Divadelní noviny > Kritika

Česká dramatika v říji

Po říjnové divadelní žni snad již nelze tvrdit, že je na tom současné české drama prachbídně. V krátkosti: Život je krásnej napsal Karel František Tománek pro Činoherní studio, Lámaní chleba Josef Holcman pro Švandovo divadlo, Společnost vlastníků Jiří Havelka pro soubor VOSTO5 a Kurz práce s počítačem René Levínský pro herce Petra Vaňka. Všechny tyto hry byly uvedeny v rozmezí dvou týdnů a stojí za víc než jen za krátké zastavení.

Navíc jsem vyjmenovala pouze inscenace her, které jsem viděla. (V tomto čísle DN si ale můžete přečíst například recenzi Série bezdůvodných aktů dramatika Ondřeje Novotného a režisérky Evy Rysové ve Studiu Hrdinů).

Český humor

Texty Tománka, Holcmana, Havelky a Levínského jsou pochopitelně každý jiného rodu. A i když můžeme tři ze čtyř označit za humorné hříčky libující si v paradoxech, všechny mají existenciální přesah. Což ostatně považuji za jeden z největších kladů dramatiků Levínského, Havelky a Tománka. Legrace je potřeba, ale krize, jež nakonec prosvitne, působí silně. Ztráta lidskosti je pak ve všech čtyřech případech dána společností či systémem.

Společenství vlastníků Havelka formálně zarámoval jako schůzi. Hra pak pojednává především o jazyku, který (paradoxně) slouží k dorozumívání až vposledku. Levínského text Úvod do práce s počítačem byl inspirován Michalem Kolesou, hvězdou internetu s několika osobnostními poruchami, a fenoménem, kdy se privátní dostává do veřejného – internetového – prostoru a jedinec se stává a cítí ještě více osamělý a vyděděný. Tománkův Život je krásnej je psychedelická jízda osudy několika postav, realitou, snem a především divadlem, jež skutečnost a nadskutečnost spojuje.

Výjimkou je Lámání chleba. Soudce a spisovatel Holcman se obrací do minulosti – dokonce do vlastní, předobrazem hlavní postavy je jeho otec. Inscenace ve Švandově divadle se přiřazuje k apelativním hrám, jež vzpomínají na naši nedávnou a neslavnou minulost (a přímo si říká o porovnání s Vůjtkovou trilogií, jež tvoří hry S nadějí, i bez ní, Slyšení a Smíření; atmosférou české pospolité, o to však ukrutnější vesnice minulého století připomíná prózy Jiřího Hájíčka). I v Holcmanově hře najdeme humor, obludný a zraňující. V některých případech však možná až moc chtěný.

Absurdní schůzování

Hovoříme-li o jazyku a předpisech, které si člověka podrobují a zároveň ho odosobňují a odlidšťují, napadne nás v prvé řadě dramatika Václava Havla. A Havelkova hra má s jeho texty opravdu mnoho společného. Jen je okatěji vtipná (což není výtka, jen je Havelka jiný dramatický druh než Havel). Společenství vlastníků má už v titulu zakódován stěžejní problém. Větší skupina lidí, které něco spojuje (bytové jednotky v jednom domě) a tím pádem zákonitě rozděluje, protože každý jedinec bude prosazovat svůj názor a svá přání, se „snaží“ na schůzi dohodnout. Nebo se spíš urážejí a manipulují sebou. A hlasují o budoucím hlasování.

Mnoho se během hodiny a půl dlouhého představení řekne, nevyřeší vůbec nic. Snad jen to, že staré pořádky nahradí nové – podobné, možná ještě horší. Dva přistěhovalci – synové nedávno zesnulého nájemníka a velmi pravděpodobně Češi –, které hrají Petr Prokop a Ondřej Cihlář, nechají celé zasedání podepsat prázdné papíry a slíbí lepší zítřky, tedy že se o vše postarají. Paradoxní je, že jsme se před chvíli dozvěděli, jak k bytům přišel tehdy – v době totality – jeden z účastníků schůze.

Inscenaci v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu režíroval Jiří Havelka. Ke stolu do otřískané zasedačky přivedl čtrnáct postav (které ztvárňují věkově i typově rozdílní herci, což vytváří napětí a autencititu) a několik desítek diváků (kteří se tak stali účastníky všeho dění). Interakce ovšem není v tomto případě možná ani žádoucí, jak se na premiérovém představení ukázalo. Rozpačitě působil snad jen mladý manželský pár (Anna Kotlíková a Patrik Holubář), jenž byl na schůzi vlastníků poprvé; těhotná manželka totiž vzbuzovala v divácích nepříjemné očekávání a v rámci pointy bylo také skoro naplněno…

Sám u počítače

Festival 4 + 4 dny v pohybu je podle mého jeden z nejlepších. I proto, že jsou v jeho rámci uváděny premiéry českých inscenací. A jsou to díla „nově“, chcete-li netradičně divadelní. V jiné místnosti bývalých kasáren v Karlíně se druhý den představil v monodramatu Úvod do práce s počítačem Petr Vaněk jako počítačový specialista, který měl zasvětit frekventanty kurzu pořádaného úřadem práce do tajů práce s počítačem. A vlastně by se jednalo o interaktivní představení, kdyby neměl Vaněk autorem Levínským předepsanou jistou formu autismu.

Zpočátku se Stromšík-Vaněk skrývá před diváky, usazenými u stolů s počítači, za velkým monitorem. Vyplňuje se docházka, školitel odmítá jakýkoli kontakt a dotazy. V zápalu ale nakonec vypoví o sobě mnohé, třeba to, jak se společně s již zesnulou mámou (která nesnášela práci) myl, jaké má rád vůně (jsou to rostliny s -ů-, růže či kůry citrusu například), jak by se chtěl stát linuxovým tučnákem na své obrazovce a nebýt dál tak zoufale trojrozměrným. Jsou to typické a dojímavé hrátky s významy, asociacemi, humorem i poezií Reného Levínského.

Diváci však také mohou řízeně využít své stroje. Stromšík s nimi samozřejmě jedná jako s idioty, což je dobře, protože se tak i opravdový idiot během představení cítí jako král. Třeba už jen proto, že umí zapnout počítač. Režisérka Johana Švarcová zpřítomňuje odosobněný kontakt, mnohdy se zdá, že si Stromšík ani neuvědomuje, co všechno cizím lidem sděluje, i když je má před sebou. Jsme tady my (bezejmenné společenství) a na druhé straně osamělý on. Vaněk ovšem působí sympaticky, skoro až něžně, a ne psychopaticky.

Kde najít štěstí

Smutek cítíte i v podkresu Tománkovy hry (kterou v ústeckém Činoherním studiu sám také režíroval) Život je krásnej. Hlavním tématem je touha a hledání života, který by opravdu mohl být krásný. Osm postav (pět žen a tři muži) vyzkouší všechno, co by je mohlo udělat šťastnějšími. Víru, drogy, splynutí s přírodou, mezilidské vztahy i divadlo.

A právě hra na opravdovost je zde stěžejní. Osudy postav se splétají (často netušíte, co vlastně předcházelo čemu) a promluvy se do sebe všelijak prolamují (často nevíte, co je „skutečnost“, drogový či alkoholický rauš, nebo jen dialog z – třeba ještě nenapsané – divadelní hry). Je to zběsilé, dravé, barevné a nadreálné stejně jako scénografie Dády Němečka. A je to bolestivě vtipné. (Škoda jen, že změn, odchodů z jeviště a zatmívaček je přespříliš a nebyly vždy precizní.)

Tento surrealistický chumel lidských osudů občas vyplivne absurdní historku – dívka Porsche (Anna Fischerová) chce mít dítě, ale při pokusech o soulož partnera vždy pozvrací, rozhodne se tedy prodat své panenství a dítě stůj co stůj mít. Herečka Věra (Natálie Drabiščáková) má vztah s Janou (Bára Milotová), pak však také s Františkem (Jaroslav Achab Haidler), aby se nakonec vrátil zhrzený Vohryz (což je opět Jana, která ztratila v lese ženskost) a pomstil se. Aspoň trochu.

A to je jen zlomek toho, co během hodiny a půl na jevišti uvidíte. Jistě nepochytíte všechno. Jsou to vlastně jen střípky vzpomínek na uplynulé životy, kdy není chronologie důležitá. Podstatné je to, co se stalo. A možná ani to ne, nejdůležitější je, co všechno jsme si přáli, o čem jsme snili… Vše, co nám zůstane zaznamenáno a prolnuto v paměti.

Tvrdý český chleba

Švandovo divadlo si objednalo u Josefa Holcmana (jenž je znám především jako autor povídkové knihy Cena facky, podle níž Karel Steigerwald napsal hru a poprvé ji režíroval Břetislav Rychlík ve Slováckém divadle) drama o drásavých českých dějinách. Lámání chleba se snaží zachytit společenské události od prosince roku 1944 do roku 1985. A, bohužel, se nevyhneme ani současnému komentáři (jenž je datován do roku 2009).

Holcman děj hry zasadil do vesnice Skoronice na jižní Moravě, kde prožil dětství a mládí. Na osudech tří kamarádů – kronikáře a statkáře Vojtěcha, pozdějšího kněze Aloise a Franze, původně vojáka Wehrmachtu – demonstroval dějinné zvraty. A možná právě ta mnohost je základním nedostatkem. Ústřední postavou je Vojtěch a jeho životní cesta a nezlomné postoje, ostatní osudy působí jen jako dovětky. Což ovšem nevadí, problémem je až epický ráz hry, kdy se v dialozích mnohé vysvětluje.

Režisér Dodo Gombár se snaží o odlehčení, jež v mnohých případech nefunguje. Stěžejním problémem je postava Pošťačky (hraje ji Réka Derzsi), která uvádí obrazy (tedy přednáší scénické poznámky a uvádí nás v čas) a má ztělesňovat malého, přizpůsobivého člověka. Je prosťáčkem, který čte dopisy, strká nos do všech příbytků a „se všemi vyjde“, protože umí pozdravit: pochválen buď Pán Ježíš Kristus, dobrý den i čest práci. Jenže nakonec na jevišti vidíme pouze otravnou karikaturu. Stejně protivný je i prolog ze současnosti, poněkud schematicky napsaný (Hospodský: Za komunistů tady byl klid a pořádek. Měli jsme moc, byl jsem členem Pomocné stráže veřejné bezpečnosti, a nestydím se za to. Péesvébé! Komunista: Nebyly zločiny v televizi a zdražování nebylo! Za nás z tohoto nebylo nic. Franta: Tos uhodl. Nebylo nic.) a ještě polopatičtěji inscenovaný. I když chápu, že by to měl být vykřičník za příběhem, varující scéna. Důchodcovské obludárium, které vydává skřeky, příliš apelativně nepůsobí.

Naštěstí postava Vojty, místního kronikáře a statkáře, později starosty, který funkci vzal, protože mu spoluobčané věří a mají ho rádi, je skrz naskrz kladná, a přesto nepůsobí rozpačitě nebo neživotně. Je to především díky herci Jacobu Erftemeijerovi. Zvládá – podobně jako Petr Buchta v roli Aloise a Tomáš Červinek v roli Franze – odstínit všechny fáze života. Vojtěcha zprvu vykresluje jako nezkrotného mladíka, kterému velí pouze čest, přes muže, jenž musí někdy sklonit hlavu, ale přesto stále bojuje, až ke zlomenému člověku, kterého trápí noční můry a výčitky.

Český humor je fenomén. Dokáže být bláznivý, absurdní, zraňující, ničivý a, díkybohu, někdy i milostivý.

Švandovo divadlo na Smíchově, Praha – Josef Holcman: Lámání chleba. Režie a úprava Dodo Gombár, dramaturgie Iva Mikulová, scéna Lucie Labajová, kostýmy Lenka Odvárková, hudba Jiří Hájek. Premiéra 21. října 2017.

Činoherní studio, Ústí nad Labem – Karel František Tománek: Život je krásnej. Režie Karel Tománek, dramaturgie Dagmar Haladová, scénografie Dáda Němeček, hudba Marek Doubrava, kostýmy Zorka Velková. Premiéra 16. října 2017.

René Levínský: Úvod do práce s počítačem. Režie Johana Švarcová, dramaturgie Marta Ljubková, výprava Adriana Černá, hudba Martin Ožvold. Premiéra 8. října 2017 v Karlínských Kasárnách na festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

VOSTO5, Praha – Jiří Havelka: Společenstvo vlastníků. Koncepce, scénář a režie Jiří Havelka, producent Petr Prokop, dramaturgie Martina Sľúková, scéna Antonín Šilar, kostýmy Andrea Králová. Premiéra 7. října 2017 v Karlínských Kasárnách na festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 1. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Česká dramatika v říji

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ