Chameleón mezi festivaly
Je škoda, že se v českém divadelním povědomí hledí na Divadelní Floru tak trochu mezi prsty. Tento pomyslný startér šňůry letních divadelních festivalů se totiž každý rok svléká ze staré kůže, proměňuje jako chameleón a učí jako mládě. Výběr činoherních a tanečních inscenací s jednotným tematickým leitmotivem – tento dlouholetý koncept Divadelní Flory už její dramaturgové dávno „zahodili“. Deseti festivalovými dny 16. ročníku se proplétá rovnou trojice originálních linií. Letos to byla kompletní ukázka roční práce jednoho režiséra – režie: Jan Mikulášek, velkorysé rozloučení s končícím Pražským komorním divadlem – Žádná Komedie! a výběr z visegrádské taneční tvorby Power of the Visegrad Dance.
Anna Steller a Magda Jędra v tanečním projektu Have a Nice Hell FOTO JIŘÍ DOLEŽEL
Posila visegrádského tance
K uvádění vybraných tanečních titulů a světových premiér, které se staly už „samozřejmostí“ programu, přibyla tentokrát i produkční prvotina. Premiérovaný taneční projekt Power Power Dance se opírá o netypickou problematiku energetické bezpečnosti, její archetypální ukotvení v principech vytváření umělých společenství (částic, přírody i lidí) je u nás tematickým unikátem. Spolupráce zkušeného režiséra Jozefa Vlka s tanečnicemi z Debris Company (SR), VerTe Dance (ČR) a Annou Steller (PL) má být jen počátkem snahy festivalu – mimo uvádění visegrádských tanečních produkcí – také podporovat vznik nových projektů. Snad se podaří formující se linii Power of the Visegrad Dance vybudovat v budoucnosti přívětivější podmínky, které umožní novým projektům i vyzrát. Plány jsou totiž neskromné – iniciovat další rezidence a spolupráce se zahraničními osobnostmi.
Rok režiséra?
Uvést v průběhu čtyř dní roční práci jednoho režiséra bylo jedním z nejpolemičtějších momentů programu festivalu. Gottland, Europeana, Láska a peníze, Na větrné hůrce a Doktor Faustus na jedné kupě? To je vskutku odvážný dramaturgický tah! Na festivalu se totiž prokázal fakt, že se Mikuláškovy režijní postupy v posledním roce značně opakovaly. Pokaždé se v jeho inscenacích objevuje šedá směšná realita, mikrofony zvýrazňovaná narativnost, dramatizacemi vynucené početné dějové skoky a zkratky, hutné užití symbolů, davovost. Tato linie očividně chtěla spíš domácí publikum obeznámit s nejnovější Mikuláškovou tvorbou, než se cíleně zaměřit na tvořivý rok režiséra – svědčí o tom i achronologie titulů. Byla to ale nuda? Mikuláškův neutuchající cit pro výsostná současná témata a hravá ironická obrazotvornost jsou přeci jen v českém kontextu stále mimořádné. A pokud můžeme uvedením všech těchto inscenací navíc zhlédnout nejlepší české činoherní soubory, máme tu další důvod navíc.
Oprášit derniérovaný Gottland na podstatně menším jevišti Moravského divadla mělo význam. Inscenace tak ztratila na „roztahanosti“ – věčném handicapu titulů Divadla Jiřího Myrona. Takto koncentrované stádo „češství“ totiž skutečně mrazivě působí! Zastudila i syrová Větrná hůrka a vyjadřovací impotentnost v Lásce a penězích. Zchladil ale především brněnský Doktor Faustus, kterého ostatní letní festivaly zatím ignorují. Jeho hlavní hrdina už není jen mytická postava, ale člověk z masa a kostí – introvert, ve kterém ďábla probudily zlomové životní události a celospolečenská krize. Ne, to není sentimentálnost, ale Mikuláškova typická lidskost.
Šťastný Konec Komedie
Festival zaujal zásadní postoj i linií s trpkým názvem – Žádná Komedie! Tento manifest vkusu, i protest proti rozhodnutí magistrátu, nebyl nakonec žádnou uplakanou rozlučkou. Jak ukázala diskuse Konec Komedie, lidem z Pražského komorního divadla už vychladly hlavy a ukončení činnosti divadla dnes chápou jako vzpruhu do nového tvořivého období. V zahraničí je běžné skončit už po osmi letech, oni už tedy údajně dva roky přesluhují. Ačkoliv se nyní loučí doslova na všechny světové strany (Bratislava, Ostrava, Německo), olomoucká nadílka byla co do počtu titulů nejštědřejší. Byly to ale opět Pařízkovy inscenace, které patřily k programovým vrcholům.
Všeobecně pohovořit o lásce právě na příkladu románku nacistického pohlavára a české herečky, v tom spočívá ocelová romantika Goebbelse/Baarové. Pechlátovo animování hajlující ruky stejně jako ponižující kotlety na čele Nepřítele lidu v Podzemním blues odhalují Pařízkův jedinečný smysl pro divadelní sarkasmus. Martin Finger odstartoval Podzemní blues na galérii Moravského divadla, postupně sestupoval do pomyslných šachet metra mířícího přímo mezi diváky v hledišti. Oproti loni uvedenému Spílání publiku volil řečník slova rafinovanější, ponižování publika si bizarně vychutnával užíváním metaforických hraček. Zpochybněním jeho lepkavého elitářství se tu režisérovi podařilo podkopat myšlenku veškeré společenské hierarchizace. Kontroverzního přijetí se dostalo především Jařabovu Srdci temnoty, jež vypráví o ponoru pod civilizovanou „pokožku“ k animální podstatě lidství. Inscenaci však přes všechny výhrady nelze upřít vizuální opulentnost. Čtyřdenní maratón Žádná Komedie se bohužel podepsal na kondici herců a Jařabův Weissenstein s Legendou o svatém pijanovi byly především rozvláčnou tečkou Divadelní Flory.
Je dobře, že festival s „oblastním“ přívlastkem nestagnuje a neustále usiluje o co nejvýraznější profil. Nebojí se komerčního rizika, staví se na stranu divadelních „outsiderů“ a promyšlenou dramaturgií vyslovuje určitý názor. Tři letošní specifické linie navíc předznamenaly jediné – v příštím ročníku to bude opět úplně jinak. A bezesporu opět dokáže oslovit i jiné než jen domácí publikum.
Komentáře k článku: Chameleón mezi festivaly
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
