Cesty do minulých životů
Slavný román Jacka Londona Tulák po hvězdách se na repertoáru světových i českých divadel objevuje zřídka: jako by se svými mnoha rovinami jevištnímu zpracování vzpíral. V krátkém čase se paradoxně dostává na česká (a konkrétně východočeská) jeviště už podruhé a v obou případech ve velice přijatelné podobě: po mladém jaroměřském amatérském herci Jakubu Maksymovovi a režisérce Jarce Holasové, kteří z něj v loňské sezoně připravili inscenaci pro jednoho herce-loutkáře nazvanou Darrell Standing, po něm sáhla dramaturgyně Klicperova divadla Jana Slouková s režisérem Davidem Šiktancem. V porovnání s jaroměřskou komorní verzí je ta klicperovská o poznání výpravnější, ale přesto jde (v nevelkém sále studia Beseda) o soustředěnou, niternou inscenaci.
Ležící Vojtěch Dvořák, Tomáš Lněnička a Ondřej Malý v Tulákovi po hvězdách FOTO TOMÁŠ ZEMAN
Dramatizátoři se v Londonově románu (zcela v logice věci) zaměřili zejména na téma cyklického opakování lidských osudů, zároveň ale těžiště ponechávají ve Standingově současném vězení: ony „výlety“ do příběhů z minula mají povahu jemně naznačených, výrazně výtvarných střípků příběhu. Bývalý univerzitní profesor Darrell Standing, který se po impulzivní vraždě svého kolegy ocitá ve vězení, není v podání Vojtěcha Dvořáka intelektuálem, spíš obyčejným mužem, který v sobě v krutých podmínkách objevuje překvapivě mnoho vzdoru a statečnosti. Jeho protihráčem je Atherton, cynický správce věznice, v podání Ondřeje Malého na první pohled uhlazený úředník, sadisticky se vyžívající v pohledu na utrpení vězňů. Malý, ale také Tomáš Lněnička jako dozorce Hutchins a Miroslav Zavičár – spoluvězeň Ed Morrell se objevují ovšem i ve výjevech z minulých životů, kam se Darrell ze svěrací kazajky utíká. V nich hrají role, které jsou v něčem jiné, zároveň však pevně spojené s postavami ze současnosti – zejména Ondřej Malý coby mocný archetypální protivník. Jediná dámská protagonistka Eva Kratochvílová se v minulosti objevuje vždy jako netypická „osudová žena“ (spíš trpitelka než svůdkyně), kvůli níž hrdina umírá, nakonec přesně v takové roli zasáhne i do příběhu současného Darrella.
Režisér David Šiktanc (čerstvý absolvent DAMU) zdatně pracuje s herci a jeho dramatizace je invenční. Vidím-li v této jeho profesionální prvotině nějaký sporný prvek, je to stylová nedůslednost či neujasněnost. Šiktanc chce zjevně pracovat s různými stylizacemi či přímo různými divadelními styly v různých rovinách příběhu: francouzský výjev staví jako jakýsi potemnělý obraz lásky, který neodvratně spěje k souboji, japonská část upomene (zejména výtvarně, ale částečně i gestikou) na japonskou divadelní kulturu nebo alespoň na evropskou představu o ní. Proč je však v apokryfním biblickém výjevu Pilát Ondřeje Malého stylizován jako úlisně dekadentní kabaretiér, zatímco ostatní (až na drobné zcizující chvilky) hrají jaksi „obyčejně“ a oděni jsou bezmála „tradičně biblicky“? A ona základní rovina, která by měla být syrovým kontrapunktem snových příběhů z minula, je syrová jen částečně: na začátku inscenace se mučení vězňů předvádí krásnou (a tudíž zcela nesyrovou) divadelními zkratkou. Správce věznice vstoupí do cely, dozorce před něj postaví židli, on na ni obřadně rozloží kapesník a sedne si. Dozorce začne vězně „bít“, aniž by se ho dotkl – dělá rámus vším možným a vězeň se pokaždé zmítá, jako by byl udeřen. Ředitel vstane, složí kapesník, přejdou do vedlejší cely – a tak dál. A do toho zní ironicky uklidňující chraplák Toma Waitse… Když potom najednou začnou být scény bití bezmála naturalistické, vznikne sice kontrast, ale zároveň to působí poněkud nepatřičně.
Přes tyto výhrady ovšem Tulák po hvězdách zůstává povedenou inscenací, kterou lze bez obav vyhledat a zhlédnout. Je prací talentovaného režiséra, o němž v budoucnu nepochybně uslyšíme, a pěti výtečných herců z klicperovského souboru, přičemž pro Vojtěcha Dvořáka je Darrell dosud patrně nejvýraznější (a nutno dodat, že plně využitou) příležitostí.
Klicperovo divadlo Hradec Králové (studio Beseda) – Jack London: Tulák po hvězdách (Cela, kazajka, duše). Režie David Šiktanc, dramaturgie Jana Slouková, dramatizace David Šiktanc a Jana Slouková, scéna Magdalena Hůlová, kostýmy Petra Krčmářová, pohybová spolupráce Jana Hanušová, šerm Stanislav Hrbatý. Premiéra 14. října 2011.
Komentáře k článku: Cesty do minulých životů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
