Česká hra o trůny v retro kabátě
Bájný přemyslovský kníže Neklan, jeden z mytologických potomků našeho národního praotce Přemysla Oráče, vstoupil ve stejnojmenném dramatu Julia Zeyera a úpravě Jaroslava Vostrého po mnoha letech na jeviště Mahenovy činohry. Inscenace Štěpána Pácla vyvolává mnoho otázek, které se dají smrsknout do jediné. Co z této bájné mytické tragédie zbylo?
Vlastislavova žena Svatava (Isabela Smečková-Bencová) po jevišti popojíždí na segway boardu skrytém pod extravagantní róbou FOTO MAREK OLBRZYMEK
Činohra brněnského Národního divadla už od nástupu uměleckého šéfa Milana Šotka a ostatně i zdejšího kmenového režiséra Štěpána Pácla inzerovala setrvalý zájem a péči o českou hru. V praxi to znamená nejen iniciování vzniku nových původních dramatických textů či dramatizací (Lagronové Chytání Vídně, chystaný Šindelkův Feminista, Mornštajnové Hana), ale i uvádění starých nebo pozapomenutých her s ambicí je vlastně znovu objevit a prokázat jejich nepolevující kondici či sdělnost (Jiráskova Lucerna, Kunderovi Majitelé klíčů, ale třeba i texty Havlovy). Tak je tomu i v případě Neklana. Ušlechtilé jest oživovat tuzemský zájem o domácí hru, křísit její nadčasová poselství, to netřeba zpochybňovat. Oprašování zašlých textů stejně jako nasazování nových, diváky neověřených s sebou nese velké, ale sympatické riziko, které by však divadelní stáj měla do jisté míry předem odhadnout zejména u titulů, které si svůj jevištní křest už dávno odbyly.
Samozřejmě jsou možné jisté retuše ve formě jazykových úprav, škrtů či razantnějších adaptačních zásahů nebo – jako v Neklanově případě – v podobě přebásnění (nejen ve versologickém převodu) a vlastně jazykové modifikace originálu, jako to udělal Vostrý, jehož adaptace odstranila jisté zašlé krajkoví původních veršů. I když ale převlečeme blankversový kabátek do současnější češtiny, neznamená to automaticky vítězné řešení. V dramatu Neklan z roku 1893 propojil lumírovec Zeyer české pověsti a mytologii s tázáním se po politické a společenské povaze moderní doby. Jistě: nemilosrdný boj o moc i archetypy slabošských, pragmatických, váhavých či chrabrých vládců a reků jsou věčné a lze z nich dodnes číst důležité vzkazy. Asi však nebude od věci připomenout, že se Neklan od roku 1959 nehrál. Ony svého času důležité a vlastně i národnostně fatální obrozenecké snahy totiž s odstupem století působí staromódně a neživotně. Zvláště když se traktují s jakousi archaickou vážností, jako to dělá Páclova inscenace.
Brněnští se snaží zvábit přihlížející především bombastickým výtvarným řešením. Scénograf Antonín Šilar vytváří pomocí chlupatých i hladkých opon, pršícího krvavého deště či rozměrné železné konstrukce planoucí skutečným ohněm ponejvíce obraz jakýchsi duchovních končin a mentálních krajů hrdinů z raně středověkých, ještě pohanských Čech. Je tady třeba i jezírko-lázeň, v němž se ve skutečné vodě koupe zdejší věrozvěst křesťanství a vlastně největší sympaťák mezi bratrovražednými přemyslovskými příbuznými, vladyk Tyr z Chýnova. Ukazuje se však (a to je dodnes univerzální sdělení Zeyerova textu), že právo vždy uplatňuje silnější, třebaže s pomocí mečů a dýk i přes uťaté hlavy (jedné dekapitované v realistickém provedení se divák též dočká).
Také efektní kostýmy Matěje Sýkory jsou ukázkou ponejvíce přitažlivého retra. Na scéně se promenují herci ve výrazných oděvech: vladykové mají raně středověké kabátce, Krasníkova sestra Klimba nosí šaty s výrazným květinovým dekorem a nápaditými pokrývkami hlavy, přehnané kuželovité střihy vyniknou u Vlastislavovy ženy Svatavy, která v extravagantní róbě po jevišti popojíždí na segway boardu skrytém pod šaty. Pramáť rodu Strabu, vdovu po knížeti Vojenovi, poponášejí na honosném vysokém trůnu-nosítkách dva výrazně modří chlupáči – tedy muži cele obalení srstnatou látkou. K čemu je vám ale pastva pro oči, když nechytáte, proč a o čem se to tady vlastně hraje? Zbude jen barevný obrázek, cool sedmdesátkové retro, které vás nezbaví nepříjemného pocitu, že listujete starým kolorovaným, ale přece jen už vybledlým módním magazínem.
Pácl herce vede někdy až ke zbytečně ukřičené interpretaci vět, jež Vostrý zbavil zatěžkaného patosu ctihodného klasika, a pobízí je ke smrtelně vážnému a někdy i lehce nabubřelému projevu. Z této české hry o trůny sice přímo strmí politická tragédie našeho dávnověku, ale ve všeobecném halasu a hře na efekt zanikají ona nutná empatická vlákna, která by nesla sdělení našim současníkům. Vnějškově efektní je třeba i travestijní obsazení role Straby mužem (Bedřich Výtisk) a šlechtických synků Hostivíta a Zbislava naopak dívkami (Hana Drozdová a Barbora Horčičková). Lze vyzvednout knížete Vlastislava Tomáše Šulaje, vladyku Tyra Romana Nevěčného, ale i Klimbu Petry Lorencové či Svatavu Isabely Smečkové-Bencové, kteří drží škrobenost obrozeneckého textu na uzdě ještě snesitelné i pro dnešní diváctvo. Někteří pánové si ve zšeřelém hledišti Mahenova divadla hráli na mobilech, jisté dámy po premiéře obdivovaly výstřední kostýmní róby jako od Valentina. Zůstalo jen u hezkého pokoukání.
Národní divadlo Brno – Julius Zeyer: Neklan. Úprava Jaroslav Vostrý, režie Štěpán Pácl, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna Antonín Šilar, kostýmy Matěj Sýkora, hudba Marko Ivanović. Premiéra 2. prosince 2022 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Česká hra o trůny v retro kabátě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
