je osvobozující, když se právě v Liberci objeví zlatá Kačenka na lyžích v éře po libereckém mistrovství světa, jež je tak velký finanční průser, že už vešlo do dějin. A při naganském volání Přepište dějiny, přepište dějiny, Češi jsou olympijskými mistry vytane člověku nedávná zpráva z médií, jak hrdina tak nějak dopustil zničení svatého grálu. Inu, co je to grál? Obyčejný pohár. Při bujarých slovanských slavnostech přežijí jen věci takové, které jsou z rohoviny. Z rohů volů, mířících do Němec, třeba.

Jako smějící se bestie jsme se vysmáli pompě oslavného nacionalismu a mýtu slavné české minulosti. Bravo. Ale protože se tomu řehtáme dnes a denně, občas se zasteskne a chce se vzít z koše a na milost Jiráska: Věz, že marně pro vás kouzla strojím. České kouzelnice mají mocnější čáry.

Neklane, nebojoval jsi jako lev, inu jako Edvard Beneš. Ale v zemi, kde lvi nežijí, i když jej nosí ve svém znaku, ti budiž odpuštěno!