Divadelní noviny > Názory – Glosy
Chcete poznat Kafku? Začněte u sebe
Inscenace Kafka has left the building souboru Das Thema/To téma klame tělem. Za zábavnou formou kabaretu se ukrývá rafinovaná a vrstevnatá sonda do našich vlastních vztahů: k němčině, milenkám a milencům, rodičům, i k sobě samým. Díky skvělé dramaturgii Karolíny Kotrbové a režii Emila Rothermela tak sledujeme mnohem víc než příběh pražské literární ikony, jejíž odkaz byl obludně komodifikován, a rozprodáván v pražských uličkách.
Foto: Vojtěch Polák
Máme obrovskou radost, že už je 100 let mrtvý, začíná inscenace uskupení Das Thema/To téma, s níž od března letošního roku objíždí školy i divadelní festivaly. Inscenace česko-německého kabaretu Das Thema/To téma, působícího od roku 2018 pod vedením Philippa Schenkera, nastudovalo v letošním kafkovském roce inscenaci Kafka has left the building, jež je nejlepším divadelním příspěvkem k letošnímu výročí, který jsem zatím viděl.
Foto: Vojtěch Polák
Nejde ale o edukativní kabaret, jak by mohla naznačovat anotace inscenace. Formát divadelního pásma je ojedinělý svým nestereotypním a v nejlepším slova smyslu hledačským přístupem k zbožštěnému tématu Kafkovy osobnosti, kterou zbavuje jak přehnané bázně, tak mnohé odrazujícího nánosu „tajuplnosti“, ale i komodifikace, kterou jeho osobnost, obzvláště v jeho rodné Praze, prošla. Režisér Emil Rothermel dokázal ve významově mnohovrstevnaté inscenaci poukázat nikoliv na nadčasovost již dostatečně mytizovaného Kafky či jeho jednotlivých děl, ale na principy, podle nichž jako společnost nakládáme s odkazy významných osobností, aniž by on sám přidal jen další klišé k existující mozaice, nebo na Kafkovi parazitoval, jako jeden z „mastičkářů“, do nichž se v inscenaci vtipně strefuje. To se mu daří i díky vynikající sehranosti souboru, a výbornému situačnímu citu především Halky Jeřábek Třešňákové a Markéty Richterové, které využívají pozitivní situační dynamiky mezi nimi k navázání těsného kontaktu s publikem, což otevírá příležitosti k improvizačním situacím, jež znovu a znovu rozkrývají zajímavá „kafkovská témata“.
Können Sie das halten?, začíná dvojjazyčnou inscenaci Markéta Richterová dotazem do první řady publika. Můžete to podržet? Podává diváku papír a chřestí krabičkou sirek: Zapálení se nepodaří, neboť Richterová sirku sfoukne, ale vztah s publikem byl nastaven: bude interaktivní a hravý. Schenker a Třešňáková jsou těmi „mastičkáři“, prodejci z „pop-up shopu“, pokoušející se rozprodat Kafkův život, vystavený v showcasu prodejní scény (Karolína Kotrbová), kterou tvoří bílá nábytková stěna, jež je zpočátku přikryta průsvitnou fólií, a za fólií se nacházejí „kafkovské“ předměty: Rodinka brouků (Schenker v jedné scéně říká, že je ve sklenici „celé Kafkovo příbuzenstvo“), vrána (jež měla být původně kavkou), drát, jablka. Ty všechny odkazují ke Kafkově románové a povídkové tvorbě, ale i k osobním preferencím: o jablka si často psal domů (Dopisy rodině, 2005, s. 265), a objevují se i v jeho Bruneldině odjezdu, jako tajemství, jež se ukrývá pod cípem šedivého šátku Karlova vozíku.
Foto: Vojtěch Polák
Významotvorným inscenačním postupem je kontrast mezi Schenkerovým nadšeným vyprávěním o Kafkovi v němčině, a strohým překladem Třešňákové do češtiny, v němž většinou chybí tak 80% informací. To lze vnímat jako zpřítomnění myšlenky, že v českém prostředí Kafku zjednodušujeme na ty bulvárnější informace: Er hatte Kopfschmerzen, Magenschmerzen, hat Tuberkuloze und gestorben… – Bolela ho hlava a umřel. Během minuty ticha, již poslušně drží také publikum, přichází Markéta Richterová. Obchod se otevírá: Schenker se okamžitě ujímá své role „mastičkáře“: Tady jsou broučci a někteří jsou ještě živí, čímž opět rafinovaně poukazuje na stav Kafkova odkazu, jenže je petrifikovaný v pražských kamenných obchodech, bezpečně chráněn od všeho živého.
Vy jste začali beze mě?, ujišťuje se se špatně skrývanou obavou v hlase Roman Horák, a rozjíždí první opravdu kabaretní číslo večera: taneček na tóny Presleyho písně Bossom of Abraham, s opakujícím se motivem Won’t you rock my soul?, a jehož samotný název Lůno abrahámovo (Bossom of Abraham) odkazuje na místo útěchy v biblickém Šeolu. Jde tak o první a poslední náznak Kafkovy religiozity, a vztahu k abrahámským náboženstvím. Všichni čtyři navíc během čísla úctyhodně kašlou a chrchlají, a jako diváci se tak poprvé setkáváme s poukazem na Kafkovu smrtelné onemocnění: tuberkulozu.
Přichází první otázky do publika, jež v tuto chvíli připomínají spíše kvíz, teprve ve scéně Orákulum se úlohy obrací, a padají otázky z publika. Účelem v tuto chvíli je, najít v publiku osobu, jež je Kafkovi nejpodobnější životní zkušeností (vyhlášeno pátrání po Kafkiator-Plagiator): Kdo z vás má často bolesti hlavy?, Kdo se rád trápí?, Kdo má komplikovaný vztah s otcem?, Kdo z vás plave v penězích? To byl chyták, kafka stejně neměl peníze., Kdo u vás byl už zasnoubený, ale nedotáhl to k oltáři?, kdo dvakrát se stejnou osobou, ale nedotáhl to k oltáři?, kdo chodí rád do bordelu?, Kdo se rád čistí?, Kdo z vás má hluboký pohled?
Jednou z nejdůležitějších scén byla situace, v níž Schenker a Horák čtou Kafkův dopis otci: oba se nacházejí ve výloze pop-up shopu jako v nehybném obraze, Horák stojí a nejsou mu vidět oči, Schenker předčítá z velkých a zmuchlaných kusů papíru: Milý tatínku jednou ses mě zeptal, proč z tebe mám strach. Předčítají z jeho dopisů, na jevišti z velkých archů pomačkaných buničiny, otec ho nenechá domluvit, tak ani Otec (Schenker) nenechá jedinou repliku dokončit Syna (Horák). Syn, jenž překládá do češtiny, je neustále Schenkerem přerušován, a hlavně: stojí, a není mu vidět do očí. Skvěle to totiž ilustruje text, který Schenker předčítá, protože z popisovaných situací je jasné, že otec syna absolutně nerespektuje: proto jsou všechny Horákovy repliky v této scéně nedořečené, a není mu vidět do očí, protože s ním prostě my (otec) nemůžeme navázat kontakt.
Proto následuje scéna, v níž se pokouší kontakt s vlastním otcem navázat publikum. V olomoucké repríze to byl můj přítel Martin, v pardubické slečna, která chtěla lyžovat. V obou případech se režie vrací k rozdílné interpretaci řečeného v němčině a v češtině: zatímco dopis v němčině je psaný literárním slohem, je čeština (Třešňáková) strohá a věcná: koupil jsem kamna na chalupu, nebo chci jet lyžovat. Třešňáková výborně aktualizuje inscenaci reakcí na znění dopisu z publika (slečna by chtěla s otcem lyžovat): Máte v Pardubicích hory? A v Hradci?, čímž brnká na strunu staleté rivality mezi Mechaři a Perníkáři. V pardubické repríze se navíc ukázalo, jak často používáme určité frazémy, aniž bychom jimi vyjadřovali skutečnou vlastnost osoby, o které hovoříme nebo píšeme, když Halka Třešňáková říká: Tati… je milý? Takže ,milý tati’, a odhaluje to, jak vhodně použité jsou inscenační postupy, a jak moc inscenace sedla právě Třešňákové, Horákovi, Richterové i Schenkerovi, kteří dokáží hbitě reagovat na proměnlivou konstelaci reálií.
Přichází další řez, v němž se aktéři znovu propojují s publikem: Richterová si vybírá jednoho z diváků, zadívá se mu do očí, a popisuje milostné vzplanutí, které v ní pohled vyvolal: Ale teď už dobrou noc, nedovedu si představit lepší místo, kde uchovat množství spánku než tvoje oči. V následujícím obraze se poprvé setkáváme se zvláštním výjevem z dostavníku, v němž se setkává Felice s jakýmsi Maxem, který se mi nepodařilo identifikovat.
Foto: Vojtěch Polák
Pak přichází druhý z nejsilnějších obrazů inscenace, v němž Horák zpřítomňuje opravdu intimní Kafkův dopis, adresovaný jeho milence Felice: Chtěl bych si tě vzít, ale musím ti něco říct: nedoporučuju ti to. Jsem dost komplikovaný, když budeš o tom uvažovat, dobře si to rozmysli. Horák si po celou scénu pomalu obmotává hlavu drátem, jemně, ale precizně utahuje, až obličej zcela ztrácí lidské rysy, a podobá se spíše hlavě Sloního muže, deformovaný, svázaný podobně, jako rakouský malíř Arnulf Rainer ve své sérii Face Farces (1969-1975), jež však nebyla Horákovi inspirací: Teď ti prozradím jedno tajemství, kterému ještě sám ulně nevěřím, ale je přesto pravdivé: Už se nikdy neuzdravím.
Horák vyndá z jednoho z bílých boxů ruční kráječ: Toto je originál Kafkův kráječ na okurky, a přichází třetí „kabaretní píseň“: Já tam dneska nepůjdu, nepůjdu, já se nikam nepohnu. Ich geh’ heute nicht aus dem Haus, ich geh heute nicht mehr raus, a plátky okurek si všichni aktéři, snad v odkazu na wellbeing, přikládají na tváře.
Genialita a bystré postřehy dramaturgie Karolíny Kotrbové a režie Emila Rothermela spočívá především ve třech aspektech: V dramaturgické výstavbě inscenace, jež využívá zdánlivě kabaretní struktury, ale funguje spíše jako zakrývací trik, v zajímavé práci s jevištní metaforou, jež často vychází od herců/hereček, a v nápadité kombinaci užitých inscenačních postupů, jež mají nenásilně aktivizovat publikum. Práce s jevištní metaforou Emila Rothermela je sebevědomá, a i když některé jevištní nápady nevycházejí přímo od něj, ale vznikly v rámci společného zkoušení s principem devised theatre, bravurně je začleňuje do inscenačního celku.
Během představení jsme svědky jakési intimní směny, aniž bychom to možná tušili: Pozorujeme výjevy z Kafkovy mysli, jež útržkovitě vtělil do svých deníků, sledujeme i známé obrazy z Proměny, Touhy stát se Indiánem, nebo z Procesu, ale platíme za to vlastním tajemstvím. Třešňáková nebo Horák se totiž několikrát během představení publika ptá na intimní podrobnosti z jejich života; to začíná již nevinnou otázkou Máte otce?, Jak se jmenuje?, Jak mu říkáte?, Jak on Vám říká?, ale pokračuje i otázkami: Nejste rozvedená?, Zvedněte ruku, kdo má komplikovaný vztah s otcem. Publikum často neví, co odpovědět, protože má-li být odpověď pravdivá, musí být poupravená: Musí odpovídat zadání, ale také být dostatečně obecná, abychom ji mohli sdílet s úplně cizími lidmi. Je to skvělá strategie, protože s tímto dilematem se pere každý, kdo někdy psal komentář na Facebook svému příteli nebo známému.
Ústředním dramaturgickým rámcem inscenace je totiž komodifikace Kafky, jíž by se za svého života jistě usilovně bránil. Od začátku sledujeme usměvavé prodejce (Schenker, Horák), nabízející Kafkovy propriety. Takový není Kafkův mýtus, takový je tržní, toxický kapitalismus. Taková je „Kafkova“ Praha: hrníčky, svíčky, citáty, sochy s citáty, trička s citáty, Kafkovo muzeum, a za tím vším vykostěné tajemství Žida, jenž se narodil galanteristovi. Tenhle rámec se nás, coby publika, přímo ptá: Jste s tím v pohodě? Koupíte si hrnek? Možná ani není Kafkův, ale koho to sere? Proto je podtitulem inscenace je pryč a jeho Praha už také neexistuje. Neexistuje jeho Praha, protože neexistuje svět, ve kterém vše nepodléhá komerci a komodifikaci.
Jděte na to, jestli máte rádi Kafku, jděte na to, jestli ho nemáte rádi, jděte na to, pokud máte rádi němčinu, jděte na to, pokud ona vás ne, protože to je v pohodě. Jděte na to, protože se opravdu dozvíte hodně o Kafkovi, niterné i intimní detaily, ale zadarmo to nebude: Dozvíte se něco o Kafkovi, ale mnohem víc o společnosti, ve které žijete. A o sobě.
///
Kafka has left the building. Režie: Emil Rothermel, dramaturgie, scéna, kostýmy: Karolína Kotrbová, produkce: Dranc z. s., Roman Horák, Philipp Schenker Hrají: Roman Horák, Markéta Richterová, Philipp Schenker, Halka Jeřábek Třešňáková. Premiéra 16. 3. 2024.
Psáno z repríz 23. 10. 2024 v rámci Olmützer Kulturtage na Konviktu v Olomouci, a 7. 11. v Divadle 29 v Pardubicích.
Komentáře k článku: Chcete poznat Kafku? Začněte u sebe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
