Čest zachráněná úskokem
Národní divadlo v Brně má nyní na repertoáru čtyři Shakespearovy kusy. K Veselým paničkám, Antoniovi a Kleopatře a k Richardovi III. přibyla méně často inscenovaná veselohra Konec dobrý, všechno dobré, kterou v překladu Jiřího Joska a ve vlastní volné úpravě zrežíroval hostující Vlastimil Peška. Je už dlouho dobrým zvykem, že součástí programu bývá v tomto divadle i text hry nebo přepis její adaptace. Tentokrát chybí. Režisér si původní text patrně až příliš upravil „k obrazu svému“, jak sám přiznává, i když své zásahy zdůvodňuje potřebou hru více přiblížit současnému obecenstvu a nepřímo také tím, že už více než třicet let pracuje metodou hudebního a kolektivního divadla. (Úvahy o tom, jestli si stratfordský rodák nedokázal v této hře podmanit převzatou látku stejně dobře jako v jiných svých dramatech, ponechávám povolanějším.)
Jana Štvrtecká, Jan Pavel Riedl a Marie Durnová v Shakespearově komedii
FOTO JANA HALLOVÁ
Téměř celou scénu zabírá kruhovitá dřevěná šikma, na které se odehraje vše podstatné, kolem ní se hraje a zpívá, do historické připomínky odvěkého boje mezi Florencií a Sienou jsou ve válečnickém postrojeni všichni herci. Nad šikmou visí královský baldachýn, některé události jako tajemná léčba nemocného krále jsou v pozadí zpodobeny stínohrou.
Příběh zachráněné cti se odehrává na několika místech ve Francii a ve Florencii a je při vší krkolomnosti prostý. Král Francie je churav. Ještě sice neumírá, leč nechává se svými dvořany nosit v rakvi, aby si užil slávu, při které nakonec s určitostí nebude. Sužuje jej píštěl, jak přiznává. Jeho představitel Jaroslav Kuneš si s tímto neduhem pohrává až příliš, navíc po každém jeho postěžování se z „chóru“ ozve trochu polopatické písknutí píšťaly. Hraběnka rousillonská, matka sličného Bertrama, králi doporučí podstoupit léčbu: dcera nedávno zemřelého lékaře, schovanka hraběnčina, spanilá Helena, vlastní recepis. Uzdraví panovníka, za odměnu však si přeje sňatek právě s Bertramem! Král dívku, aby nedošlo k mesalianci, povýší do šlechtického stavu. Sňatek je sice uzavřen, leč manželství není konzumováno, mladý šlechtic prchne do Florencie. Ano: vtípky, špílce, dvojsmysly, jak je známe ze Shakespearových veseloher, neboť ve hře je též služebnictvo a také postava šaška. První část inscenace nabídne plno pohybu, ale přesto místy působí staticky, vznáší se a trochu i tříští – patrně proto, že je všeho moc. K výraznému zlepšení dochází až ve druhé, florentské části, kdy se pohyb zklidní.
Konec dobrý, všechno dobré je také příležitostí k srovnávání různých hereckých generací v akci a patrně i jejich odlišného školení. Představitelka Heleny Zuzana Ščerbová i Vratislav Běčák v roli Bertrama jsou při vší živelnosti ve srovnání třeba s Marií Durnovou (hraběnka roussilonská) sice nepoměrně více akční a jsou uvnitř svých rolí, ale tak, že jim chybí prostor pro případný odstup. Nemyslím tím, že by museli své postavy karikovat. Marie Durnová ze „staré školy“ dokáže uhrát nepatrným pohybem v očích či odstínem v hlase víc, než mohou gesta a silná slova.
Po různých „srandách z Rusáků“ na českých scénách i v médiích je příjemné slyšet čistě zparodovanou ruštinu: Bertramův nehodný sluha Parol (Luboš Ondráček) s pytlem přes hlavu je vyslýchán při fingovaném zajetí údajnými cizími vojáky, aby byl definitivně usvědčen ze své věrolomnosti. Jde o dramaturgickou invenci, záminkou je úvaha vylekaného zbabělce, který v originále slyší předstíranou cizí hatmatilku a dohaduje se, že asi půjde o pluk Moskvanů. To dává zapomenout na píštělovou redundanci z první části.
Helena nakonec svého manžela včas nalezne a stihne mu i lstí překazit naplnění skutkové podstaty cizoložství – nic netušícímu nevěrníkovi se potmě sama oddá namísto ženského objektu, k němuž krátkodobě zahořel a jemuž stejně rozkochaně jako falešně zpíval (spíše vyl) pod balkonem. Zdánlivě nesplnitelné podmínky byly nakonec splněny, čest zachráněna. Koneckonců takový Pierre Henri Cami zachránil v jedné ze svých aktovek čest ještě krkolomněji: ženu badatele v panenských pralesích sice svedl chlípný proutník ze saint-germainské čtvrti, ale protože si bídák nechal voperovat nové samčí žlázy, které byly právě v pralese uloupeny badateli a složitými cestami doputovaly až ke stávajícímu majiteli, nic hrozného se při početí dítka vlastně nestalo! Jenom nevím, jestli Cami svůj komický klenot napsal také na základě skutečné události…
Konec dobrý, všechno dobré je solidní, divácky vděčné představení s několika výraznými hereckými výkony, s množstvím šťastných, ale i méně šťastných režijních nápadů, lehký nadprůměr. Protože však brněnské denní kritice zůstala patrně v očích vlčí mlha z neúprosného boje, který vede proti současnému vedení činohry, měl jsem i tentokrát dojem, že jsem viděl úplně jiné představení než ona.
Národní divadlo Brno – William Shakespeare: Konec dobrý, všechno dobré. Překlad Jiří Josek. Režie a volná úprava Vlastimil Peška, scéna Tomáš Volkmer, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Vlastimil Peška. Premiéra 18. března 2011.
Komentáře k článku: Čest zachráněná úskokem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
