Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Chci se mýlit dál

    Slovo Marie Reslové z Divadelních novin číslo 19, jež nezvykle předcházelo normální divadelní kritiku v čísle následujícím, odsoudilo drama Vítězný únor „an sich“, tedy jako takové, z nezvyklého důvodu: pisatelku dodnes pronásledují vzpomínky na život v zemi ovládané komunisty natolik, že se jí příčí i divadelní zobrazení události, která rudou éru v roce 1948 zahájila. Podle ní je to jen další a přímo nabubřelý pokus, jak omluvit neomluvitelné – že se mladý intelektuál, autor dramatu, dal tehdy bez výhrad do služeb zločineckého režimu.

    Jako by zapomněla, že roku 1977 dospělí a dějinami poučení intelektuálové, k nimž až na pár výjimek patřili všichni českoslovenští umělci, podepsali ve zlaté kapličce ostudnou Antichartu, čímž potvrdili bez výhrad službu témuž režimu, a nikdy se neomluvili. Autor Února to učinil dávno a zabývá se myšlenkovým selháním valné části své generace celý život, ne, aby je obhájil, nýbrž osvětlil potomkům, jak k němu došlo.

    Právě příklad antichartistů, kteří odsoudili – dokonce aniž by jej znali! – text požadující po režimu, aby respektoval i jejich občanská a lidská práva, jak se po helsinské konferenci sám zavázal zákonem, dokazuje, že podobná masová selhání jsou odedávna stálým nebezpečím pro každou společnost; ve velkém to předvedly jak francouzská, tak ruská revoluce, zahájené intelektuály, které vystřídali kati. Alžbětinským blankversem jsem hledal způsob, jak vysoce politické téma stravitelně vpravit hlavně do myslí diváků bez historické zkušenosti.

    A že její provedení označí kritik jako Vladimír Just za strhující, zatímco kritička odborného časopisu ztrhá, znamená přece, že ten text i Rychlíkova inscenace splnily, co divadlo plnit má: otevřely vyhrocený spor, který je činí přitažlivým. Dva týdny po premiéře Února jsem vzpomněl přítele Sergeje Machonina, „papeže“ divadelních kritiků šedesátých let, jenž pohřbil hru August August, august. Děkoval jsem se totiž na jevišti Divadla ABC po jejím pátém pražském uvedení během půl století. Titíž augusti volali To je príííma! na čtyřech kontinentech a ve dvou desítkách řečí už víc než stokrát.

    Od své první premiéry sklízím vedle dobrých kritik i mnoho špatných. Zlobily mě, než jsem pochopil, že se mi stávají motivací pro příště, podobně jako úspěchy mých největších konkurentů. Snažil jsem se skočit laťky, které mi tu nastavovali Topol, Pavlíček, Hrubín nebo Havel. Dnes mi je, bohužel, zvyšují už jen Uhde a Steigerwald, protože současné dramaturgie si píšou hry pro jedno použití samy, takže skuteční dramatici nemají šanci vyrůst.

    Mnoha kritiků jsem si začal vážit, když jsem poznal, že se jim divadlo stalo osudem jako mně, a jelikož je neumějí hrát ani psát, tak se je alespoň snaží kultivovat. Zmiňuji Janu Machalickou, které jsem před lety do DN napsal sžíravý dopis a dnes ji držím za Machonina v ženském vydání i přes soudy, v nichž se mýlila. A zmiňuji i Radku Hrdinovou, jejíž kritiky, především z oblasti hudebního divadla, často odpovídají mým diváckým pocitům. Marii Reslové zatím doporučuji, aby se – když dobře ví, co může čekat od autora i od díla – nevystavovala infarktům a šla na něco jiného.

    Já se chci taky mýlit dál, když čas změnil tolik údajných proher v trvalky, což potvrzují diváci i čtenáři. Jelikož jsem se na scéně děkoval poprvé v roce 1950 v Plzni a naposled letos v Hradci a v Praze, mýlím se a nemýlím střídavě už šestašedesát let. Divadlo žije – a já pořád ještě s ním, i dík svým kritikům, ať objektivním, či zaujatým, ať moudrým, či moudrostí nepolíbeným.

    17. listopadu(!) 2016


    Komentáře k článku: Chci se mýlit dál

    1. Martin Bernátek

      Avatar

      Autor se bohužel míjí
      s podstatou komentáře, vůči kterému se ohrazuje. Pokud čtu (a parafrázuji) dobře komentář Marie Reslové, nepříčí se jí to, co inscenace Vítězný únor zobrazuje, ale jaké postupy tvůrci zvolili. Komenátorka jim vytýká hlavně to, že vytvořili popisnou parodii, kde notoricky známé tezovitě převyprávěné epizody nástupu komunistů k moci působí stejně nudně a prázdně, jako kdysi komunistická agitace – a takové postupy podle ní dnes nestačí. Argumentace dramatikovou osobní zkušeností oněch šestašedesáti let proto není úplně fér a bohužel funguje jako prostředek nemístné sebechvály.

      19.12.2016 (23.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,