Divadelní noviny > Kritika

Cesty do minulosti, budoucnosti i dobrodružných snů

Pražské divadlo Minor nemívá v kritických ohlasech tak výraznou podporu jako vývozní divadla pro děti, konkrétně liberecké Naivní divadlo, hradecký Drak či plzeňská Alfa. Při mnohem větším provozu (často se tu hrají dvě inscenace najednou ve velkém i malém sále) nabízí totiž širší paletu uměleckých postupů, nelze tedy hovořit o jednoznačně vyhraněném stylu. Může se ovšem pochlubit inscenacemi nadprůměrnými, o čemž svědčí i tři novinky z jeho repertoáru.

Roboti na útěku

Něžná fantazie Zachraňte číslo 6! tvůrčího tandemu Petr Erbes – Boris Jedinák navazuje na populární americkou sci-fi komedii Číslo 5 žije, roboti s pořadovými čísly 6 a 7 se svému filmovému předobrazu i výrazně podobají. Loutkovou féerii prezentuje Minor pro publikum od pěti let, zhlédl jsem reprízu s nadšenými a přitom ukázněnými diváky z mateřských škol.

Čtveřice herců je oděna ve vojenských kostýmech, fabule začíná totiž v jakémsi armádním výzkumném objektu, kde byli vygenerováni roboti. Jeden se při výletu mimo vojenský tábor vymkl kontrole a druhý ho má pro jistotu zlikvidovat, tak alespoň instruuje oficír Jaroslav Flinta (Michal Bednář) vývojového pracovníka (Matěj Šíma). Ovšem šestka a sedmička se při střetu, vyvolaném uměle na dálku, spřátelí („čapkovský“ moment zrození emocí u umělé inteligence), také navážou kamarádský kontakt s dívenkou, která spěchá na televizní pěveckou soutěž Zlatý tralaláček. Zupácký Flinta ovšem nadále velí roboty zneškodnit, dobrodružná fabule pak vyvrcholí při zmiňované soutěži.

Herci (kromě zmiňovaných ještě Eliáš Jeřábek a Štěpán Lustyk) se před zraky diváků neskrývají, s půvabnými loutkami si s evidentní chutí hrají a vytvářejí výrazné postavy a poměrně jednoduchými prostředky proměňují také dějiště. Zvláštně magická je cesta lemovaná pouličními lampami, dívenka jednu z nich osloví a zkouší, zda by si s ní němý objekt nezaskákal panáka. Spiklenectví aktérů a publika nepřekračuje míru, všichni herci také velmi dobře zpívají, daří se napodobit i pěvecká zaškobrtnutí jedné z postav. Inscenaci prostupují pozitivní emoce s prvky přátelství, obětavosti a solidarity.

Pak bylo teď…

Také titul Dobré ráno, Viktore počítá s publikem od pěti let. Pod hravou nemocniční fantazií jsou podepsáni Jiří Jelínek („otec“ glosátorky tohoto listu Fagi) a dramaturgyně Tereza Lexová. Na lůžku je při vizitě pravidelně kontrolován pan Viktor Kard (Petr Reif) dvěma zdravotními sestrami, přísnou (Ivana Machalová) a laskavou (Nataša Bednářová). Pacient vyvádí lecjaké skopičiny a postupně sestry vtahuje do napínavých příběhů, působí jako dobrodruh, který okusil celou škálu atraktivních profesí (horolezec, potápěč, kosmonaut…). Stálým tématem jeho pábení jsou draci (ostatně, stačí si přečíst jeho příjmení pozpátku).

Snově ztřeštěná komedie naplňuje i vzdělávací poslání. Tak například Viktor sestřičkám vypráví, jak byl od mala seznamován s díly výtvarného umění v galeriích (a na plátno, které se objeví před postelí, se promítne pár nejznámějších veleděl světového malířství – od Mony Lisy po Guernicu), při podvodním setkání zase dojde ke zjištění, že chobotnice nemají mozek v hlavě. Opomenut není ani skautský étos a sestry dostávají od velícího Viktora „zvířecí“ přezdívky, jimž se v mimice i gestice přizpůsobují. Inscenace má i lehce melancholický podtón, především pro nás dospělé: když je Kard tázán, co bylo pak – po jednom fantastickém nadoblačném dobrodružství –, odpovídá: Pak bylo teď.

Viktorova vyprávění se na jevišti zhmotňují, na řadě z nich participují loutky (například yettiho, a ano, dojde i na draka). Ani v této laskavé inscenaci není nouze o hudbu a zpěv, texty původních písní jsou jazykově hravé, vrchní sestra (Anna Bubníková) a primář (Filip Nebřenský) v rozích nemocničního pokoje živě muzicírují na violoncello a ukulele, zpívají ovšem všichni.

Loutkáři na bojišti

Dětem od devíti let, ale po mém soudu i dospělým je určena kompozičně poněkud rafinovanější inscenace Bratři naděje, pojednávající o legionářské anabázi čtyř sourozenců Kopeckých během první světové války. Autorovi a režisérovi v jedné osobě Janovi Jirků přiblížil zásadní zážitky svého prapředka a jeho bratrů scénograf Jakub Kopecký.

Příběh je rámován čekáním na vlak o Vánocích 1930 na nádraží v Chocni. V až existenciálně laděném prologu se představí do lidských rozměrů dorostlé loutky Kašpárka, Čerta a Smrtky. V charakteristických kostýmech a naddimenzovaných hlavách je ztělesňují Radka Pavlovčinová, Johana Schmidtmajerová a Ondřej Nosálek, později se převtělí ještě do figur z Posvícení v Hudlicích. Tyto marionety v lidské velikosti jsou stále přítomny při velmi vzrušující podívané a prokládají ji začasté rýmovanými komentáři. Gustav Hašek, Václav Jelínek, Bořek Joura a Pavol Smolárik jsou v rolích sourozenců Kopeckých dynamičtí a jedinečně proměnliví.

Scénograf Jakub Kopecký atmosféru přesunů po bojištích důmyslně evokuje pohybem vlaků, ale i železničních zastávek a na jevišti vytvořených nebo i stínově realizovaných viaduktů, občas nechybějí vojenské letouny a výjevy z dobových filmových dokumentů. V inscenaci není nouze o dramatické momenty, jakým je třeba odmítnutí rozkazu nadřízeného a namíření pušky proti němu (v sugestivním zákopovém výstupu, v němž při dosažení nejvyšší příčky žebříku zasvítí postranní reflektor do tváře vojáka).

„Profesní“ humor mohou ocenit znalci dějin loutkového divadla. Tak například strýc vyučuje bratry loutkářskému umění, vedle bezvládně sedícího Kašpárka připomene, že nám Kopeckým loutky vždycky hrály samy, a marioneta se začíná pomalu rozehřívat. Kopečtí předtím, než se přidali k legionářům, zmírňovali válečné hrůzy svým spolubojovníkům (na jejich repertoáru bylo také připomenuté Posvícení v Hudlicích). Vlastenecký étos vojenské anabáze se objevuje při zpěvu písně Kde domov můj, která tehdy ještě nebyla státní hymnou.

Bytostně osvobozující moc divadelní tvorby, jistota rodinné sounáležitosti, odpor k válečnému běsnění, to všechno jsou emoce, které si z mimořádné inscenace odnese nejspíš divák dospělý, nepodceňujme však dětské publikum, které může být pozitivně osloveno podprahově.

Minor, Praha – Petr Erbes a Boris Jedinák: Zachraňte číslo 6! Režie a dramaturgie Petr Erbes a Boris Jedinák, výprava Klára Fleková a Jakub Šulík, hudba Ivo Sedláček. Premiéra 2. října 2021 (psáno z reprízy 11. listopadu).

Minor, Praha – Jiří Jelínek a Tereza Lexová: Dobré ráno, Viktore. Režie Jiří Jelínek, dramaturgie Tereza Lexová, výprava Bára Čechová, hudba Zdeněk Král. Premiéra 18. listopadu 2021.

Minor, Praha – Jan Jirků: Bratři naděje. Režie Jan Jirků, námět, scéna a loutky Jakub Kopecký, kostýmy a masky Andrea Králová, hudba Jiří Hradil, dramaturgie Iva Kopecká. Premiéra 22. září 2021.

• Autor: Jan Kerbr
• Publikováno: 13. prosince 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Cesty do minulosti, budoucnosti i dobrodružných snů

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ