Cháronův průvodce pro nezletilé sebevrahy
Bylo jen otázkou času, kdy se Sofoklova klasická tragédie Antigona dostane do hledáčku režijně-dramaturgické dvojice Jakub Vašíček – Tomáš Jarkovský, aby ji zařadili do své úspěšné kolekce adaptací, ve kterých řeší důsledně z pozice pubescentů téma iniciace.
Antigona (Jazmína Piktorová) s Isménou (Edita Valášková) FOTO MILAN HAJN
Otázka složitosti vstupu do dospělosti po stránce fyzické i duševní, emocionální i myšlenkové, společenské i sexuální je věčná a v současné evropské společnosti stále živější. Po třech letech bezútěšných lockdownů korunovaných zdrcující realitou zbytečné války na Ukrajině rapidně stoupá procento dětských sebevražd či pokusů o ně. Lůžka na odděleních psychiatrické péče o děti a dorost jdou na dračku. Bez nadsázky, bohužel.
Doposud se Vašíček a Jarkovský věnovali úspěšněji tématu dospívání u postav mužských, ať už to byl Miloš Hrma v inscenaci Ostře sledovaných vlaků, nebo Hamlet v autorské adaptaci Hamleteen. Na dospívající dívky měla přijít řada v Její pastorkyni, jejíž inscenace ovšem neprokázala otevřenost předlohy k razantní aktualizaci. Konečně je tu tedy Antigona v koprodukci královéhradeckého Divadla Drak a Městských divadel pražských.
Oidipovský mýtus s tématem moderní psychologie skvěle koresponduje a inscenátoři jsou si toho dobře vědomi. Do inscenace organicky vnořili kvízy, které vysvětlují pojmy jako oidipovský komplex, Elektřin komplex a jiné. Antigona sama o sobě je pak vynikající předlohou pro drama alarmujícího generačního sporu, nesmiřitelného souboje rozdílných postojů k tématu životních kompromisů.
Iniciační xanaxová párty
Inscenace pracuje vynalézavě s metaforami a s překvapivými proměnami významů. Parta adolescentů se schází u malého pískoviště ve středu proscénia. Z písku vykukuje (posmrtná?) maska. Hromádka písku tak připomíná vykopávky a ano, jednou z funkcí inscenace je i divadelní archeologie v podobě funkčního očištění zaprášeného mýtu. Pískoviště evokuje stejně účinně nostalgii po dětství jako místo poskytující večerní inkognito fetujícím teenagerům. Akorát se nemusíme bát v písku zanořených injekčních jehel, thébští teenageři jedou na Xanaxu. Dealuje ho Antigona, Isména dostává svou dávku vždy jako poslední. Je odstrkována, aniž by to kdokoli kromě jí samotné vzal výrazněji do hry.
Jakkoli je atmosféra sladkobolně melancholická, na thébské puberťáky se snáší mračno úzkosti a deprese. Když se Eteokles s Polyneikem utkají i přes vliv spolykaných léků v bratrovražedném boji, hromádka písku se promění v pohřebiště, na kterém jsou symbolicky páleny vesty pohřbívaných. Do stejného pískoviště pak na samém konci hry Isména zapíchává svíčky, aby z něj vytvořila vlastní narozeninový dort. Všichni její vrstevníci jsou mrtvi, ale ona slaví. Má narozeniny. Edita Valášková ji hraje jako pragmatickou oběť sourozenecké konstelace a rodinné anamnézy velmi přesně, civilně a minimalisticky, s pečlivým využitím charakterizačních detailů. Je to právě Isména, kdo se nenápadně, postupně a na úkor své sestry zmocní inscenace. Režisér Jakub Vašíček vypráví svou Antigonu z pozice Ismény. Sfouknuté svíčky v hromádce písku následně evokují dórské sloupy jako torzo starověkého paláce či chrámu, ze kterého stoupá obláček kouře. Hra s významem je důsledná.
Hned v expozici je slibně zaděláno na postojové argumentační drama, ve kterém se jedná z pozice dospívajících, striktně vymezených vůči svým rodičům, ať už živým, nebo mrtvým. Výklad postav Sofoklova dramatu je poučen psychologizující Antigonou Jeana Anouilhe a je dále velmi osobitě rozvíjen. Argumentační rovinu poněkud oslabuje skutečnost, že své vyhraněné postoje postavy projevují povětšinou v monolozích (s výjimkou dialogu Haimóna s Eurydiké). Konfrontační dialog je v menšině. Možná i proto působí titulní hrdinka v hereckém pojetí Jazmíny Piktorové poněkud pasivně, odevzdaně, jako by její jedinou možností bylo Polyneika navzdory zákazu pohřbít, a ne usilovat o to, aby směl být pohřben.
Režisér Vašíček pojal nepohřbeného Polyneika (Šimon Dohnálek) jako zhmotněné svědomí, důsledně se pohybující v patách Antigoně. Jeho trvalá posmrtná přítomnost v dramatické situaci funguje nejlépe, když je tichým svědkem (a nepřímým spouštěčem) Antigonina sebepoškozování nožem a dále když ho Antigona ilegálně pochovává, zatímco on si triumfálně přivolává Cháronovo taxi na věčnost. V mnoha jiných obrazech Polyneikův mimický komentář odpoutává pozornost od důležitějších motivů a dramatické situace spíše zplošťuje, než aby napomáhal jejich gradaci.
Iniciační motivická linie vrcholí ve scéně se sebepoškozováním, poté se vytrácejí psychologické motivace i apelativní tón inscenace a jejich místo zaplňuje starověká osudovost, která postaví diváky do role čestné stráže u Polyneikova pochování a postupné sebevraždy Antigony, Haimóna a Eurydiké. Katalog antiky, důmyslně obsažený v podtextech inscenace, tak sice není ochuzen, ale katarze je oslabena.
Kultura oportunismu
Inscenace je ovšem mnohovrstevnatá, a tak vzniklé vakuum okamžitě zaplňují linky další. Myšlenkově se inscenátoři pohybují hned ve třech rovinách. První tvoří téma iniciace a podporuje ji skutečnost divácké adresy 13+. Druhá se opírá o naléhavě kritický obraz současnosti, ve které se odkaz slavné řecké kultury smrskl do obchodních značek, reklamních hesel a názvů produktů. Navenek prezentuje Kreontova rodina svůj styl jako sportovní a řecký. Otec se synem běhají maraton a oblékají se v Decathlonu. Důraz je však kladen více na kulturu těla než ducha a sdělení o povrchním vnímání klasické kultury a klasického myšlení v době zpomalených telenovel a zrychlených informací je nasnadě.
V takové společnosti není prostor pro ideály, ale jen pro oportunismus a všechny oběti jsou zbytečné. Být povrchní, konformní a přizpůsobivý je in. Tuto výkladovou linii skvěle reprezentuje postava Kreonta, pro kterou našel Petr Reif vynikající polohu opatrného pozorovatele a minimalistického glosátora. Kampaň tohoto politika nikdy nekončí, ovšem dělá se více na billboardech než v polis. Ostatně Kreontovu tvář vidíme nejprve právě na billboardu, který se prosvícením změní v průhlednou stěnu, za níž je malá sauna – prostor pro rozhovory a interakce, u kterých se zapotíš (hádky, sex, starosti). Proměna billboardu v saunu je především nápaditou proměnou veřejného v soukromé.
Jen ta Eurydiké (Barbara Jarkovská Humel) jako by chtěla žít normální život a není jí to umožněno. Na rozdíl od té v Anouilhově adaptaci, která jen plete a pak umře, mluví. Mluví, ale jako by ji nikdo neposlouchal. A tak jen vylizuje sklenici s nutellou na protest proti životní prázdnotě a maže dospělému synovi popraskané paty s odkazem na Achilla. Záměrně působí jako postava z telenovely, ačkoli jí být bezpochyby nechce.
Naporcovaný mýtus
Ve svém třetím rozměru je inscenace nápaditým bedekrem po oidipovském mýtu a jeho souvislostech. Nejenže náctiletým divákům přehledně převypráví starý a důležitý příběh, nadto jim zprostředkuje antický svět v kostce. Oidipova rodinná historie je vizualizována prostřednictvím předmětové animace jako divoká a zvrhlá kuchařská show, při které se Oidipus v dynamickém zpracování Dominika Linky vaří ve vlastní šťávě, když postupně za pomoci dvou kolegyň zpracovává spolu s informacemi i jednotlivé kulinářské ingredience. Výstup je bohatý na jevištní nápady a má strhující tempo. Na kečupu se nešetří, krev stříká horem dolem. Kulinářská show se proměňuje v teleshopping prodávající divákům starý mýtus v novém balení. Katalog starověkého Řecka však zdaleka nekončí tímto výstupem. Průběžným jednáním jej skvěle reprezentuje postava rezignovaného Chárona, mechanicky převážejícího duše do podsvětí, zoufale hledajícího parťáka k rozhovoru a poťouchle se pokoušejícího předat veslo. Jan Popela ji obdařil přesným načasováním a skvěle dávkovanou ironií.
Tenhle divadelní bedekr vytváří oběma dříve zmíněným výkladovým liniím vynikající zázemí. A ony jej dobře využívají. Jde jen o to, aby se linka obrazivého divadla iniciace s linkou sžíravé společenské kritiky navzájem více podporovaly, aby do sebe zapadaly organicky. Při premiérách inscenace se občas spíše kanibalizovaly. Je to ale otázka detailních režijních akcentů, které by mohly vazby mezi myšlenkovými okruhy ještě zpevnit. Přes tuto výhradu zaujímá inscenace místo na špičce současné české divadelní produkce adresně určené teenagerům. Mimo jiné i díky dramaticky funkční živé hudbě Daniela Čámského.
Divadlo Drak, Hradec Králové a Městská divadla pražská, Praha – T. Jarkovský a J. Vašíček podle Sofokla: Antigona. Režie Jakub Vašíček, dramaturgie Tomáš Jarkovský a Barbora Pokorná, scéna Kamil Bělohlávek, kostýmy Tereza Vašíčková. Premiéra 13. května 2022 v Divadle Drak, pražská premiéra 4. června v divadle Komedie.
Komentáře k článku: Cháronův průvodce pro nezletilé sebevrahy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
