Divadelní noviny > Festivaly

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 4)

Hostování slavného slovenského uskupení Teatro Tatro zapadlo do té dramaturgické linky letošního ročníku festivalu Setkání Stretnutie, která sleduje pantomimu a cirkus, zároveň má však ve zlínském kontextu ještě jinou logiku.

Pro zdejší Městské divadlo připravil v roce 2005 jeho pozdější umělecký šéf Dodo Gombár dramatizaci Bulgakovova Mistra a Markétky. Inscenace patří k tomu nejlepšímu v novodobé historii divadla. Psalo-li se ovšem tehdy – byť plným právem – o jejím „evropském přesahu“, jednalo se spíš o teoretický kompliment, protože se mimo domovskou scénu nikdy nepředstavila. To u Majstera a Margaréty Ondreje Spišáka (a otázku, zda jeho dramatizace románu je první slovenská, či jí spíš byla ta Gombárova, ponechme stranou jako nedůležitou) byly nesporné mezinárodní kvality stvrzeny řadou zájezdů a zahraničních cen.

Ale to už patří ke kočovné povaze Teatra Tatro, které své produkce hraje pod střechou šapitó. A v něm je na diváka vrženo snad všechno, co patří ke světu potulných herců: pouťové jevišťátko s portálem a světýlky, zahrnovací červená opona, výrazně líčení herci a jejich přečasté převleky, plivač ohně, závěsná akrobacie, živý zpěv a hudba vyluzovaná na tklivé housle a další nástroje, pachy, loutky, iluze, stínohra, záplava kašírovaných rekvizit, průchozí skříně a jiné triky a živly: oheň, vítr, kouř a déšť. Místy se zdá, že se před tou více než čtyřhodinovou smrští nedá pod střechou šapitó kam schovat.

Jenže copak se Bulgakov měl v realitě stalinské Moskvy, bez možnosti publikovat nebo emigrovat, v hmotné bídě nutkavě pracující na vrcholném díle, jehož prozrazení by bývalo poukázkou do mučírny a na popraviště, kam skrýt? Celé to zběsilé, rozšklebené a bizarní Spišákovo panoptikum je mimo jiné pokusem o zhmotnění oné bezvýchodné, avšak po vykoupení láskou stále prahnoucí vykloubenosti, již spisovatel vtělil do svého románu. Textu, který je ovšem veledílem světové kultury i proto, že nezůstal omezen v prostoru a čase jedné metropole, nýbrž vizionářsky postihl stav totalitními ideologiemi k smrti nemocného světa 20. století. I proto doprostřed cirkusového třeštění drtivě dopadne vsuvka Mejercholdova dopisu, v němž líčí zvěrské bití vyšetřovateli NKVD (k Mejercholdově scénické biomechanice se inscenace ostatně explicitně hlásí), proto se mumraj scény příjezdu kyjevského vlaku přelomí v přízrak selekce na osvětimské rampě.

Možná, že to celé někomu připomene pouťovou jízdu strašidelným hradem. Ale kdo ji připravil? Hrad patří vždy tomu, komu slouží jeho strážci. Zde diváky přes „bezpečnostní rám“ vpouštějí do stanu dva sekuriťáci, kteří jak se brzy ukáže, patří k Wolandově pekelné suitě. Je to tedy jeho království, jež jsme navštívili. A on nemusí pospíchat, aby nám je představil. Tak je podáván v jedné z nejvýraznějších kreací Łukaszem Kosem: volí plazivě klidná gesta, promlouvá pomalu a s mazlivou měkkostí, k níž přispívá i polský přízvuk jeho slovenštiny. Jakýsi univerzálně slovanský zvuk ďáblovy řeči významově dokonale ladí, třebas možná nezáměrně, s jeho pozicí pána světa. Ta má, zdá se, i svá úskalí, jak se jeví ve vrcholných scénách druhé poloviny, k nimž patří spektakulární let nahé Markétky nad městem, který po odtržení jedné z plachet šapitó vyhřezne do plenéru, kde divoký rej nahých postav s kličkujícím Trabantem mezi nimi představuje nádherný a zároveň krátký výkřik touhy po svobodě.

Urputnost myšlenky osvobodit Mistra, jež při této zběsilé jízdě na Wolandův ples pohání Markétku, vzápětí vyjeví neméně strhující obraz, v němž symbolicky namísto kritika Latunského (jenž zavrhl Mistrův román) rozseká na třísky jeho židli. Jaký tedy div, když po plese, který je další přehlídkou lidských temností a bídy, si musí pekelná cháska i se svým pánem odpočinout: pohůnci oddychují s cigaretou, dosud všemocný ďábel přikrývá umolousaným župánkem svou znavenou nahotu sotva ledabyle.

Též centrální jevišťátko pracuje s motivem světa ovládaného zlými silami dosti důsledně, když využívá prostoru pod ním, na něm a nad ním s promyšlenou hierarchií. A Woland je tu tím, kdo má spíš navrch. S tím souvisí i ztvárnění pašijového apokryfu loutkami. Ješua Ha-Nocri alias Ježíš voděný a mluvený lidmi – jak symbolicky výmluvná inverze, jež uvolnila stavidla běsů nejen Bulgakovovy doby.

O té naší se samozřejmě netřeba dlouze šířit. Něco ostatně napoví scéna současné pokleslé estrády navazující na původní Wolandův kouzelnický výstup: obávaný vládce pekel je v něm degradován na směšného tajtrlíka s blikajícími rohy. Síly zla podceňujeme jinak než v Moskvě třicátých let, ale se stejnými důsledky. Inscenace Teatra Tatro nám to připomíná jazykem stejně pádným a lidovým jako myšlenkově závažným, s průběžně ironizovanou řemeslnou bravurou, jako by bezbřehou imaginací a strhujícím nasazením. A konečně i světlým příkladem Markétčiny obětavé lásky.

Teatro Tatro, Nitra, Slovensko – Michail Bulgakov: Majster a Margaréta. Dramatizace románu, scénář a režie: Ondrej Spišák, scéna: František Lipták, realizace scény: Peter Kostroň, kostýmy: Katarína Hollá, hudba: Andrej Kalinka, loutky: Karel Czech, stínové loutky: Jana Konečná, masky: Martin Blizniak, výtvarná spolupráce: Zuzana Formánková. Produkce: Mana, s. r. o. Banská Bystrica, technická spolupráce: Radoslav Šabík, Peter Kostroň, Michal Juhás, Ladislav Boroš. Premiéra 28. srpna 2015. Psáno z festivalového uvedení 17. května 2018 v šapitó u Baťovy vily ve Zlíně.

///

Více na i-DN:

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 1)

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 2)

Česko-slovenské mosty 2018 (No. 3)

…

Zápisy ze zlínských setkávání (No. 1)

Zápisy ze zlínských setkávání (No. 2)

…

• Autor: Marcel Sladkowski
• Publikováno: 18. května 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Česko-slovenské mosty 2018 (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ