Divadelní noviny >

Česká opera v podmínkách krize

Desátý ročník festivalu Opera 2011, který právě skončil, byl historicky vůbec nejúspěšnější, pokud jde o návštěvnost. Nově ustavený rekord, 95 % až 99 % obsazených sálů u nejatraktivnějších titulů, je zvláště v podmínkách vleklé ekonomické krize velmi příjemným zjištěním. Zlepšil tím výsledky předchozího devátého ročníku, konaného před dvěma lety, jehož návštěvnost byla rovněž vynikající.
Srovnáme-li ovšem oba ročníky po umělecké stránce, nevychází z toho letošní přehlídka již zdaleka
tak příznivě. Cena výboru Jednoty hudebního divadla, zakladatele a pořadatele festivalu, udělovaná za významný počin v oblasti hudebního divadla, letos dokonce nebyla vůbec udělena.

Festival je nepochybně velmi reprezentativní přehlídkou a jeho úroveň je i indexem stavu české opery. A to ještě nutno vzít v úvahu, že tu vždy dochází k jakémusi pozitivnímu zkreslení, neboť oblastní divadla se chtějí v Praze vytáhnout a většinou se jim i podaří předvést tu něco, co pak v běžném domácím provozu není k vidění ani náhodou. V opačném smyslu naopak působí faktor volby jednotlivých titulů, který může tuto reprezentativnost značně relativizovat. Je přímo ve stanovách Festivalu, že tato volba je zcela ponechána na vedení oblastních divadel, neboť tato podmínka v rámci ekonomických daností umožňuje samu existenci Festivalu. Každý výběr je samozřejmě subjektivní, a stejně tak by tomu bylo, kdyby skladbu Festivalu vytvářela jakási dramaturgická rada.

Dramaturgické rošády

Nemohu však nepodotknout, že vedle obecné subjektivity vkusových soudů jako takových tu jsou patrné i personální zájmy šéfů jednotlivých divadel. Tak vznikají již řadu ročníků odůvodněné pochybnosti, zda konkrétní divadlo opravdu přijelo s tím nejlepším. Jen namátkou z poslední doby jmenuji zcela konvenčního českobudějovického Rigoletta (2003), pochybná byla i volba Lucie di Lammermoor, jíž Státní opera Praha nezabodovala o dva roky později (byť to bylo vynuceno tzv. provozními důvody). I Plzeň či Brno měly v témže roce zajímavější inscenace než Novákovu Lucernu, resp. Humperdinckovu Hansel und Gretel. V Plzni v minulém ročníku rovněž podcenili, že Její pastorkyňa bez Evy Urbanové bude ochuzena o jediný zajímavý moment, podobně sporná byla brněnská zcela muzeální Pastorkyňa v roce 2007. Ústecká opera tehdy měla v nabídce výborného Bludného Holanďana, nepochopitelně však přijela s nic neříkajícím Rigolettem, ostatně ani její „diapozitivní“ Káťa Kabanová v roce 2009 se nezdála být nejšťastnější volbou. V témže roce opět pověstné provozní důvody znehodnotily příspěvek českobudějovické opery, když inscenačně zajímavá Síla osudu byla nahrazena v podstatě pouze činoherní, „televizní“ Haydnovou Lstí a láskou.

Letos tomu nebylo jinak. Účast brněnské opery na festivalu dlouhodobě neuspokojuje, přestože její produkce se může pochlubit podstatně vyšší kvalitou. Poslat Haydnova Lékárníka v tak nehotové, ochotnické podobě – to již nelze hodnotit jinak než jako podceňování festivalu. Naivní půvab skromného dílka, ostatně první Haydnovy opery z roku 1768, byl totálně převálcován agresivně současným pojetím, které veškerou svou inscenační energii vynakládá na ibuprofenovou scénografii, jak vystřiženou z novácké reklamy, takže na pěvecké nastudování typicky nezbývají žádné síly. Dokud čeští inscenátoři nepochopí, že alespoň u opery 18. století platí: Prima la musica, poi le parole, dotud bude česká opera v takovémto marasmu. To historické nedorozumění je zásadní a dosti trapné tím spíše, že se tak děje v době, která volá po autentické Aufführungspraxis: Haydn (a vůbec všichni tvůrci té doby) vložil veškerý svůj um do hudby a zpěvu, my se ovšem koncentrujeme na to, co tehdejší estetika zcela zanedbávala, protože to nikoho nezajímalo: do hloupoučkého, triviálního libreta, jež je pouhou záminkou pro hudbu, neboť jeho jedinou funkcí je navozovat hudební situace. Neřekl bych ani slovo proti sebevětším výbojům českých režisérů, pokud jsou jaké, kdyby v jejich inscenacích nedostávala hudba tolik na frak. I z řetězu se utrhnuvší, pološílený Katalánec Calixto Bieito, abych jmenoval opravdu extrémní pól evropské moderní režie, má ke svým ikonoklastickým obrázkům vždy docela slušné hudební nastudování.

Jasné personální pozadí má i volba Her o Marii Bohuslava Martinů Národního divadla, jejichž ostenzivní inscenační patos a výpravná religiozita je značným zcizením skladatelova daleko prostšího záměru, vycházejícího z naivity středověkých lidových her. Ne že by Káťa Kabanová Roberta Wilsona nebyla možná ještě větším zcizením, ale na festival z mnoha důvodů patřila. Druhá pražská scéna, Státní opera Praha, bojuje o přežití, a v tomto kontextu nutno vnímat i její příspěvek. Přesto volba Traviaty, jejíž jedinou nezpochybnitelnou hodnotou je Jana Siberová v titulní roli, zatímco režie je nudná až k pláči, vzbuzuje velké rozpaky. Podobně, pokud ústecká opera nemá v současnosti nic lepšího než Hoffmannovy povídky, je to velmi smutné, a nic na tomto konstatování nemůže změnit ani docela svěží inscenační linie, s řadou dobrých nápadů, ba dokonce ani slušný výkon Anny Klamo v roli Olympie či Barbory Kadlčíkové jako Nicklausse. Ostatní pěvci totiž celkový dojem silně znehodnocují, výkon čínského pěvce WeiLong Taa v titulní roli (ještě v roce 2008 obdařeného cenou Thálie!) pak vyvolává pochyby o základní soudnosti. Ne, nebyla to momentální indispozice, jak soudí někteří, ten pěvec je chronicky přetížen. Mám obavy, že si v honbě za honoráři u nás i v Německu svůj výrobní nástroj trvale poničil – což by mohlo mnohým českým pěvcům, jimž hrozí totéž, být odstrašujícím příkladem. Nepochybně mohla divadlo lépe reprezentovat, alespoň svou dramaturgickou neotřelostí, Délibesova Lakmé. Jak je to v opeře, nejvyšším syntetickém divadelním žánru, vše ošidné, o tom přináší výmluvné svědectví olomoucká Carmen. Dirigent zde měl k dispozici velmi solidní výchozí materiál, trio protagonistů bylo hlasově dobře disponováno – Jakub Kettner jako Escamillo získal dokonce, zcela po zásluze, cenu za mimořádnou interpretaci role – přesto to na celkovém výsledku nebylo poznat. Nadějná Barbora Polášková si přináší základní hlasový typ velmi vhodný pro Carmen, naléhavě však potřebuje stylové, jazykové, ostatně i pohybové vedení. Zatím si umí tak pouze sednout obkročmo na židli, a to je na Carmen trošku málo. Podobně jen atraktivní exteriér mohla nabídnout opavská Ilona Kaplová coby Saint-Saënsova Dalila, což je pro roli velmi žádoucí bonus, ale musí být podpořen alespoň nějakým zpěvem (buďme realisty). Opavská sexbomba však naprosto nevyhovovala oborově a nebyla partnerkou korejskému Samsonovi, Kisunovi Kimovi, který nejen dobře vypadal, ale i přijatelně zpíval.

Alarmující signály

Jaký byl jubilejní desátý ročník, a tedy, jaká je česká opera v prvé dekádě tohoto tisíciletí? Mnohé signály jsou více než alarmující. Nepodařilo se zastavit dlouhodobý pokles kvality, jak pokud jde o složení operních souborů, tak pokud jde o zatuchle konzervativní incenační linie českých režisérů. Jistě, je nad slunce jasné, že v tom mají prsty peníze. Česká opera je zoufale podfinancovaná, o tom si už povídají vrabci na střeše, a nejen čeští. V zahraničním tisku se množí články referující o neutěšeném stavu opery v Čechách, v nichž se autoři snaží mobilizovat domácí zdroje pod děsivou pohrůžkou: nedáte-li nám peníze, dopadneme jako v Praze! Fuj, takhle strašit poctivé sponzory!

Snad největší slabinou je úroveň orchestrů. Těžký propad kvality se nevyhnul ani Praze. Orchestr Národního divadla je na tom o poznání hůře než před deseti lety. Ano, jistěže platí: za málo peněz málo muziky, a za ty směšné honoráře opravdu těžko chtít supervýkony. Jenže v orchestrech sedí řada hráčů, které můžete platit jako jejich kolegy v MET, a hrát tak stejně nebudou. Tady by jistě rekonkursy přinesly radikální zlepšení. Dobrým muzikantům se platí, aby hráli – špatným zřejmě nutno se stejnou logikou zaplatit za to, aby už konečně mlčeli. Ano, zaplatit: plat nechť pobírají dál, hlavně ať už proboha nechodí! Ve stamilionových kontextech představuje těch pár let do jejich důchodu zanedbatelné částky. Za deset milionů dramaticky a trvale zlepšit úroveň orchestru, to bych považoval za účelně vynaloženou investici.

Ale aby to nebylo tak jednoduché: postaví-li se před tu apatickou kapelu, ubitou každodenní rutinou a už pověstnou „blbou náladou“, dirigentská osobnost, dokáží se ještě vzepnout a vystoupit ze svého stínu. Příklady loňského Tristana ve Státní opeře Praha a čerstvého Parsifala v Národním divadle jsou více než výmluvné. Bohužel, právě toho je v Čechách zneužíváno s odporným cynismem. Nemravný postoj českých politiků k umělcům lze zhuštěně vyjádřit větou: Dělají, co je baví, a ještě by chtěli dostat přidáno! Je to stejné farizejství, jako když na adresu lékařů říkají: Léčit bližního svého je přece jejich posláním, vždyť složili hippokratovskou přísahu! Titulek článku Johna Allisona, šéfredaktora britského časopisu Opera, zní: Drahoušku, přidusil jsem operu. (Ty lanýže se ti ale povedly.) Možná už nazrál čas zase jednou zatřást hruškou: A marš dolů!

Abych skončil něčím pozitivním. Že to jde i bez peněz, dokázal liberecký Edgar. Jednoduchá, účelná scéna, denotující základní půdorys Pucciniho mladistvě nekompromisního krváku, ale konotujícího, mezi řádky, ještě něco navíc, snad distanci či ironii – to vytváří divadelně působivé prostředí i pro dobré výkony pěvců, Kateřiny Jalovcové a Rafaela Alvareze. Vzhledem k tomu, že ani orchestr se nedal nijak zahanbit, vznikla na severu inscenace, která se stala vrcholem letošního ročníku, a dostala proto hlavní cenu. Díky libereckým za to, že aspoň trochu smazali značně nepříznivý dojem, který jinak letošnímu ročníku hrozil.

• Autor: Ivan Žáček
• Publikováno: 3. dubna 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Česká opera v podmínkách krize

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ