Ostrá jízda z Hradiště do Chicaga
Jakkoli není jeviště Slováckého divadla dimenzované pro výpravnou muzikálovou podívanou, tohoto žánru se nezříká. A proč taky, když má k dispozici disponovaný sehraný soubor. Hitem se staly tituly Donaha! (2005) či Pokrevní bratři (2015) v režii častého hosta Radka Balaše, naposledy tu nastudovali Hru o pyžama (2016) svázanou s osobností choreografa a libretisty Boba Fosseho. A právě jeho (ovšem i Kanderovo a Ebbovo) Chicago otevřelo novou sezonu uherskohradišťské scény.
Účelné scénografické řešení ladí jeviště Chicaga do rzivých tónů FOTO MAREK MALŮŠEK
Jedno z vrcholných děl americké autorské trojice, jehož popularitu přiživila i skvělá filmová verze z roku 2002, se v tuzemsku objevuje s řidší, asi desetiletou frekvencí: jde totiž o kus jak interpretačně, tak myšlenkově nesnadný. Na jazzových základech vystavěný, choreograficky náročný part nese v podstatě temný, satiricky zahrocený příběh z dvacátých let, v němž se (jinak spíše okrajové) figurky trestankyň stávají za vydatné podpory médií krátkodobými hrdinkami snadno manipulovatelné, hodnotově plytké společnosti. Zřejmá paralela s naší současností se stala vhodným východiskem inscenace hostující operní režisérky Lindy Keprtové.
Ta připravila podívanou špičkové řemeslné úrovně. Vynikají-li Pavlína Hejcmanová a Tereza Hrabalová v hlavních rolích vražedkyň Velmy a Roxie zejména pěvecky, je to mimo jiné proto, že jsou v hereckém projevu determinovány parukami a shodnými kostýmy, to jest svůdným černým prádlem s podvazky. Toto řešení, jakkoli pochopitelné (dámy by rády byly hvězdami, v soukolí drsného Chicaga však plní jen roli lákavého sousta), charakterizuje též šestici spoluvězenkyň (skvělým výstupem je jejich zpověď v rytmu tanga). Pozornost na sebe strhává rovněž příživnická máma Mortonová (Irena Vacková) či blazeovaně sebestředný advokát Billy Flynn (Tomáš Šulaj). A také kluzce dekadentní Konferenciér (Jiří Hejcman), ztělesnění leskle přitažlivého zla a klíčový zcizovací element, jenž je inscenátory domyšlen do pozice neúprosného hybatele zvrácené logiky dění.
V takto daném rozvrhu, k němuž patří také Roxiin politováníhodný manžel (Martin Vrtáček) a tekutě proměnlivý dav, má své místo i nenápadná dvojice „zapomenutých vězeňkyň“, připsané němé role reprezentantek těch, které se v tom bezcitném a dravém víru ocitly na okraji a nikoho už nezajímají. Představují téměř trvale přítomný kontrapunkt atraktivního jevištního dění, ale v podstatě jen opakují totéž, co nabídli autoři postavou maďarské vězenkyně. Ostatně i zde patří její figuře – slabikující až do poslední chvíle před popravou jediné slůvko nevinná – nejsilnější momenty inscenace.
Podobně lze mít námitky vůči nedostatečným motivacím hlavních hrdinek, zejména Roxie, u níž je zastřen tragikomický nesoulad uměleckých ambicí a skutečných předpokladů k jejich naplnění. Závěrečné sblížení se sokyní Velmou tak působí spíš chtěně a jejich „happyendový“ duet je tečkou tupící dosud zřetelný kritický osten jinak nápadité inscenace.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – F. Ebb, B. Fosse, J. Kander: Chicago. Překlad Ivo T. Havlů, režie Linda Keprtová, choreografie Hana Achilles, hudební nastudování Josef Fojta. Premiéra 22. června 2019.
Komentáře k článku: Ostrá jízda z Hradiště do Chicaga
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
