Česko-slovenské záseky 2016 (No. 4)
V pátek byly na festivalu Setkání/Stretnutie uvedeny inscenace: Krásné psací stroje! M. O. Štědroně a Jiřího Havelky z Divadla Na zábradlí a opět Cena facky aneb Gottwaldovy boty – tentokrát v režii Břetislava Rychlíka a ze Slováckého divadla. A byl to divadelně úspěšný den!
Krásné psací stroje! na Zábradlí si pohrávají se sentimentální nostalgií FOTO KIVA
Miloš Orson Štědroň: Krásné psací stroje!, Divadlo Na zábradlí , Praha
Tentokrát si Miloš Orson Štědroň nabral opravdu velké sousto. S jídlem roste chuť – po řadě úspěšných poetických kabaretů, zpracovávajících umělecké i lidské peripetie významných českých umělců dávné minulosti si tentokrát vybral čtveřici spisovatelů, jejichž životní osudy se proplétaly především v šedesátých letech. Logickým důsledkem je, že obrazy čtyř složitých osobností, Jana Zábrany, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala a Jiřího Koláře, vykreslené na ploše půldruhé hodinky, nemohou být jiné než povrchní. I zběžně načrtnutý portrét může ve zkratce postihovat podstatné rysy člověka, Štědroňovy portréty jsou však spíše karikaturami, vzniklé zběžným přečtením slovníkových hesel. Všechna předchozí dílka byla věnována jednotlivým osobnostem, jedině Divadlo Gočár zalidnilo svou miniscénu trojicí architektů, v Krásných psacích strojích! se však Štědroňovi již nepodařilo evokovat tak zdařile dobovou atmosféru a i vztahy mezi těmi čtyřmi jsou spíše konstruktem dramatické zápletky než realitou.
Mnohem zdařileji si Štědroň počíná jako hudebník. Nejenže si jeho hudba stále podržuje svou divně krásnou sílu, ale je stále schopna se proměňovat podle potřeb syžetu. Celková syntetická forma jeho kabaretu – ano, velmi osobitého a v mnohém sympatického – prozrazuje již po deseti letech jistou rutinu. Je to pořád velmi dobré, ale limity této tvůrčí metody už na Štědroně jukají zpoza rohu a někdy docela hrozivě. Nepochybuji o tom, že každé další počiny této kabaretní velkosérie budou zaštiťovány formální apartností, zejména pokud budou inscenovány v tvůrčí dílně Divadla Na zábradlí. Otázka zní, jak dlouho lze touto vyšlapanou cestou jít. A kam lze dojít.
Atmosféra na nás dýchne přesně odměřenou dávkou sentimentální nostalgie, redakce v Odeonu zní ozvěnou brilantních intelektuálních hrátek, někdy trochu vyspekulovaných, ale většinou vtipných, pokud ovšem nezaniknou v příliš silném proudu hudby. Neměl jsem však pocit, že by obě složky, poetická a intelektuální, táhly vždy za jeden provaz. Dojem jisté diskontinuity, umělosti, klišovitosti a vykonstruktovanosti byl tentokrát silnější. Největším problémem je zřejmě absence nějakého nosného tématu – pilíře, který by dokázal unést celek. Spor Škvoreckého o autorství překladu Prezydenta Krokadýlů na to zjevně nestačí. A řada epizod, včetně nepříliš šikovného začátku, kde se v křeslech pod rukou maskéra postavy tří literátů a jednoho grafika před námi postupně rodí, působí nadbytečně. Přes tyto dílčí výhrady je však pro mne stále kabaret Miloše Orsona Štědroně tím nejlepším, co na české scéně v daném žánru možno nalézt.
Nadčasovou rovinu inscenace evokují folklórní rituály FOTO ZDENĚK NĚMEC
Karel Steigerwald: Cena facky aneb Gottwaldovy boty, Slovácké divadlo Uherské Hradiště
Letošní Zlínské Setkání nabídlo i zajímavou možnost srovnání dvou inscenačních přístupů, libereckého Divadla F. X. Šaldy a Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Ve Slováckém divadle Břetislav Rychlík inscenuje Steigerwaldův text realističtěji, střízlivějším jazykem, bez zbytečných extravagantností, jež tolik poškozují libereckou inscenaci. Styl vyprávění je lineární, organicky zapojující hudbu Slovácka jako organickou součást příběhu. Když však na to přijde, slovácké scény dokáží vzplanout vášní a odhalovat zrůdnosti komunismu s větší precizností a naléhavostí.
Hradišťská inscenace je dvakrát delší, což umožňuje jistou velkorysost v budování situací, scény jsou dohrány do konce, vyhrány do maximální citové účinnosti, přičemž hudba zúročuje svůj potenciál jako spoluvypravěčka příběhu, často mocnější než slova. V Liberci toho do půldruhé hodiny napěchovali prostě příliš mnoho – výsledkem je chaotická tříšť nevyhraných obrazů, jejichž motivy se vytrácejí dříve než vůbec mohly zapůsobit. Slovácká Cena facky atakuje city diváka s mnohem větším hlubinným dopadem – není lepšího receptu, jak eliminovat jistou didaktičnost textu. Přes veškerou humornost nadsazených situací tak hra vyznívá jako hrozivé memento. Jako osvěžení naší paměti.
Předchozí díly denních zpravodajství:
Česko-slovenské záseky 2016 (No. 1)
Česko-slovenské záseky 2016 (No. 2)
Česko-slovenské záseky 2016 (No. 3)
Komentáře k článku: Česko-slovenské záseky 2016 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
