Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí
Chang Lai: Má volba nemohla být jiná
Režisér Zahradní slavnosti Chang Lai je typický představitel nastupující generace čínských umělců, kteří nečerpají pouze z místní historie, tradic a zdrojů, ale vyhlížejí i za hranice „velké“ Číny.
Kdo je pro vás Václav Havel a jak rozumíte této jeho hře?
Havel je myslitel, filosof narozený ve velmi speciálním období. Ale i dnešní doba má s tou jeho mnoho společného. Hra je velmi absurdní, to je, co mě na ní zaujalo nejvíc. Právě to chci zdůraznit. Zaměřuje se na veřejnost, mluví o morálce, o identitě člověka i společnosti.
Pro mne je Havel především statečný člověk. Líbí se mi, že v době nesvobody psal o společnosti kolem něj. Zaměřoval se na všechny její vrstvy, ne pouze na určitou skupinu.
Pro čínské publikum je obdivuhodné, že se umělec mohl stát prezidentem. Zde se umění a politika v lásce nemají. Neumím si představit, že by se nějaký umělec stal v Číně prezidentem. I to je pro mne fascinující, že Havel byl umělec a současně politik.
Proč jste si zvolil právě jeho text?
Náš loňský rozhovor o divadle v České republice mne zaujal natolik, že jsem se rozhodl vytvořit „české divadlo v Číně“. Nechal jsem si z Tchaj-wanu poslat jediný překlad Havla do čínštiny (pozn.: v Číně nejsou Havlovy hry k dostání, není divu, vzhledem k obsahu…) a rozhodl se jej inscenovat.
V Číně jsou – na rozdíl od Havla – z české kultury známí Milan Kundera či Franz Kafka. Proč jste neuvažoval o nich?
Oba jsou zde velmi oblíbení. Ale já Havla znal jako dramatika již dřív a vzhledem k mé zálibě v absurdní dramatice a vůbec v absurdnosti tohoto světa nemohla být má volba jiná.
Proč právě Zahradní slavnost?
Pro Havla to byla první celovečerní hra a stala se jeho velkým úspěchem. A pro mne je to poprvé, kdy inscenuji cizího autora, dříve jsem si psal scénáře sám. Uvést tedy jeho debut, který je svým způsobem i mým debutem, mi přišlo nejvhodnější.
Kdo vytvořil k inscenaci hudbu?
Hudbu jsem složil sám. Věnuji se jí od svých osmnácti let, tedy dřív než divadlu.
Proč jste se rozhodl pouze pro čtyři herce: A, B, C, D, kteří se střídají ve všech rolích.
Po čtení Hugova závěrečného monologu to nemohlo dopadnout jinak. Věta A dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo jen A a B vždycky jen B; dnes dobře víme, že A může být často zároveň B a B zároveň A; že B může být B, ale i A a C; stejně jako C může být nejen C, ale i A, B a D; a že za jistých okolností může dokonce F být nejen O, Q, Y, ale třeba i Ř! mi otevřela oči. Havel to ve hře takto napsal a já to vnímám jako jakýsi klíč k jeho textu. Na základě rozhovoru s Havlem, který jsem během příprav této inscenace četl a kde hovořil o touze nedávat ve svých textech divadlu „wretched way“ a přesné určení rolí, jsem se snažil dostát této jeho vizi, kterou jsem vyložil pomocí naší – orientální filosofie a estetiky.
Použil jste celý text?
Ano. Pozměnil jsem však – jak jsem už řekl – počet herců. Zprvu jsem chtěl hru inscenovat bez rozlišení rolí a aktů, pouze s posledním monologem Huga v angličtině. Musel jsem ale respektovat konstrukci Havlovy práce. S respektem k právům a zákonům samozřejmě respektujeme toto pravidlo. Ale aby se hra lépe hodila k naší situaci, přece jen jsem pár věcí pozměnil: zredukoval jsem počet herců ze sedmi na čtyři. Na jedné straně, jelikož toto rozložení lépe zapadá do konceptu šachové hry – čtverec s liniemi, který má čtyři rohy. Na druhé straně kvůli již citovanému Hugovu závěrečnému monologu.
Ale konstrukce hry, text i počet postav jsou zachovány. Největší změnou je přidání východního elementu. A Huga, jediného, který prochází celou inscenací v jednom hereckém ztvárnění, jsem postavil do opozice k ostatním.
Havel není v Číně zcela vítán. Uskutečnila se představení bez problému?
Ano. Možná i proto, že jsem na plakátech a v doprovodných textech neuváděl jméno Havla v jeho čínském přepisu. V Číně máme pouze jednu vládnoucí stranu, a ta by jeho jméno s nadšením nepřivítala. Havel je zde znám jako politik, který chtěl tento stav prolomit občanským vzdorem. Jako umělec ale v Číně není znám, čehož jsme využili. Když hru uvádíme, neříkáme přímo, že naše společnost je taková jako ve hře, ale vybudovali jsme velmi absurdní nereálný svět, který skrze tuto hru, doufám, dovede diváky k zamyšlení právě tímto směrem.
Vnímáte Zahradní slavnost jako politickou hru?
Samozřejmě, v Havlových hrách jsou vždy politické metafory. Ale abych se vyhnul přímému sdělení politických konsekvencí týkajících se Číny – jistě víte, že v Číně jsou na divadlo kladeny určité limity a my se snažíme v našem divadle vyhnout politickým riskům –, zdůrazňujeme, že se jedná o společnost v České republice šedesátých let, nikoli v Číně. Ale pokud se divák zamyslí, jistě najde řadu podobností mezi společností východní Evropy té doby a naší, současnou.
Znáte nějaké jiné evropské dramatiky?
Znám jich spoustu, evropské divadlo mne velmi zajímá. Nejvíce jsem si oblíbil německého Heinera Müllera a právě Havla.
Proč typ činoherního divadla, které má v Evropě a Americe velkou tradici, není v Číně téměř známé?
Myslím, že se jedná především o to, jak je v Číně uvést mezi širší vrstvu společnosti, což se zatím nikomu nepodařilo. Dle mého názoru – a co jsem mohl v Evropě sledovat –, je to dáno i tím, že v Evropě se dává umění větší podpora od státu, čímž se dostává na vyšší úroveň a je zajímavé nejen pro zasvěcence, ale pro širokou diváckou obec. Je ve společnosti uznávané. To je v Číně zatím složité. Ale doufám, že se nám časem povede zvětšit okruh zájemců o evropský typ divadla, a tím i jeho podpora.
///
Více na i-DN:
Havel, šachy, papír a čas aneb Zahradní slavnost s nádechem Orientu
Chang Lai: Respektuji konstrukci Havlovy hry
Komentáře k článku: Chang Lai: Má volba nemohla být jiná
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
