Divadelní noviny > Názory – Glosy
Chameleoni v tichém domě
Od té doby, kdy jsem v roce 2002 viděla v pražském Divadle Komedie Jana Nebeského JE SUis, chodím nejraději na ty z jeho věcí, které pro něj napsal Egon Tobiáš. Ať už šlo o Je na čase, aby se to změnilo, Solingen nebo NoD Quiote, byl to takový vichr myšlenek a emocí, že ani nevím, co o tom pořádně napsat kromě toho, že se to musí vidět a zažít, a komu se to nelíbí, je hlupák. Tak. Však já si takhle párkrát přišla sama. Když jsem se s Janem Nebeským po představení bavila a téměř pokaždé spustil o nějaké knize, o které jsem neměla ani páru. Než jsem se odhodlala nahlas přiznat, že jsem o autorovi v životě neslyšela, bylo mi trapně až hanba. Což je takový oslí můstek k tomu, že se vrtím a ošívám i teď, ale tohle kyselé jablko zní: Příliš tichý nos, poslední projekt Tobiáše s Nebeským měl snad na víc, než co bylo k vidění. Možná je to těmi vysokými nároky, ale můžou si za ně sami.
Herci David Prachař, Lucie Trmíková, Tomáš Matonoha a Petra Lustigová nás v představení nechávají nahlédnout do části domu, v němž, jak školeně průvodcovským hlasem káže hned na úvod Trmíková, žili: Mozart s Kafkou, Einsteinem, Rilkem, Mahlerem a Schiellem. Příliš tichý nos je zkrátka „site specific“, takže se nehraje v divadle, nýbrž v prázdné barokní budově v pražské Nekázance, a nejen pro mě bylo právě tohle lákadlem navrch. I zklamáním ale. Herci sice vodí diváky sem tam třemi místnostmi v prvním patře a nakonec dojde i na přízemí, ale prostor hraje ve srovnání s nimi mnohem méně. On to taky není žádný spektakulární industriál, ale „jen“ opuštěné kancly. Ačkoli na tom divadlo přece nestojí, a tak se ptám, na čem stojí, a když Prachař koncem představení předvádí – mimochodem skvěle – že a jak spočívá celé povolání herce jen ve snaze zaujmout pozornost diváků, přemýšlím, proč mi přesto oči bloudí kolem. Možná, že mě unavilo to neustálé střídání témat. Kabaretně se tu s nadsázkou tematizuje pečení chleba i židovské anekdoty a do toho onen Příliš tichý nos, který o sobě jen tu a tam nechává zprostředkovaně vědět. Asi mi chyběla, byť třeba spodní a přímo nevyřčená, ale přesto nějak dostatečně scelující spodní linka. Ono nemusí nutně vadit ani to tápání, však i kvůli němu se na Nebeského a Tobiáše chodí, ale bývá to jindy asi větší legrace, respektive závrať, a ne jen jednotlivé podařené hlášky (Trmíková, když říká, že je zatížená na celek) nebo výstupy (třeba ten Matanohův s nohou) jako ten večer s Nosem. Třeba nápad použít onen dům v Nekázance, předcházel tomu, co se v něm bude dít a nějak se to na tom podepsalo. Že první bylo kde, a ne co, ale to je vaření z vody a to není k tvůrcům fér.
Anebo jde jen o to, jak si to jeden konstruuje? Kamarád cestou z představení říkal, že on se na to dívá tak, že je prostě skvělé, když lidi ještě takovéhle věci vůbec dělají. Takhle blbnou, a to je jim už třeba čtyřicet nebo padesát plus a skáčou, válejí se v mouce a vůbec říkají a dělají věci, které normální lidi už dávno ne anebo třeba nikdy. A tak mě napadlo, že Prachařův smutný monolog o herci děvce, co chce, aby ji svlíkali pozorností, neříká nic o tom, že herec je hlavně chameleon těl a duší a to že jim my, co hrajeme v životě tak nejvýš tři až pět rolí, můžeme leda tak závidět. Leckdy jsou ta naše představení navíc povedená ještě mnohem míň a po kupě je nedrží už vůbec nic.
Komentáře k článku: Chameleoni v tichém domě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
