Cesta do nicoty
Ze všech tří irských autorů, jimž se Irsko natolik vedralo pod kůži, že jej učinili předmětem, smyslem i cílem svého dramatického psaní, je Marina Carr nejtajemnější, nejbásnivější a také nejarchetypálnější. Jestliže John Millington Synge, otec zakladatel, hledal v obyvatelích svého Irska vzpěněnou fantazii a rázovitý přístup k životu a s lehkým nadhledem pozoroval podivuhodnou stupnici jejich morálních hodnot, pak jeho velký následovník Martin McDonagh dost přitvrdil. Jeho figury se také se záviděníhodnou obrazivostí vyjadřují k životním běžnostem i nepochopitelnostem, ale pokud Syngův Hrdina Západu jen vezme tátu rejčem po hlavě, v McDonaghově Osiřelém západu už táta o hlavu přijde, protože mu ji synek ustřelí. Z dobrého důvodu. Neměl se posmívat jeho účesu.
Foto: archiv divadla
Oba velcí autoři však za vším pobaveným humorem, vzedmutou fantazií i zakroucenou morálkou nacházejí tu větší, tu menší přirozený mravní postoj dávající špetku naděje a také respektující pradávnou touhu po spravedlnosti. Jejich hrdinové mají své osudy ve vlastních rukou.
Marina Carr má o svých figurách předem rozhodnuto. Jsou sice stejně irsky skutečné a barevné, jejich kroky však řídí vedle životních okolností také osud, zavazující i mírně svazující podobnost s mýtickými předobrazy. Vyhovuje jí venkovská irská víra ve svět, který sdílíme nejen se svými současníky, ale i se stíny zapomenutých, ale spíš neodbytně nezapomenutelných předků. V prostředí jejích dramat je realita součástí nadreality a naopak. Fyzické a metafyzické spolu žijí v přirozené sounáležitosti.
Foto: archiv divadla
Také život Porcie Coughlanové jako by byl už dávno předem rozhodnut. Od začátku míří k smrti a není nic, co by ji od cesty do vodní hlubiny mohlo odvrátit. Má muže, děti, milence, je středem pozornosti, a přece je ve své nezřízené osobitosti naprosto sama. Od smrti svého dvojčete, osudově spřízněného bratra, ztratil její život smysl. A tak s ním také, hned na začátku druhého dějství, skoncuje. Její mladoboleslavská představitelka Jaroslava Košková je spuštěna z jeviště do hloubky křesla v první řadě, pokuřuje nahřívaný tabák a s nohama opřenýma o předscénu trochu pobaveně sleduje, jak se s ní postavy loučí. Vše ostatní pak už jsou jen reminiscence Porciina života.
Režisérka Diana Šoltýsová své hrdince toužící po spočinutí ale neposkytne chvíli klidu. Její samota je v režisérčině podání více než veřejná. Všechny postavy jsou neustále přítomné na jevišti a je-li o nich řeč, okamžitě reagují a vstupují s Porcií do kontaktu. Mrtvý bratr, alter ego (je ve skutečnosti mrtvý on anebo Porcie?), posedává i postává v hledišti i na jevišti a zpívá svou píseň plnou těžko uchopitelného talentu. A Porcie šplhá po jevištních konstrukcích, cvičí nebo postává na povolených, rozkročených nohách a stále častěji všelijak otáčí a pokrucuje hlavou, jako by si chtěla rozpustit vlasy.
Na svůj osud v režisérčině podání není sama. Vedle dvojjediného bratra je na jevišti další Porciino zdvojení, dívka s černou beraní hlavou (snad symbol přírodních sil a jejich plodivé mohutnosti), která tenkým hláskem odříkává ty nejniternější Porciiny monology. Ti tři jsou si v průběhu inscenace stále blíž a blíž, až v samotném závěru splynou v bytost jedinou. A člověku dojde, že ty podivné Porciiny pohyby hlavou byly tušením pučících beraních rohů.
Diana Šoltýsová se tak trochu zhlíží v opulentním chodu své inscenace. Baví ji neustálé jevištní dění, nedá hercům vydechnout, nedopřeje jim významotvornou pauzu. Autorčina Porcie je zdrcujícím způsobem sama, hledá tiché spočinutí v přírodě, která je kulisou jejích černých myšlenek. Režisérka jí ale klid pro niterné přemýšlení nedopřeje. To nejosobnější jí dokonce sebere a vybaví jím domyšlenou postavu dívky-berana. Usilovně se snaží najít pro svou hrdinku řešení a dát mu jednoznačný závěrečný smysl. Obávám se ale, že Porciin ženský osud v krajině mužských tupců a slabochů řešení nemá. A právě v oné neřešitelnosti je jeho tragická síla i logická cesta do nicoty.
///
Městské divadlo Mladá Boleslav – Marina Carr: Porcie Coughlanová. Překlad Olga Bártová, režie Diana Šoltýsová, dramaturgie Kateřina Suchanová, výprava Agnieszka Pátá Oldak, hudba Ibby, světelný design Magdalena Hůlová, pohybová spolupráce Iris Kristeková. Premiéra 16. června 2023.
Komentáře k článku: Cesta do nicoty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
