Ch. Spuck: Leonce a Lena jsou plni melancholie
Baletní inscenace Leonce a Lena choreografa a šéfa Curyšského baletu Christiana Spucka měla světovou premiéru roku 2008 v Aalto Ballett Theater v Essenu. Vznikla podle stejnojmenné veselohry Georga Büchnera z roku 1836, ve které princ Leonce a princezna Lena utečou před společnou svatbou z domova, aby se řízením osudu i přesto náhodně setkali a zamilovali. Romantické okouzlení mechanickými loutkami, všeprostupující pocit nudy vyšší společnosti a ztráta smyslu vlastní existence se společně s nápaditým a funkčním výtvarným řešením snoubí v nadčasovou karikaturu společnosti. U příležitosti české premiéry této inscenace 30. 11. 2019 v Národním divadle v Praze jsme s Christianem Spuckem pořídili krátký rozhovor.
Leonce a Lena, soubor Baletu Národního divadla. Foto: Martin Divíšek, ND
Co vás inspirovalo k vytvoření baletu Leonce a Lena?
Chtěl jsem vytvořit komický balet, což je velmi těžké. Musíte najít příběh, který má hloubku i smysl. Büchnerovu hru jsem poprvé viděl asi v patnácti nebo šestnácti letech, a i když jsem jí v té době nerozuměl, utkvěla mi v hlavě. Nejprve jsem si pročítal text hry, abych udělal zásadní rozhodnutí: jaké její aspekty jsou pro mě důležité tak, že je chci v baletu vyzdvihnout. Je to sice politická karikatura, kritika absolutismu, ale za humorem je něco velmi hlubokého a vážného. Proto stále přesvědčuju tanečníky, že komické situace na jevišti musí brát velmi vážně a nesklouznout k přehrávání pro vlastní pobavení.
Jak jste vybíral tak rozmanitý hudební podklad z různých děl jedenácti skladatelů?
Tenkrát ještě nebylo tolik možností najít veškerou hudbu v jedné aplikaci online, a tak jsem si půjčil hromadu CD a několik hodin jsem je poslouchal. Musel jsem vybrat rychlou a vzrušující hudbu jako kontrast k ději na jevišti, aby se diváci nezačali nudit. Leonce a Lena jsou plni melancholie, ztraceni ve vlastním životě a nudí se. Samozřejmě jsem dával pozor, aby logicky a plynule navazovala jedna skladba na druhou. Hudba je v baletu podkladem pro veškerou akci, a pokud se koláž podaří, je polovina úspěchu zajištěná. Elektronickou reprodukovanou hudbu, která se střídá s živým orchestrem, mi složil na objednávku Martin Donner. Vše ostatní je vybráno z existující hudby. Georg Büchner má ve své hře citace ze Shakespeara a commedie dell´arte. Adekvátně k tomu jsem vybíral ze skladeb, které diváci znají. Ať už jsou to například valčíky a polky od rodiny Straussů, Alfreda Schnittkeho a Bernda Aloise Zimmermanna, Amilcare Ponchielli nebo Léo Delibes. Paralelně k tomu najdou odborníci na balet citace pohybů z děl Cranka, MacMillana, Tetleyho nebo Petipy.
Tanečníci baletu ND neustále pracovali i přes překážky a nástrahy, které jim nedostatek prostoru připravoval, říká Christian Spuck. Foto: Martin Divíšek, ND.
Čím je pražská verze specifická oproti nastudování v jiných baletních souborech?
Jeviště Stavovského divadla je mnohem menší, než jsem přepokládal, což klade na tanečníky obrovské nároky, protože nemají dostatek prostoru. Orchestr hraje kvalitně, ale v tak malém počtu zní monumentální díla Strausse nebo Schnittkeho jak z „hrací skříňky“. Pro celý inscenační tým to byla výzva. Výsledný tvar inscenace se mi ale líbí, je to premiéra sama o sobě. Ta prostorová stísněnost dává inscenaci ojedinělý hlubší smysl. Publikum sedí velmi blízko, a tak se musíte více zabývat detaily, protože je vidět všechno.
Jak se vám spolupracovalo s tanečníky Baletu ND?
Velmi rád jsem s nimi spolupracoval a užili jsme si spoustu legrace. Se zájmem naslouchali a akceptovali mé připomínky. Neustále pracovali i přes překážky a nástrahy, které jim nedostatek prostoru připravoval. Na jevištních zkouškách sice všichni nejprve přehrávali, ale nechali se nakonec usměrnit. To je lepší varianta, než když tanečníci nevědí, co mají dělat.
V baletu je mnoho herecké akce a zdá se, že také prostoru pro improvizaci.
Choreografie je daná, ale ministři a král mají zároveň velkou míru svobody. Pokud jim jejich vlastní nápady dávají smysl a zapadají do koncepce celého díla, mohou si choreografii pozměnit. Každé obsazení je proto naprosto odlišné. Nejobtížnější je v tomto smyslu sólo krále ve druhém dějství. V Essenu ho tančil sedmnáctiletý stážista souboru, který na zkoušce spontánně vyplnil prázdné místo v choreografii tím, že se začal nakrucovat jako na diskotéce. Nakonec se ten nápad ujal a vypracoval do sledu citací pohybů hvězd populární hudby.
Komentáře k článku: Ch. Spuck: Leonce a Lena jsou plni melancholie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
