Česko-slovenské mosty 2018 (No. 3)
Z trojice středečních inscenací festivalu Setkání Stretnutie spojených motivem autentických neliterárních textů, podle kterých vznikly (Slovácké divadlo Uherské Hradiště: Přes ploty, Nové divadlo Nitra: Anna Franková, Slovenské komorní divadlo Martin: Vojna nemá ženskú tvár), byla posledně jmenovaná nejslabším článkem. Kolega Petr Klarin Klár, s nímž přehlídkovou produkci glosujeme, to vyjádřil lakonicky: Sebehodnotnější téma neospravedlňuje pochybnou formu.
Tímto dílem se nedá pocítit nic jiného než bázeň. Repro archiv
Přitom východiska byla slibná: Původní výpovědi žen, veteránek druhé světové války, nashromážděné Světlanou Alexijevičovou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, vyšly poprvé na prahu perestrojky v roce 1985, v necenzurované podobě ovšem až po rozpadu Sovětského svazu – natolik se lišily od oficiální sovětské propagandy o Velké vlastenecké válce. Mimořádná hodnota rozsáhlého souboru excerpovaných svědectví, jež dávno před nástupem zájmu o genderová témata přinesla jedinečný ženský pohled na syrovou každodennost války, se však ze stránek dokumentárně i umělecky pronikavě zpracované knihy Světlany Alexijevičové přenést na jeviště nepodařilo. Jako by na něm ležela tíha slov dramatizátorky Ivety Horváthové, která v programu k inscenaci tvrdí, že se před tímto dílem „nedá pocítiť nič iné ako bázeň (…) človek nedokáže nič iné, len postáť s úctou.“ Přitom k její práci nelze snést mnoho námitek: hrst příběhů a vyprávění, jež z předlohy získala, má logickou, víceméně chronologickou stavbu, jakož i smysl pro střídání pasáží, jejichž síla spočívá ve věcném popisu syrové reality, s místy dramatickými, popisy kruté bestiality stříhané osvobodivými a možná až překvapivými vpády ženské něhy a soucitu, ba vzácně i humorem.
Kámen úrazu spočívá již ve scénografii Pavola Andraška, který na jeviště umístil interiér jakéhosi venkovského kulturáku snad ze sedmdesátých let. FOTO SKD Martin
Jenže to vše naráží na scénicko režijní uchopení Mariána Pecka. Kámen úrazu spočívá již ve scénografii Pavola Andraška, který na jeviště umístil interiér jakéhosi venkovského kulturáku snad ze sedmdesátých let (kolikrát jsme jej již v posledních letech viděli…) s realistickými detaily lítaček, omšelého obložení stěn, křesílek, židlí a jiných předmětů, jež zůstaly po celý čas bez využití (umyvadlo se zrcadlem, pianino). Čáry na parketách prozrazují, že prostor bývá užíván i coby tělocvična, smysl toho je ovšem také nečitelný. Jediným „rušivým“ prvkem je jakási prosklená kukaň či velín při jedné ze stran rozsáhlého prostoru, který se místy pomocí těžkopádné manipulace posouvá do středu jeviště. Obývají jej vesměs dva muži. Dle obleků asi číšníci, kteří na scénu uvádějí sedm protagonistek různého věku, ale podobného oblečení, v němž převažují elegantní kostýmky a šaty. S výjimkou mladší dívky v kožené soupravě. Vzhledem k tomu, že se herečky představují vlastními jmény, jde patrně o záměrný civil, který má dát najevo osobní ztotožnění interpretek s postavami. To je ovšem pouze dedukce významu, který se na jevišti příliš neprojevuje.
Monotónnost režijního výraziva je nadužíváním voicebandových pasáží spíš zdůrazněna. FOTO SKD Martin
Stejně tak ve volném přesouvání dam a posedávání v různých koutech rozlehlého prostoru se těžko hledá logika. Dojem statičnosti se i tak dostavuje a rozhodně jej nedokáže rozptýlit občasný přenos dění na dvě velké obrazovky po stranách scény a plátno nad ním. Jejich přítomnost je (snad až na využití pro vysvětlující titulky) zbytečná. Monotónnost režijního výraziva je nadužíváním voicebandových pasáží spíš zdůrazněna, řešení některých situací je doslova bezradné, až za hranicí nechtěné parodie. Scéna s pojízdnou rakví a vojačkou, která si na generálu Rokossovském vymůže repatriaci padlého muže namísto obvyklého pohřbení do hromadného hrobu, má i s přispěním larmoyantní hudby dokonce ráz až červené knihovny.
Řešení některých situací je doslova bezradné. FOTO KSD Martin
Pakliže nachází divák též působivá místa, a nepochybně zde jsou, stojí téměř výhradně na síle řečeného slova. Martinská inscenace, uvízlá svým konceptem někde v osmdesátých letech, jakkoliv má dramaturgický smysl, za tímto slovem bohužel jen pokulhává.
Slovenské komorní divadlo Martin – Svetlana Alexijevič: Vojna nemá ženskú tvár. Překlad: Ondrej Marušiak, Marek Chovanec, Nadežda Lindovská, dramatizace: Iveta Horváthová, režie: Marián Pecko, dramaturgie: Monika Michnová, scéna: Pavol Andraško, kostýmy: Eva Farkašová, hudba: Róbert Mankovecký, phybová spolupráce: Stanislava Vlčeková. Premiéra 13. ledna 2017. Psáno z festivalového uvedení 16. května 2018 ve Velkém sále MD Zlín.
///
Více na i-DN:
Zápisy ze zlínských setkávání (No. 1)
Zápisy ze zlínských setkávání (No. 2)
…
Česko-slovenské mosty 2018 (No. 1)
Česko-slovenské mosty 2018 (No. 2)
Komentáře k článku: Česko-slovenské mosty 2018 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
