Christovova Nitra (No. 3)
Odhalování slovenského festivalového nitra Divadelnej Nitry českýma očima. „Out of normal“ mezinárodního divadelního festivalu.
Nedělní ráno začalo vytrvalým deštěm, slovenská televize začala upozorňovat na možnost zvýšení hladiny řek a déšť neustal ani během dne. Na sychravé počasí si Nitra v několika posledních ročnících takřka zcela odvykla, neb jí bylo zpravidla dopřáno výhradně přívětivé počasí babího léta. S nedělním deštěm osiřelo i hlavní nitranské náměstí, zmizely stánky, zchudl doprovodný kulturní program. Pod střechou divadel však neprší a na cestu se diváci zvládnou vybavit deštníky, festival tudíž může zdárně pokračovat.
Nejde-li občan v neděli do kostela, může opětovně posnídat s umělci a v neděli mohli fanoušci divadla zavítat také na debatu věnovanou současným problémům financování kultury a divadel v zemích Visegrádské skupiny. Debatu, kterou moderoval (a koncipoval) šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Karel Král však nemožno nazvat zcela plodnou, ba ani příliš smysluplnou. K tomu by zainteresovaní speakeři, včetně ústředního moderátora museli být více v obraze a nesetrvávat výhradně v rovině obecných, povšechných a mnohokráte zopakovaných frází. Doprovodný program festivalu v minulých letech pravidelně sledoval linii kulturně-politickou, čímž poměrně zdatně přispíval do diskuze o kulturní politice v našich (řekněme visegradských) vodách, neboť – jak je zjevné – kulturní politika je v našich zeměpisných šířkách stále aplikací poměrně cizí. Byl-li však v minulých letech diskutérem a účastníkem těchto debat například Dragan Klaič, odehrávaly se dané diskuse na zcela jiné (myšleno smysluplné a poměrně vysoké) úrovni. Letošní výzva Stretnime sa! s podtitulem Visegrad WindoW (tedy VWW) tak vyzněla, bohužel, poněkud do prázdna.
Slovenské talenty
Odpolední program představil dvě ženské divadelnice. Mladou režisérku, autorku a principálku divadla P.A.T. z Prievidzi Slávu Daubnerovou (letošní Objev sezóny v pátek vyhlášených cenách DOSKY), která se ve své inscenaci M.H.L. inspirovala životními osudy a tvorbou podmanivé osobnosti slovenského divadla, herečky a režisérky Magdy Husákové-Lokvencové, kterou si možná někteří dokáží správně přiřadit jako manželku levicového československého politika (ale také politického vězně a později prezidenta ČSSR) dr. Gustáva Husáka.
Daubnerová ráda pracuje sama, bývá sama sobě autorkou koncepce, režisérkou i herečkou (možná je tedy jakousi performerkou an sich) – za připomenutí stojí její scénický koncept založený na textu Heinera Müllera Hamletmachine. Jako režisérka hledá formy, které by dokázaly vyjádřit to, co ona sama hodlá prostřednictví divadelního média vyjádřit. Když před nedávnem inscenovala a dramatizovala jeden z románů Jona Fosseho došla (bez znalosti Fosseho dramatických textů) zcela intuitivně k formě, která se velmi podobala Fosseho dramatům a zároveň v sobě zachovala cosi z inspirace četbou existencialistů a jejich následovníků, aniž by přestala být výpovědí samotné autorky.
V případě inscenace M.H.L. se jedná o pokus poskládat z dokumentárních materiálů (dopisů, rozhovorů, zápisů, oficiálních spisů, fotografií i filmových a televizních záznamů) vyprávění o životě Magdy Husákové-Lokvencové a nabídnout divákům možnost poodhalit nejen životopisná fakta, ale podniknout cestu do hlubin tvůrčí duše jedné z prvních slovenských (ale i československých) režisérek a ukázat očima ženy život a uvažování ženy jiné. A nutno podotknout, že se jedná o život veskrze napínavý, fascinující svou mnohotvárností i zápalem pro divadlo, rodinu, přátele. Inscenace Slávy Daubnerové se odehrává za průsvitnou oponou, nápaditě pracuje s různými projekcemi a audio-nahrávkami. Zajisté by se na ní dalo ještě mnohé doladit, ale přesto je v mnoha směrech ukázkou něčeho, co současnému divadlu sluší. Někdo tomu může říkat nepravidelná dramaturgie, někdo post-dramatické divadlo, jiný zase divadlo dokumentární (či trendově docu-theatre). V každém případě je to tvar, který si vyžaduje jistou diváckou aktivitu, nicméně má v sobě výraznou (přidanou) hodnotu – přináší totiž téma, které bylo doposud poměrně skryté, přesto je však jednou z velmi inspirativních kapitol česko-slovenské (nejen) divadelní minulosti.
A těm, kdo by se o šarmantní, inteligentní, půvabné a schopné dámě M.H.L. chtěli dozvědět něco více, lze jen doporučit povedenou publikaci Naděždy Lindovské (a kol.) Magda Husáková-Lokvencová: Prvá dáma slovenskej divadelnej režie, kterou vydal slovenský Divadelný ústav a bratislavská VŠMU před dvěma lety.
Vlámské hvězdné balety
Když letos v červnu dorazil do Prahy na festival současného tance Tanec Praha soubor vlámského choreografa Alaina Platela Les Ballets C de la B, přijel jako největší festivalová hvězda. Když se stejnou inscenací Out of context – for Pina vystoupil v Nitře, neztratil sice nic na svém věhlasu a jméně, stal se však logickou součástí festivalového programu, který nemá jeden stěžejní vrchol, ale který si je vědom toho, že jeho záběr sahá od tradiční činohry až k pohybově-tanečním inscenacím. V tomto směru se má nitranský festival stále čile k světu.
Název inscenace na jedné straně jasně odkazuje ke skutečnosti, že je „nenormální“ v kontextu Platelovy předchozí monumentální hudebně-pohybové tvorby. Na straně druhé bylo již mnoho napsáno o tom, že je inspirována světem pohybů a fyzického jednání lidí postižených poruchami pohybového ústrojí. Stejně tak se mnoho psalo o tom, že je poctou nedávno zesnulé inspirátorce a guru moderního tance Pině Bausch. Viděno očima divákovýma (v tomto případě mýma) máme co do činění s takřka půldruhahodinovým scénickým tvarem, který na takřka prázdné scéně velkého divadla rozpohybovává specifický pohybový rádius lidského těla, který ukazuje, jak se tělo snaží překonat své hranice, jak bojuje se silami uvnitř sebe sama. Jako by Platel nechal své skvostné tanečníky bojovat se zvířetem, které je v nás a které je u těch „normálních“ jaksi skryto pod rouškou konvenčních pohybů a gest.
Platelovo scénické dílo má výtečný rámec, který lze vulgárně pojmenovat tak, že oblečení tanečníci na scénu přicházejí z publika, na horizontu se svléknou a na konci se opětovně oblečení usadí mezi diváky. Choreograf a režisér v jedné osobě dokáže připravit fascinující obrazy a zároveň má k dispozici skvělé tanečníky, kteří před námi tančí ve spodním prádle (tuto informaci však netřeba vnímat v souvislosti s výše zmíněnými fakty). Přesto se nemohu ubránit pocitu, že jeho otevřený (leč místy povýtce formalistní) tvar, by bez úhony snesl odejmutí některých částí, aniž by to celku jakkoli uškodilo.
Slovenské publikum si však Platel (a především jeho báječní tanečníci ze všech koutů světa) získal. Není se čemu divit – výtečná práce s hudbou a schopnost uchvátit divácké emoce je dovedností, kterou nelze Platelovi upřít. Bylo to výborné, místy i skvělé, ale sám sebe se budu asi ještě delší dobu ptát, proč byly mé myšlenky během sledování inscenace nejednou jaksi out of context…
Festival zdárně dospěl k nedělnímu večeru, ale stále nekončí. La Putyka pro velký zájem v neděli přidala ještě jedno své představení a před divadlem se i přes mírný déšť objevil hrací náklaďáček Zázračného divadelního automatu souboru Teatro Tatro. A potěšitelné je, že v divadlech je stále plno. Podobně jako místní fanoušky sportovní rozhodně potěšila páteční výhra domácích fotbalistů nad Trnavou v poměru 1:0 (ačkoli domácí dohrávali celý druhý poločas o deseti!). Na fotbalový stadión si našlo cestu 4340 platících diváků. Do Divadla Andreja Bagára se jich sice vejde méně, první (divadelní) liga se v něm však hraje o poznání častěji.
Komentáře k článku: Christovova Nitra (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
