Vraz do toho, co tě napadne
Cílevědomá dramaturgie Městského divadla Kladno se pyšní linií ambiciózních „klubových“ titulů, zároveň ale nezapomíná dávat svému usedlejšímu měšťanskému publiku, co jeho jest. Do této „lidové“ kategorie se viditelně hodlá zařadit i zdejší nejnovější počin Česká kuchařka.
Česká kuchařka v Kladně je spíše lidovou zábavou FOTO PATRIK BORECKÝ
Hrát o Magdaleně Dobromile Rettigové vypadá jako docela dobrý nápad. Osobnost je to proslulá, přitom však – až skoro překvapivě – blíže neznámá, navíc může inscenátory navést na celou řadu témat. A to i těch hlouběji založených, než je žertovné rozehrávání starobylých receptů s okřídlenou instrukcí: Vraz do toho… Zbývá jen drobnost: jak z toho udělat divadlo, které by mělo hlavu a patu.
Režisér a autor scénáře Šimon Caban spolu s dramaturgyní Janou Sloukovou dost nešťastně vsadili na metodu, která připomene spíš pejska s kočičkou než Magdalenu Dobromilu. V inscenaci se tak objeví nejen kuchařské recepty a životní osudy hlavní hrdinky (včetně ozvuků její literární tvorby), ale také zneuznaný manžel, problémy, které trápily první obrozence, politická situace za kancléře Metternicha, Metternich osobně, Božena Němcová (rovněž osobně) nebo třeba ženská otázka. Na nic přitom nezbývá čas ani prostor: představení nesoustavně, povrchně a se snad až příliš obligátním ironizováním poskakuje od jednoho nedotaženého nápadu ke druhému. Odhaduji, že tvůrci chtěli dospět k lehkovážnému a zábavnému postmodernímu koktejlu, ve kterém se vedle sebe ocitnou věci podstatné i všeliké banality, fikce, realita i ryze současné narážky. A taky nahodilé vtipkování na způsob toho, že herečka odmítá kuchat kuře, protože je vegetariánka. Nic proti tomu, jenže to by to celé muselo být divadelně mnohem vynalézavější, méně klopýtavé a těžkopádné, méně založené na pouhé ilustraci vyřčeného.
Posledním hřebíčkem do rakve dobrých úmyslů byl nápad zapojit do hry „opravdického kuchaře“. Na první pohled to vypadá logicky, vždyť radostně bodrý Ivan Vodochodský je hvězda televizních a rozhlasových kulinářských pořadů a nechybí mu ani jisté divadelní zkušenosti. Potíž je v tom, že sice zvládne předvést naživo několik kuchařských triků, pokud však má doopravdy hrát, působí jeho jednostrunná bavičsko-moderátorská macha nesnesitelně. Tím spíš, že inscenátoři neodolali ještě jednomu nápadu: všechno to zarámovat divadlem na divadle. Hlavní hvězda večera tak hraje-nehraje střídavě sebe sama, zestárlou Rettigovou a ještě ke všemu šmíráckého režiséra, jenž s kladenskými herci secvičuje kuchařskou zájezdovku. Valný smysl to nedává ani v jednom případě.
Představení je z větší části laskavě humorné, v závěru ale zvážní; Vodochodský připomene paralelu mezi herci a kuchaři (nezůstane po nich nic hmatatelného, pouze „zážitky“) a předvede Magdalenu Rettigovou, která se trápí pocitem zmarněného života. Je to apartně posmutnělé, slabší povahy se asi dojmou, o hlubším záběru však nemůže být řeč ani zde.
Onen nehmatatelný divadelně-kulinářský zážitek z premiéry České kuchařky tak má podobu několika solidních hereckých výkonů (především Petry Tenorové a Aleny Štréblové v rolích mladší Rettigové), řídce doplněných hezkými scénickými nápady (rozevírací křídla dveří, která se promění v manželskou postel). Příjemným zážitkem byly též výborné škvarky, které se během přestávky stylově objevily ve foyer. Obávám se však, že v součtu je to dost málo i na titul, který svou nenáročnou „lidovost“ nijak nezastírá.
Šimon Caban, Magdalena Dobromila Rettigová: Česká kuchařka. Scénář, scéna a režie Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková, hudba Martin Wiesner. Premiéra 6. května 2015.
Komentáře k článku: Vraz do toho, co tě napadne
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
