Cesta tak trochu bezcílná
Druhou premiérou, kterou v současné sezoně uvedlo ústecké Činoherní studio, je Hanzelkazikmund (zde jsou lvi). Inscenace čerpající z odkazu legendárních československých cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda vychází z jejich původních reportáží či deníků, které kombinuje s hravou a ironickou autorskou interpretací fenoménu cestování. Režisér Adam Svozil a dramaturgyně Kateřina Součková tematizují – jak sami v programu k inscenaci uvádějí – vedle konkrétního cestovaní světem i putování v naších vnitřních krajinách a takové cestování, které zcela mění to, kým jsme.
Prostor jeviště je dělen do několika výrazně odlišených prostorových plánů. Ten první, nejbližší hledišti, tvoří typické domácké prostředí Československa čtyřicátých a padesátých let. Skládá se z křesel, pohovek, stolků a také rádia, přes nějž Čechoslováci poslouchali své hrdiny v zahraničí. Druhým navazujícím plánem je na zemi rozložená řada praktikáblů různých velikostí, tvarů a zkosení symbolizujících různorodou krajinu a cestu, jíž cestovatelé Hanzelka se Zikmundem při svých dobrodružstvích postupují. Za těmito praktikábly pískové barvy je plátěná stěna tvořená tenkými pruhy tak, aby se skrze ni dalo snadno projít. Prostor za ní funguje jako další prostorový plán – přiznané zákulisí, v němž operují a často z něj na jeviště vstupují dva kulisáci a jedna kulisačka, když na scénu opakovaně přinášejí různé rekvizity či ji před očima diváků přestavují.
Župan versus cestovatelský klobouk
Při příchodu diváků do hlediště jsou herci usazeni na křeslech a pohovkách v popředí jeviště, ještě ale v pohodlných domácích róbách. Pročítají si cestovatelské knihy, prohlížejí mapy a píší si seznam toho, co by mohli potřebovat na dalekou cestu. Takovou, kterou podstupují jejich hrdinové Hanzelka a Zikmund. Pod župany a pyžamy ale všech pět herců skrývá cestovatelské oděvy – pískové kraťasy a košile s krátkým rukávem. K dispozici mají i dva cestovatelské klobouky, které vždy určují ty, kdo z pětice herců zrovna ztvárňují ústřední dvojici cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Klobouky v sobě mají navíc zabudované porty, díky nimž zní hlasy badatelů vzdáleně a – hlavně – zprostředkovaně, jako by se jednalo o přímý rádiový přenos. Dělením postav na „zrovna cestující“ a na ty „zapuštěné v gaučích“ vzniká přehledná a čitelná struktura celé inscenace připomínající princip divadla na divadle.
Jedním z klíčů, jímž lze inscenaci číst, je rozdvojená interpretace (Andrea Berecková, Adam Ernest, Jan Hušek a Klára Suchá). Foto Martin Špelda
Jedním z klíčů, jímž lze inscenaci číst, je právě tato rozdvojená interpretace, které značně dopomáhá již zmiňované scénické řešení Anny Brotánkové. Sledujeme tak jak cestovatele v exotických krajinách, tak i obyvatele Československa, kteří zážitky z cest s napětím a nadšením hltají. Práci s motivem ambivalentnosti potvrzuje i zpracování postav. Pět herců (Adam Ernest, Klára Suchá, Jan Hušek, Petr Uhlík a Andrea Berecková) si v rámci rolí WANNABE Cestovatelů 1 – 5 různě vyměňují své postavení v rámci daných situací. Na scéně je vždy ústřední dvojice cestovatelů, již symbolizují předávané klobouky na hlavách herců, zbylí tři pak plní role tuzemských posluchačů či vedlejších postav příběhu. V rámci více než dvouhodinového představení tak dochází k živoucí fluiditě cestovatelské dvojice, již lze vnímat v podstatě archetypálně, tak, že cestovatelem vlastně může být každý. Tento princip v určitých momentech působí skoro až jako pohádkový, zvlášť v situacích, kdy si herci různě vysvlékají své domácí oděvy a převtělují se do postav odvážných a sebevědomých průzkumníků.
Křupající písek a zlobící stroj
Skrze reportáže z cest a proměny herců v postavy H+Z sledujeme příběhy a počínaní populárního cestovatelského dua v různých krajinách světa. Tvůrci citují z historických nahrávek či deníkových zápisů Hanzelky a Zikmunda, čímž ve spojení s živými dialogy herců mezi sebou a jejich komentáři k daným situacím ilustrují – na principu jakési společenské hry „na babu“ (ergo „na cestovalete H+Z“) – exotické putování cestovatelů H+Z.
Svozil a jeho tým využívá místy až poetických jevištních prvků a obrazů (Klára Suchá). Foto Martin Špelda
Svozil a jeho tým k tomu využívá místy až poetických jevištních prvků a obrazů. Kroky a cestu pouští ztvárňují herci na opravdovém písku, poruchovou Tatru animují na hlučném psacím stroji, který se neustále zasekává a zlobí, výstup na africkou horu Kilimandžáro, znázorňovanou výstupem dvou WANNABE cestovatelek na zkosený praktikábl, ozvučují zbylí herci pomocí kamenů, suchého listí, dřeva a dalších přírodnin. V inscenaci se občas používá i fotografických projekcí, třeba když se promítají Zikmundovy a Hanzelkovy snímky původních obyvatel Jižní Ameriky na plátno tvořené pruhy látky. Dalším z umně využitých scénografických prvků je stínohra, kdy například spodním nasvícením několika listů pokojových květin rozmístěných na jevišti vznikne obraz ztemnělé džungle.
Snovost a temná ponurost těchto jevištních obrazů by se tak mohla vnímat i jako symbolika životního příběhu obou cestovatelů, kdy na ně dopadá stín tehdejšího politického vývoje v Československu. Dvojice na cestách sleduje – a na svých životech pociťuje – jak tzv. Vítězný únor 1948, tak i vpád spojeneckých vojsk do Československa v roce 1968 a v závěru pád komunistického režimu. A jak se mění politická situace a tuzemské vnímaní obou cestovatelů, mění se i atmosféra inscenace. Tempo se zpomaluje, WANNABE Cestovatelé i H+Z stárnou a zakládají si rodiny. Na cesty již nemají čas, možnosti ani energii.
V úvodu nasazené tempo se v průběhu druhé části představení vytrácí. Foto Martin Špelda
V úvodu nasazené tempo se tím ale v průběhu druhé části představení vytrácí. Zcela se pak rozvolňuje na samotném konci, kdy si zestárlá dvojice H+Z – sice se svými cestovatelskými klobouky na hlavách, ale v županech – vyměňuje dopisy plné vzpomínek na společné cesty a zoufání si na vzájemné odloučení. Herci zvou diváky do prostoru za plátnem, jako by říkali, že není už třeba jen nadšeně poslouchat cizí zprostředkované zážitky a že je třeba si vybudovat vlastní. V poslední replice už pak jen na jevišti sedící osamocená WANNABE Cestovatelka – možná jedna z dvojice H+Z, ale možná taky skeptická postava současného světa – polemizuje nad cestováním a jeho důsledky. Vyčítá současnému světu globální trend přílišného turismu…
Inscenaci s řadou zajímavých míst a podstatných témat škodí – myslím si – právě její konec, který působí vhledem k předchozímu dění násilně. Na nic z předešlého dění nenavazuje, nic podstatného nenachází a na nic ani neodpovídá. Za návštěvu a zhlédnutí však inscenace rozhodně stojí. Už tím, že připomene životy a osudy Jiří Hanzelky a Miroslava Zikmunda, a také tím, že provokuje a klade otázky, co bylo cestování kdysi a čím je dnes.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Kateřina Součková a Adam Svozil: Hanzelkazikmund (zde jsou lvi). Režie Adam Svozil, dramaturgie Kateřina Součková, výprava Anna Brotánková, hudba Ian Mikyska. Premiéra 27. ledna 2023. Psáno z 2. reprízy 1. února 2023.
///
Více na i-DN:
Cestou necestou se Zikmundem a Hanzelkou
…
Komentáře k článku: Cesta tak trochu bezcílná
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
