Chceme něco jinýho! (No. 2)
Zákon nenávratnosti je zákon zaručující všem lidem prchajících ze své země (kde by jim hrozilo mučení či jakákoliv jiná forma násilí z důvodů politických, rasových či sexuální orientace) bezpečí, jelikož udává dané zemi povinnost poskytnout těmto lidem azyl, pokud si o něj zažádají. Těmito slovy byla zahájena inscenace The Game slovinského souboru Slovensko Mladinsko Gledališčev v koprodukci s Maska Ljubljana, která se ve svém díle, uvedeném v rámci šestého ročníku Palm Off festivalu, věnovala problematice uprchlíků přecházející hranice Slovinska.
Foto: Matej Povše
V období krátce před koronavirovou krizí prchalo množství uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu, Egypta, Maroka, Indie či Ázerbajdžánu ze své země, aby našli azyl ve Slovinsku. Systém, který jim měl dle zákona nenávratnosti onen azyl poskytnout, odmítl. Pouhé odmítnutí by se ovšem nestalo středem pozornosti. Odmítnutí, které obdrželi tito uprchlíci bylo provázeno ponižováním, násilím a mnohým dalším nelidským zacházením. Celé situaci se v jednu chvíli věnovala i mezinárodní organizace Amnesty International, slovinská vláda byla ovšem schopná z obvinění AI „vykličkovat“ a označila obvinění za neprůkazná, a tak se celá situace v podstatě zametla pod koberec.
Soubor Slovensko Mladinsko Gledališčev v koprodukci s Maska Ljubljana v podobě pěti vypravěčů se rozhodl, že celou tuto „kauzu“ vytáhne na světlo. Prostřednictvím inscenace The Game (= Hra) přináší svědectví a informace o tom, jak ve skutečnosti vypadala situace na slovinských hranicích. Název The Game není náhodný – tímto pojmenováním totiž sami uprchlíci označují opakovanou snahu o získání azylu, jelikož jsou opakovaně odmítáni a deportováni na hranice Bosny a Hercegoviny, což pro ně znamená znovu podniknout cestu na vzdálené slovinské hranice. Hraje se o vaši duši, říká jeden z uprchlíků, kterému se azyl podařilo získat až na dvacátý čtvrtý pokus.
Pětice vypravěčů začíná celou inscenaci podrobným vysvětlením situace, především číselnými statistikami. Poukazují na to, jaký byl nárůst uprchlíků (74 %) v období od ledna 2018 do června 2020, a jak narostl počet žádostí o azyl (7 %). Pochybná čísla, že?
Foto: Matej Povše
Po uvedení do kontextu se spustí lavina příběhů. Každý z vypravěčů nám převypráví svědectví z pokusů o získání azylu ve Slovinsku. Ačkoliv v příbězích figurují lidé různého původu a věkových kategorií, konec všech výpovědí bývá stejný – deportace na hranice Bosny a Hercegoviny nebo na hranice Chorvatska. Stejně tak zůstává v mnohých ohledech podobný způsob, kterým jsou jednotlivci týráni. Vyslechneme si příběhy, v nichž jsou lidé zavíráni v dodávkách bez oken s puštěnou klimatizací a při žádosti o pomoc se jim dostane jen Fuck you! Nebo příběhy, v nichž jsou lidé brutálně biti obušky, nuceni v zimě plavat v nedaleké řece, musí podepisovat papíry, kterým nerozumí a služby tlumočníka jim nikdo neumožní žádat, čekají hodiny i dny, než si je někdo vyslechne a jídla, pití, ani základních hygienických potřeb se jim nedostává, … a výčet nesmyslných a neopodstatněných brutalit by mohl pokračovat dál.
Jelikož je inscenace svědectví plná, využívají tvůrci artefaktů jako zástupných symbolů, které jednotlivé příběhy reprezentují. Například, vyprávěl-li se příběh o chlapci, který si při své cestě ošklivě poranil nohu a musel se dokulhat na hranice, reprezentuje jeho příběh zakrvácený obvaz. Jednotlivé artefakty jsou postupně vykládávány na obrovskou mapu, která je dominantou scénografie. Scéna je koncipována jako podlouhlá ulice či průchod, kdy na sebe obě strany diváků na navzájem vidí a mezi nimi je v hrací prostoru umístěna obrovská mapa s vyznačenou trasou vedoucí přes jednotlivá slovinská města, v nichž se příběhy odehrávají. Na tuto mapu po každé výpovědi vypravěči položí či pohodí artefakt. Před očima se nám pozvolna vytváří komplexní obraz zmaru lidí toužících po svobodě.
I když se většina příběhů může zdát velmi podobná, inscenátoři je za sebe zařadili tak, aby inscenace neupadla do monotónnosti – a postupně gradovala. Nejprve si vyslechneme příběhy, které působí „pouze“ jako hrubé odmítnutí ze strany státních orgánů. Pozvolna se ale vyprávění stávají stále násilnějšími a tvůrci je začnou doprovázet i fyzickou akcí – například, když jeden z vypravěčů rozmlátí železnou tyčí telefon nebo později další z nich dřevěnou tyčí vzteky buší do židle. Tyto akce nám umožní představit si, jaké násilí a jakou bolest museli uprchlíci prožívat. Obzvláště v případech, kdy se několika policistům podařilo o týraného uprchlíka dřevěnou tyč zlomit…
Foto: Matej Povše
Na závěr inscenace v pološeru nasloucháme zkušenostem skutečných uprchlíků, kterým se podařilo azyl získat. I přesto, že jsou potenciálně v bezpečí, vkrádá se do jejich slov smutek nad tím, co všechno museli podstoupit, a co vše musí podstoupit jiní, aby dosáhli svobody, kterou většina z nás považuje za tak samozřejmou. Inscenace The Game nejen, že dokumentárním způsobem zpracovává společenský problém, který upadal v zapomnění vlivem příchodu pandemie COVID-19, ale mimo jiné také odkrývá skutečné zkušenosti uprchlíků, jejichž obraz bývá (nejen) v naší společnosti často zkreslován vlivem dezinformací a nepravd z úst některých politiků. V době 21. století by jen málokdo předpokládal, že svoboda nebude základním právem, nýbrž hrou o přežití.
///
Divadlo pod Palmovkou, Praha – Slovensko Mladinsko Gledališče v koprodukci s Maska Ljubljana: The Game. Režie: Žiga Divjak, asistent režie: Ana Lorger, Nika Prusnik Kardum, pomocník průzkumu: Maja Ava Žiberna, scénografie: Igor Vasiljev, kostýmy: Tina Pavlović, hudba a zvuk: Blaž Gracar, světla: Igor Remeta. Hrají: Primož Bezjak, Sara Dirnbek, Maruša Oblak, Matej Puc, Vito Weis. Hráno v rámci festivalu Palm Off Fest 22. 10. 2022.
Komentáře k článku: Chceme něco jinýho! (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
