Český filmový rok 2018 z jedné kapsy
Bilancování filmové produkce uplynulého roku je tentokrát poněkud radostnější díky několika zdařilým počinům, které rozhodně stojí za zhlédnutí.
Nejprve tedy o loňských snímcích, které byste si neměli nechat ujít.
Olmo Omerzu se v road movie Všechno bude drží svého tématu ztráty dětské nevinnosti a střetu se světem dospělých. Tento jeho třetí snímek mi připadá sevřenější, prostší a hlubší než cenami ověnčený Rodinný film (2015). Spíše připomíná debut Příliš mladá noc (2012); tíživé pocity v něm ale obstarává prázdná zimní krajina, naopak pubertální hrdinové i se svým problematickým chováním jsou nositeli naděje, neboť pod tvrďáckými maskami tepou horká srdce, takže jejich vzpouře proti osudu spiklenecky fandíme. Začínající scenárista Petr Pýcha dynamizuje zvolna plynoucí příběh střídáním dvou narativních rovin (cesta kluků a policejní výslech), jeho dialogy nešustí papírem, což je vzácnost hodná zmínky. Samozřejmostí také není citlivé užití hudby. Režisér perfektně vede mladé neherce (Tomáš Mrvík, Jan F. Uher), kteří přirozeně zapadnou mezi profesionály (Lenka Vlasáková,Martin Pechlát). Dvě malé bytosti bloudící po zamrzlých cestách mohou učit dospělé, jak vzkřísit vnitřním žárem to, co je v nich už dávno hibernované, a tak trochu je prozatím přelstít, než přijmou jejich pragmaticko-realistické zákony.
…
Hmyzem se Jan Švankmajer údajně loučí s celovečerním filmem. Tato labutí píseň oplývá obvyklými kvalitami, v rámci jeho filmografie neznamená nic výjimečného. V širším kontextu pochopitelně vyčnívá svou osobitostí, kterou příznačně více obdivují v zahraničí než doma, o čemž svědčí nesnáze při shánění financí z místních zdrojů. V adaptaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu reflektuje jednak společenské poměry (aktuálně i nadčasově), jednak svou tvorbu. Používá dvojí zcizení: divadelní hru nacvičuje ochotnický soubor, jehož zkoušky natáčí filmový štáb. Autor dává nahlédnout do své alchymické dílny, přičemž ponechává hravou pochybnost, nakolik jde i tady o stylizaci. Různorodý hmyz nabízí fantastické výtvarné možnosti a kameramani, animátoři a kostýmní návrhářka jich bohatě využívají. Děj, který se valí ztěžka jak hovniválí kulička, patrně nejvíce zaujme milovníky švankmajerovské poetiky, do kin davy patrně nepřiláká. Tyto masy by se v pachtícím se hmyzu mohly poznat, čehož je ale jejich umělecké preference ušetří. A v honbě za koblížky mohou nerušeně pokračovat.
…
Mainstreamové obecenstvo nepotěší ani debut Adama Sedláka Domestik, jehož sledování vyvolává vyloženě nepříjemné pocity (jak tomu bývá u mnoha hodnotných děl). Kamera uzavírá fixními idejemi posedlý manželský pár do klaustrofobního prostoru aseptického bytu coby obrazu vězení jejich myslí, které stále více ztrácejí kontakt s realitou. Vrcholový cyklista usilující o návrat na sportovní výsluní a učitelka prahnoucí po dítěti se chytají jakési své poslední šance dosáhnout vytouženého cíle, podřizujíce této imaginární metě, jež se jim stává metlou, veškeré své aktivity i myšlenky. Jejich sebedestrukce nabývá hororových rozměrů. A zároveň s ní probíhá nezadržitelný rozpad vztahu. Svérázný režisér a scenárista si troufl předložit divákům odpornou, neerotickou tělesnost, na jejíchž detailních projevech setrvává až neúnosně dlouho. Jednotlivé motivy opakuje a variuje, čímž dosahuje značné autenticity; ovšem pružnější ruce dramaturga i střihače by snímku rozhodně prospěly. I tak jde o dílo imponující originalitou a odvahou jít nekompromisně za vlastní vizí.
…
Totéž oceňuji u dalšího debutanta Jakuba Červenky, který přenesl na plátno rozhovor dvou historických velikánů. Jeho Hovory s TGM se opírají o scénář zkušeného Pavla Kosatíka, který vychází ze stejnojmenné Čapkovy knihy a z dobových dokumentů. Mladý režisér dobře zvládá limitované filmové prostředky použitelné pro „mluvící hlavy“ na procházce topoľčianským parkem, kde veškerá akce spočívá v dialogu. Tvůrci se v těchto nebezpečných vodách dokázali vyhnout Scylle pietní státnické topornosti i Charybdě zlehčující aktualizace. Podpořeni zdatnou posádkou – Martin Huba , který je i fyzicky téměř proměněn v Masaryka a Jan Budař v roli Čapka – dobrali se k překvapivě živému tvaru, který nabízí víc než jen ilustraci jedné kapitoly z národní dějepravy. Zvláště nyní se hodí připomenout, jaké charakterové vlastnosti mohou a mají mít novinář a prezident. Zdánlivě sucharské konverzační drama baví a napíná daleko více než mnohé loňské pokusy o komedie a detektivky – viz Český filmový rok 2018 z druhé kapsy, komentáře k negativům českého filmu v roce 2018, které na i-DN vyjdou za týden.
///
Do kvalitativně nižší třídy řadím snímky, jejichž ambice se podařilo naplnit jen zčásti, ale stále ještě patří k tomu lepšímu z letošní žně.
Scénář spisovatelky Petry Soukupové k filmu Na krátko podle vlastní povídky poskytl režiséru Jakubu Šmídovi pevnou strukturu, díky níž natočil podstatně lepší kus, než byl jeho plytký debut Laputa (2015). Scenáristka se vcítila do jedenáctiletého chlapce, který se zmocňuje světa prostřednictvím nůžek – upravuje si ho, tvoří i ničí – nucen žít v nepřívětivém objetí dysfunkční rodiny. Sociální drama ve strohých panelákových kulisách industriálního maloměsta se pomalu šine k očekávatelnému vyústění. Pracuje se stereotypy (unavená matka, kibicující babička, nespolehlivý otec) v ovzduší jen mírně tísnivém, nevyhrocuje situace jako francouzská Střídavá péče (2017), ani nesklouzává k čiré schematičnosti jako slovenská Nina (2017) s příbuznými syžety. Předvídatelnost a poklidnost vyprávění i civilnost, která je obecně spíše devízou domácí kinematografie, poněkud snižují emoční odezvu tohoto slušného, avšak nevýrazného filmu.
…
Obstojně se vypořádal i Tomáš Pavlíček se žánrem v našich luzích nejpopulárnějším. Komedie Chata na prodej zobrazuje vztahy ve vícegenerační rodině, jejíž chata uprostřed lesů představuje přikrašlovanou minulost, kterou je těžké, leč nutné opustit. Specificky český fenomén chataření za normalizačních časů nahlíží jak zevnitř, tak zvenku očima dvou cizinců. Ačkoli babička balancuje na hraně karikatury, nejhumornější je medvědí kostým vnučky a dementní dědeček se v závěru nechová zrovna uvěřitelně, film neuráží inteligenci ani vkus diváka. Na rozdíl od podobně zaměřených porevolučních veseloher se nepodbízí nostalgickým retrem ani pitvořením. Už to je úspěch.
…
Scenáristka Eva Kantůrková a režisér Robert Sedláček ve svém dramatu Jan Palach zřejmě nechtěli vytesat mramorovou skulpturu, jenže si vybrali z Palachova života momenty a rysy, které se jim hodily do krámu, aby ukázali přímočaré směřování idealistického hocha k sebeupálení. Tím sugerují jeho předurčenost k roli obětního beránka. Palachovu osobnost dedukují z faktů a činů; kdyby se odvážili opačného postupu, kdyby se přesunuli od historiografie k psychologii, či dokonce se dopustili básnické licence, možná by se tím jeho osobnosti přiblížili více. Spolehlivě však zapůsobí scény okupace v osmašedesátém, skvělý výkon Zuzany Bydžovské jako Palachovy matky i autenticky vyznívající dobová atmosféra.
…
Filmový debut Ondřeje Havelky se může pyšnit především Karlem Dobrým v titulní úloze Hastrmana (podrobněji viz má recenze ve Filmu a době: zde).
///
Následující kategorie obsahuje snímky, které přičleňuji k tomu pozoruhodnějšímu, co bylo v roce 2018 natočeno, avšak jejich četné nedostatky je sráží skoro k průměru.
Ondřej Trojan se v dramatu Toman poctivě snaží vykreslit méně známou osobnost poválečných dějin. V množství vedlejších postav, třebaže opatřených vysvětlujícími titulky, se lze jen obtížně orientovat a těžkopádná popisnost příběhu nastoluje otázku, zda by mu lépe nepasovala dokumentární forma.
…
Zato Prezident Blaník Marka Najbrta je průhledný a dynamický ažaž. Jenomže přehršel nápadů, použitelná v internetovém seriálu, potřebuje ve filmu pevnější dramaturgické ukotvení. Vtipně rozběhnutá hříčka v druhé půli ztrácí dech a její smysl musí být nakonec podrobován úvaze, co tím chtěl básník či Blaník vlastně říct a proč své potenciály tak prošustroval.
…
Neméně lítostivých sympatií ve mně vzbudila psychologická studie Beaty Parkanové s názvem Chvilky. Život zakřiknuté mladé ženy sestává z jednotlivých izolovaných chvilek setkání s blízkými i neznámými lidmi, od nichž se nechá využívat, neschopna na svém sklonu k sebeobětování něco změnit. Bohužel je takto fragmentarizovaná i fabule. Ze způsobu zpracování netuctového námětu čiší stejná bezradnost jako z hrdinky.
…
Dva sportovní novináři napsali scénář ke Zlatému podrazu, jenž chce smísit kroniku československého basketbalu ve válečných a poválečných letech, reflexi dvou totalit a milostnou zápletku. Opulentní výprava umožněná velkorysým rozpočtem, množství komparzu v pěkných kostýmech, kamera Vladimíra Smutného, režie Radima Špačka a herectví zejména Jana Hartla udržují film v ranku těch – s výhradami – akceptovatelných. Jenže kdo se nekochá polonahými hošíky pobíhajícími pod košem, bude zřejmě poněkud vlažně konstatovat: Zajímavé. Asi jako ten pověstný šváb v pivě. Ale co s ním? Patos národní povahy znázorňuje závěrečné hudební číslo: ano, jsme zbabělci, ale zpíváme hymnu. Tehdy i dnes, jakkoli třeba ve zprzněné remixované verzi.
/Pokračování – Český filmový rok 2018 z druhé kapsy – za týden/
///
Více na i-DN:
Pubertální hrátky a sežehnutá tvář
…
Komentáře k článku: Český filmový rok 2018 z jedné kapsy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
