Chci něco sdělovat, ne se předvádět

Z Karla Kratochvíla (1986) vyzařuje na jevišti stoicismus, který dokáže v pravou chvíli okořenit úsměvem. Jako Sekáč (nebo-li Smrťák v Marnotratném synovi, režie: Jan Jirků, Disk), Karel Kopfrkingl (Spalovač mrtvol, režie: Jakub Vašíček, Disk) a Vrchní StBák (Hon na Jednorožce, režie: Jan Jirků, Minor) s klidem rozhodoval o smrti. Poprvé však v jistých situacích používal úsměv číslo jedna – vševědoucí, ve druhém případě převládaly úsměvy – falešný a úlisný, v třetí roli pak disponoval úsměškem lstivým.

Ve skutečnosti vůbec nepůsobí jako čerstvý absolvent DAMU (a ještě k tomu katedry loutkového a alternativního divadla…). Od toho byste asi čekali větší exhibicionismus, oblaka dýmu a megalomanské plány. Skoro to vypadá, že dnešní mladý a neklidný je pěkný suchar. Možná, ale pak je to suchar inteligentní, talentovaný a vtipný. Abych nezapomněla – úsměv má upřímný.

Je také neobvyklé, že i ve svém mladém věku dokáže role odmítat, a dokonce již ty nastudované opustit, pokud si jimi není jistý. Prý ale není hercem, který režisérovi do práce vždy kecá. Jen si musí být jistý, že to má režisér promyšlené a může mu plně důvěřovat.

Koncem října loňského roku se objevil i v tanečním projektu Ryba (choreografie: Lenka Bartůňková, Ponec). Ovšem již před premiérou byl rozhodnutý odejít, jak jen to bude možné, a odehrál pouze dvě první představení. Na začátku mi byla nabídnuta spolupráce, takže jsme se měli na vzniku podílet všichni. Bohužel jsem postupně zjišťoval, že pro ostatní byly důležitější kostýmy a osvětlení než sdělení… Můj učitel na DAMU Jan Borna říkal, že dobrý režisér je ten, který je schopný zrušit premiéru nepovedené inscenace den předem. Já jsem se s tím teda ještě nesetkal. Ale nechci si nic nalhávat, každý přece pozná, že ta inscenace nemá smysl.

Pokud režisérovi věří, je precizní: nikdy se nepřeříkává, nezapomíná svůj text. Je však perfektní, i když režisérovi nedůvěřuje a s inscenací není spokojený. Na premiéře Ryby nedal na sobě znát, že se s projektem neztotožňuje. Spíš diváky příjemně překvapil svým tanečním a nonverbálním projevem. Je zkrátka profesionál, který ovšem neplánuje, že by se v Česku živil divadlem. Herectvím se neživím a ani si to neumím představit. Dělám to proto, že mě to baví a nechci slevovat: hrát na Shakespearovských slavnostech nebo v reklamě. Chci lidem něco sdělovat, ne se předvádět. Radši se živím a živit budu i nadále korekturami a čtením zpráv v rozhlase.

Je ovšem také tvůrcem a režisérem. Sám sebe režíroval v Hodince japonské poezie a Svých dnech. Při zkoušení Hodinky japonské poezie přišel na to, že nemůže přednášet s popisnými dekoracemi, japonskou hudbou, čajovým obřadem a nalíčenou gejšou. Proto tak první část pásma udělal, druhou však postavil do kontrastu – vypnul hudbu, gejšu poslal domů a při jedné svíčce do ticha četl haiku. Ztišeně a niterně vystupuje i ve své autorské inscenaci Své dny (na motivy Šťastných dnů Samuela Becketta). Vystačí si jen s ponožkou coby jediným společníkem a přirozeným osvětlením ze zápalek a svíček.

Smysl, sdělení a přítomnost jsou slova, která používá v hovoru o divadle nejčastěji. Nemá rád divadelní záznamy a fotky. Je prý zajímavé, když někdo z fotky pozná, že to byla inscenace velmi živá a úspěšná. Na něj z fotek dýchá naopak pouze mrtvolnost. Na divadle je pro něj přitažlivá jeho neustálá obnova.

Na závěr se konečně přiznává k jedné své slabosti. Je voyeur. Chtěl by na jeviště přivést mimo jiné i železniční poezii. Na otázku, co ho na vlacích vlastně zajímá nejvíce, neodpoví, že cesta, měnící se krajina či jízdní řády. Teď jsem si koupil kolo, ale přestalo mě brzy bavit, protože cestuji sám. Ve vlaku si vždycky do kupé někdo přisedne a já ho můžu pozorovat nebo se dívám z okna na spěchající lidi na nástupištích. I v tramvaji se divím lidem, kteří si čtou, poslouchají hudbu, nijak nekomunikují. Mně by bylo líto takhle se uzavřít…