Christovova Nitra (No. 4)

Odhalování slovenského festivalového nitra Divadelnej Nitry českýma očima. „Out of normal“ mezinárodního divadelního festivalu.

Posledním den letošního ročníku festivalu bylo – poněkud netradičně – pondělí. V minulých letech pokračoval festival až do poloviny následujícího (povíkendového) týdne, letos však úsporně zeštíhlel a slavnostní zakončení proběhlo již na počátku nového týdne. Osobně se domnívám, že takto inovovaný časový rozměr festivalu mu nijak neubírá, možná ho spíše činí pro diváky a návštěvníky přehlednějším. Navíc se organizátorům navzdory (převážně) ekonomickým restrikcím podařilo udržet si značně vysokou úroveň pozvaných inscenací, přičemž všechny produkce hlavního programu jasně a zřetelně souzněly s průvodním mottem letošního ročníku, neboť byly sympaticky „out of normal“.

Navíc se s příchodem nového týdne opět vyčasilo a Nitra tak dostála pověsti města, které v rámci Slovenska vykazuje jeden z nejvyšších počtů slunečných dní během roku. Deštivé nedělní počasí tak pouze omezilo některé plánované události v doprovodném programu. A ti, kdo v Nitře zůstali, mohli si zajít na procházku na Nitranský hrad a porozjímat před sochou knížete Pribiny, který na něm má své pevné místo. V předvečer svátku Svatého Václava, dne české státnosti, to mohla být pro českého návštěvníka vhodná (bratrská) předehra.

Národní legendy v řeči vázané

Slovenské národní divadlo se na festivalu prezentovalo dvěma inscenacemi – jednou operní a jednou činoherní. Na operu si mohli zájemci udělat výlet z Nitry do Bratislavy festivalovým autobusem již v sobotu večer a v nové budově SND (architektonicky v něčem spřízněné s bílým monstrem nitranského DAB) zhlédnout Gluckovu operu Orfeus a Eurydika v režii Mariusze Trelińskiho. Autor těchto řádek však nabídky „Festival plus“ nevyužil a musel se proto pro letošek spokojit s komornějším, monodramatickým inscenačním tvarem, který však nabízel také něco navíc, neboť byl oceněn pátečními cenami DOSKY, a to hned dvakrát. HOLLYROTH Rastislava Balleka je nejlepší letošní inscenací roku a její jediný protagonista Robert Roth nejlepším hercem (přirozeně že mezi muži).

Je potěšitelné, že činohra SND připravila pro své diváky poměrně náročnou podívanou, která v mnoha směrech vybočuje z běžného a konvenčního chápání divadla, aniž by je od chození do divadla odradila. Robert Roth je na scéně sám za sebe a zároveň skrze sebe publiku představuje osobu Jána Hollého, slovenského katolického faráře, spisovatele a překladatele první poloviny devatenáctého století, který jako první autor používal standardizovanou slovenštinu (přiznávám, že těmito detailními informacemi jsem se dovzdělal na místě a nedisponoval jsem jimi před ponorem do nitra festivalového dění).

Roth předstupuje do před diváky oblečen v černém a hned v úvodu si na tvář natírá bílou masku, aby v první části skrze recitaci (ba takřka zpěvné monology) Hollého vlastních textů (zejména dopisů) vyprávěl příběh o životě na slovenské dědině před dvěma století. Silně rytmizovaný jazyk s mnoha archaismy není zjevně snadno srozumitelný, v Rothově podání však přináší jinou nebývalou kvalitu – melodii, rytmus, zpěvnost, verš. Divák je přítomen svého druhu hereckému oratoriu. Ve druhé části pak Roth přednáší Hollého epos o knížeti Svatoplukovi a jeho hrdinských činech. Vše přitom průběžně místy komentuje s jistým odstupem, jsa neustále kdesi blízko přítomen jako herec, jako Robert Roth osobně. Soustředěný herec, precizní práce se slovem a jeho významy, komplexní využívání scénického prostoru a předmětů v něm. Inscenace malá rozměrem, ale přesahující omezené rozměry monodramatu. A pokud se takto prezentuje na mezinárodním fóru činohra Slovenského národního divadla, pak si zaslouží jen slova uznání.

Jak Ivanov tančil disco

Závěrečné festivalové představení ve velkém sále, před jehož začátkem se festival ústy své ředitelky Dariny Kárové zakončil a bylo popřáno štěstí jeho dalšímu (dvacátému) ročníku, bylo paradoxně prvním, které nebylo z velké části vyprodané. Zjevně to bylo náhodné a nemělo to (snad) nic společného s polským představením Samsara Disco Teatru Polskeho z Vratislavi. Režisérka Agnieszka Olsten přivezla se souborem provokativní variaci na Čechovova Ivanova. Z klasické hry vybírá některé stěžejní situace, které nechává herce rozvíjet ve volných rozehrávkách a komentovat z pohledu současného světa, očima člověka dnešní společnosti, který zná klasiky světové literatury a zároveň se orientuje ve svém současném (tedy našem dnešním) světě a prostředí. Svět se mění, oblečení mění střih i barvu, ale mezilidské vztahy zůstávají.

Režisérka přitom nepracuje s nijak komplikovanými prostředky. Daří se jí kombinovat obyčejné, civilní pohyby, chování a gesta s neobvyklým (teatrálním?) jednáním – pobíhání v kruhu po scéně, mechanické nafukování balónků, rozvolněně zpomalené tempo některých scén. Postupně se dopracuje k působivým obrazům na výtečné scéně, kterou tvoří šikmá světle dřevěná plocha zabírající takřka celou scénu – po ní se dá lézt vzhůru, klouzat dolů, dá se obejít, po levém kraji na ní vedou dokonce schody, vpravo má zase průchod dovnitř. Diváci tak před sebou mohou svět jako na dlani, svět na pomezí světa klasických literárních hrdinů z dávných dob a současných „telenovelických“ osudů. Svět podle Agnieszky Olsten (a jejího souboru).

Odhalený festival

Mezinárodní divadelní festival Divadelná Nitra 2010 byl kratší, úspornější a přesto stále zajímavý a navštívení hodný. Jak vidno, má smysl věnovat koncepci festivalového programu péči a dát si práci s přemýšlením o tom, jaké téma se pro daný ročník hodí a jaké inscenace by k vybranému tématu mohly adekvátně sednout. Ne vždy se vše musí zcela vydařit, ale letošní ročník byl – dovolím si tvrdit – velmi povedený. Desítka inscenací v hlavním (a plusovém) programu, více než dvě desítky představení těchto inscenací a více než tři tisícovky diváků. Ano, pořád je to méně než na včera zmiňovaném fotbalovém utkání místních borců v kopačkách a štulpnách, nicméně číslo je to pochvalné. Velká část diváků navíc zjevně generuje z místních diváků, kteří se za ty takřka dvě desítky let, kdy festival Nitru obývá, na představení naučili v hojném počtu chodit.

Divadelná Nitra je festivalem, na němž je příjemné trávit čas. Nitra není město, které by návštěvníka uchvátilo moderní architekturou či zachovalým starým centrem. Již na druhý pohled má však co nabídnout a místní festival je jedním z jeho lákadel. Před dvěma lety město neúspěšně kandidovalo na Evropské město kultury 2013 (ve slovenském kulturním klání ji porazily Košice), díky svému festivalu si však rozhodně drží statut slovenské divadelní metropole.

Příští rok tedy opět vzhůru do Nitry… a nebo raději do nitra?

Autor: Petr Christov
Publikováno: 29. září 2010

Komentáře k článku: Christovova Nitra (No. 4)

Vladimír Mikulka

Vždycky mi připadlo lákavé srovnávat Divadelnou Nitru s Divadlem Plzeň a vždycky se mi zdálo, že Nitra je jaksi méně kožená a méně oficiální a častěji nabízí příjemná překvapení. A Plzeň je naopak v dobrém i horším slova smyslu „solidnější“. Letos jsem bohužel nebyl ani na jednom z obou festivalů, ale chápu-li tohle psaní dobře, zase se to potvrdilo? A byl vůbec letos někdo na obou festivalech? Termínově je to zřetězení smrtící…

29.09.2010 (7.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

říká se Robo Roth, ne Robert (nehledě na to, že je určitě Róbert, podobně jako Fico)

jinak myslím, že nikdo na obou festivalech nebyl.

29.09.2010 (10.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Bernátek

Takže: na obou festivalech jsem byl letos popáté, nejsem sám, není to smrtící. Vaše dojmy mohu potvrdit: nitranský festival má vždy bezprostřednější, spontánnější atmosféru, hosté i organizátoři jsou si blíž. Také program je obvykle atraktivnější a dramaturgové vynalézavější (iniciují řadu projektů a workshopů) a pohotovější – do Plzně přichází s jedno- nebo dvouletým zpožděním to, co je možné vidět v Nitře, zároveň slováci často uvedou českou inscenaci z bezprostředně minulé sezony. Festivaly jsem porovnával ve článku Láska k Divadlu loni na RozRazilu online.

Každopádně: oba festivaly je dobré srovnávat i s Wroclavským festivalem, který sice probíhá co dva roky, ale jinak je podobný, a také zde cirkulují představení, která hostují v Nitře a Plzni.
Ale: letos mě zaujal více program Plzně, přičítám to také zkrácenému rozpočtu, nevlídnému počasí (v Nitře je obvykle i na konci září velmi teplo).
Problémy s diskuzemi mají oba festivaly, v Nitře se alespoň snaží o moderování a dialog s umělci.
——-
A pod čarou: v Nitře většinou výrazně převažují zahraniční inscenace, letos bylo na programu – asi z úsporných důvodů více slovenských produkcí. Nevím, jak by se s nitranskou dramaturgií popasovala česká divadelní kritika, alespoň její TOPčást, která – s výjimkou Vladimíra Hulce (a Varyšovým „broznem“ pro představení Fontána z off programu)- na prvních třech místech nominovala česká představení (a „němý“ Sound of Silence). Nehodlám tento fakt dále zobecňovat, přesto myslím, že jazyková bariéra/kompetence (před)určuje hodnocení, přijetí a odmítnutí díla víc, než se možná na první pohled zdá.

29.09.2010 (11.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

to nepochybně, většina kritiků je závislá na titulcích a to je špatně. maďarský Kupec benátský je pochopitelně extrémní, ale přesto trefný případ

29.09.2010 (12.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka

No, se zobecňováním bych opravdu byl raději opatrný: třeba loni výrazně bodovaly Vánoce u Ivanovových v maďarštině a s titulky…

29.09.2010 (12.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Jan Bernátek pojmenoval něco, co je sice mimo tuto diskusi, ale je podstatnou slabinou české divadelní kritiky. Vůbec nezná a tvrdošíjně odmítá respektovat evropský (natož světový) divadelní kontext. Je lokální a sebestředná. A vůbec není důležité, zda vysoce ohodnotí Maďary, Čechy či Poláky. Pochybné je, z jakých měřítek vychází a z jakého důvodu české a zahraniční inscenace cení či odsuzuje.

02.10.2010 (4.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

Milý Vladimíre Hulče,
k takovýmto siláckým slovům myslím stačí zopakovat jen Mikulkova slova nad Tvým příspěvkem: „se zobecňováním bych opravdu byl raději opatrný“.

04.10.2010 (9.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

pane Švejdo, nemáte pocit, že jste vůči svým českým kolegům někdy až příliš laskavý? myslím, že čeští kritici spíš než poplácávání po zádech pořebují taky se občas podívat do zrcadla

04.10.2010 (12.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

Milý pane Varyši,
nepleťte si, prosím, „laskavost“ s konstatováním faktu, že prostě „nevím“. Jednoduše nejsem schopen zobecnit „podstatné slabiny české divadelní kritiky“ jako celku a slova Vladimíra H. se mi zdají přemrštěná.
Jistě se shodneme, že není od věci mířit do „vlastních řad“, ale myslím si, že mnohem užitečnější je se zabývat konkrétními záležitostmi a ne – jak tak Vladimír H. i vy (zdá se mi) občas děláte – pálit paušálně od boku.

04.10.2010 (13.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Zuzana Mildeová

Milí diskutující,
raději než se chytat za slova, bychom se měli chytat za srdce a za hlavu. Vážnější, než konstatování, že čeští kritici neznají evropský kontext, je otázka – proč jej neznají? Kolik z vás pravidelně navštěvuje zahraniční festivaly či jednotlivá představení? Ve svém okolí nejčastěji slyším argumenty typu: Nikdo mi to nezaplatí…, Je to daleko…, Nemám čas… Existuje několik mezinárodních projektů, které podporují cestující kritiky. Ale máme o nich podrobné a včasné informace? Máme vůbec dostatečné informace o možnostech účasti na festivalech, bezplatných představeních a účasti v užitečných programech? A není pro mnohé lehčí je nedohledat a raději skuhrat? Osobně se k podobným dostávám náhodou, prostřednictvím přátel nebo metodou „líná huba, holé neštěstí“… (většinu si ale nakonec stejně platím sama). Času stráveného několik hodin ve vlaku či automobilu nelituji – mám totiž pocit, že se alespoň lehce držím „kontextu“.

04.10.2010 (14.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

Zuzana Mildeová míří přesně – i na mne. Postupně se snažím polepšovat. Jinak to zprostředkování informací je na nás jako výboru sčdk, věřím, že v tomto se ledy pohnou.

04.10.2010 (15.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Milý Martine J. Švejdo,
o to zobecnění mi právě šlo. Ať se potrefená husa ozve sama a každý – i já – zamyslí, jak moc zná či nezná současné divadelní dění v Evropě či dokonce dál. Být konkrétní v tomto případě mi přišlo nefér. Ale klidně mohu jmenovat – třeba Martin J. Švejda.

04.10.2010 (20.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

O. K., milý Vladimíre H.
Ale teď mi prosím dokaž (na konkrétních příkladech!), jak se projevuje, že „vůbec (sic!) neznám a tvrdošíjně (sic!) odmítám respektovat evropský (natož světový) divadelní kontext.“

05.10.2010 (0.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka

O tom, co píše Zuzana Mildeová (a jiní), není nejmenšího sporu: znát kontext je vždy chvályhodné.

Ale pozor: zas to není tak docela samospasitelné. Troufám si totiž tvrdit, že znalost kontextu vůbec není apriorní zárukou „smysluplnosti, hloubky a pronikavosti“ kritického soudu, pokud bych to chtěl formulovat pateticky. Se znalostí a oddanou věrností „kontextu“ lze totiž být třeba taky úplně obyčejným trendařem (já vím, že v divadelní kritice to není až takový problém jako třeba v populární hudbě, ale přece jen). Trendař přitom pochopitelně netrednaři nevyčítá, že „není trendař“, ale že nezná kontext atd. A v danou chvíli se docela těžko rozeznává, jak se věci mají. A naopak, těžko lze popřít, že třeba i někdo, kdo o kontextu neví vůbec nic, může říkat podstatné věci. K čemu se chci dopracovat: je na místě o věci mluvit, ale rozumná debata může nastat pouze v případě, budeme-li co možná nejkonkrétnější a nejosobnější.

Proto vítám, že po silných, leč neuchopitelně obecných tvrzeních konečně padlo jméno a můžeme se čehosi chytit. Přinejmenším se teď Vladimír Hulec nemůže vyhnout otázce, kdy a jak se tedy v případě Martina Švejdy projevilo či projevuje, že je příkladem kritika, který „vůbec nezná a tvrdošíjně odmítá respektovat evropský (natož světový) divadelní kontext. Je lokální a sebestředný […] pochybné je, z jakých měřítek vychází a z jakého důvodu české a zahraniční inscenace cení či odsuzuje.“ A pokud by chtěl být Vladimír konstruktivní, může dodat, jak by se ona znalost kontextu onom pokud možno konkrétním případě měla projevit.

P.S.
K potrefeným husám se klidně přidám, ale velmi rád bych byl potrefen sám za sebe, nikoli jako součást jakéhosi neurčitého hejna.

05.10.2010 (1.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Martine,
raději se Tě zeptám, co ze současného evropského, resp. světového divadla znáš a sleduješ. Co Tě na něm přitahuje a zajímá? Na Tvém psaní a uvažování to příliš poznat není. Jako bys jezdil jen na Divadlo Plzeň, do Hradce na Regiony a sem tam zašel na PDFNJ. Jako velká (a už i to ta aktivnější) část české kritiky. Pro mne jsi to prokázal tvrdošíjným lpěním na vysoce konzervativním a posun ve vnímání divadla coby aktivního komentátora, hybatele a spolutvůrce politického, společenského a sociálního dění ve společnosti nerespektujícím pohledu na soudobé divadelní projekty a jejich hodnocení. Divadelní inscenace (performance) je pro Tebe – aspoň tak Tvé vstupy v naší letní při na tomto serveru podle mne vyznívaly – statický artefakt, který nelze vázat ke konkrétní situaci, sociální skupině, místu vzniku, neb by se do jeho analýzy a posuzování zanášely „neumělecké“ atributy. Tím ovšem zcela popíráš jeden podstatný směr divadelního (i teatrologického) směřování druhé poloviny XX: století, a to divadelní antropologii. Z kritického hodnocení tak vyjímáš nejen happening, sociální divadlo, site specific či dokumentární divadlo, ale performance jako takovou, neboť je nerespektuješ jako samostatnou divadelní disciplínu s vlastními cíli a tomu odpovídajícími prostředky a kritickou reflexí (pozor – vůbec tím neříkám, že se takové projekty mají a priori chválit). Právě nyní je v Arše festival Akcent, který se touto oblastí a dokonce i problematikou jejího hodnocení zabývá. Snad tam – jsem-li pro Tebe malá autorita – více pochopíš, o co jde. Pokud tam ovšem zajdeš…
Anebo jsi mi právě odepisoval z Broadwaye?

P. S. A – prosím – nepolemizujme zas nad hodnocením divadelních představení. Chtěl jsem Ti jen na jednom případě ukázat, odkud soudím, že neznáš soudobé divadelní trendy v Evropě a ve světě.

P. P. S. Pokud chce někdo do této diskuse vstoupit, zůstaňte prosím raději na tématu regionálnosti či světovosti českého divadla a české kritiky, případně – a to by zajímalo mě – jak lze české divadlo vnímat a posuzovat v kontextu evropského (světového) divadelního dění, proč je české divadlo na chvostu. To je myslím daleko podstatnější než osobní půtky.

05.10.2010 (1.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Protože jsme svůj komentář vložili s Vladimírem Mikulkou téměř současně, tak jen krátce k jeho příspěvku. Myslím, že nikdo neříká a snad si ani nemyslí (já tedy rozhodně ne), že znalost evropského a světového divadla, vědomí kontextu je apriorní zárukou čehokoli. Já říkám, že neznalost a neochota kontext znát je apriorní zárukou nepochopení díla. A vede k sebechválám či sebehanám („sebe“ myslím české divadlo a českou kritiku), což ani jedno k ničemu nevede.
A raději se dopředu ohrazuji vůči označení „trendař“, jež chápu v Mikulkově příspěvku jako nekritický obdivovatel nějakých (vesměs zřejmě módních) trendů. Byť pochopitelně si cením některých divadelních „trendů“ víc než jiných a snažím se také o nich víc psát, jejich kritické nahlížení a hodnocení považuju za velmi podstatné pro jejich pochopení a další vývoj. A vždy jsem se o to snažil a budu.

05.10.2010 (1.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka

Hezké, ale jak tohle všechno souvisí se znalostí nebo neznalostí světového kontextu? To si, Vladimíre, opravdu myslíš že někdo, kdo zná světový kontext, nemůže být konzervativní?

Ale bohužel je tohle navzdory všemu volání po konkrétnosti opět pouze obecná poznámka, která nemá s Martinem Švejdou mnoho společného – dost povážlivým způsobem mu totiž podsouváš něco, co nikdy netvrdil.

05.10.2010 (2.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

já bych jeden konkrétní příklad měl. už dlouho jsem od Martina J. Švejdy nečetl žádnou divadelní recenzi, zato však příležitostně nahlédnu do jeho rozhlasové rubriky v DN. v aktuálním čísle o Kritickém klubu Jana Rejžka (a Vladimíra Justa) mi chybí srovnání s obdobným typem pořadu v rozhlase (a televizi). pochiptelně se zahraničím, protože u nás se něco takového jinak moc neprovozuje. výtky pánům Rejžkovi a Justovi, případně návrhy, co dělat jinak, tak mohly být konkrétnější a opřené o vzory z ciziny.

05.10.2010 (13.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil

Vážení kolezi,
dovolím si vás odtrhnout od dalšího „lynče“ (jen prázdninového Hulce zdá se tentokrát střídá Švejda) a vrátit se k oné otázce znalosti zahraničního kontextu.
A nemohu se tedy vyhnout – přiznávám trochu samožerné – otázce: Co SAD? Ten jako zprostředkovatele toho kontextu neberete?
Rozumějte dobře, neprovokuji a nedělám nám reklamu, jen mne v takové diskusi absence zmínky SADu překvapuje. A proto se možná zeptám ještě jinak: Je pro vás SAD zdrojem informací o současném evropském a světovém divadle a jeho kontextu?

05.10.2010 (14.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka

Jasně, že je, a jasně, že trocha reklamy u konkurence není na škodu, ale tady je řeč spíš o přímém setkávání se zahraničním divadlem. Kritická reflexe zahraničního divadla v SADu je samozřejmě užitečná a chvályhodná. Jakkoli by se o její úrovni určitě taky dalo diskutovat, ale to už je jiné téma: jak vlastně psát o divadle, které téměř nikdo z čtenářů neviděl.

Ono se nám tu totiž vcelku pochopitelně míchá několik blízkých, ale ne vždy slučitelných rovin, přinejmenším tyhle, pokud mohu soudit:

třeba:

– české divadlo v mezinárodním kontextu
– orientace české kritiky v zahraničím divadle

a taky:

– je znalost zahraničního kontextu nezbytným předpokladem úctyhodného kritického soudu o domácí inscenaci?
– je znalost zahraničního kontextu nezbytným předpokladem úctyhodného kritického soudu o zahraniční inscenaci?

A určitě by daly najít i další.

05.10.2010 (15.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil

Tak to se samozřejmě omlouvám, roztahovat do šíře jsem diskusi nechtěl.
A pokud jde o tebou navržené otázky, zejména ty druhé dvě: to se zase vrátíte k té prázdninové diskusi o tom zda lze umělecké dílo posuzovat bez ohledu na jeho společenský/historický/poltický/etc/etc kontext.
a protože jsem se minule nezúčastnil, dodám:
Špatné divadlo lze poznat bez ohledu na jakýkoli kontext. Třeba takový Kupec benátský v Plzni byl prostě nesrozumitelný „na české“ i „na maďarské“ poměry. I kdybyste rozuměli maďarsky sebelíp a znali poslední výboje Schillinga, Mundruczó, Bodóa, Alföldiho a koneckonců i Zsótéra (osobně mám nezapomenutelný zážitek z jeho Medei a jen o něco menší z Penthesilei) tak prostě vidíte, že tohle je špatně.

05.10.2010 (15.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

Milý Jakube,
zacílení diskuse na mé jméno rozhodně neberu jako projev nějakého lynče, naopak jako užitečnou diskusi nad „konkrétním příkladem“ (osobou).
Milý Vladimíre H.,
zkusím znovu zopakovat svou otázku: „prosím dokaž (na konkrétních příkladech!), jak se projevuje, že „vůbec (sic!) neznám a tvrdošíjně (sic!) odmítám respektovat evropský (natož světový) divadelní kontext.“ Pranýřování za to, kde jsem a kde nejsem, jaké je mé teoretické východisko (umělecké dílo jako takové jako ohnisko kritikova zájmu) s tím přeci vůbec nesouvisejí! Abych Ti pomohl (a ty ses mohl od něčeho odrazit): jedinkrát, kdy jsem v poslední době operoval zahraničním kontextem, byla má zmínka v kritice inscenace Odcházení v Divadle Archa v SaDu 3/2008, kde jsem Davida Radoka nazval režisérem evropského formátu…
Milý pane Varyši,
to už je (oproti napadaní Vladimíra H.) mnohem lepší, neboť vskutku konkrétní výtka. Ano, máte pravdu; kdybych byl zodpovědnější a udělal si na svůj příspěvek více času, porovnání s obdobnými zahraničními pořady bych nesměl opomenout. A pokud se pozastavujete nad tím, že jste ode mně už dlouho nečetl žádnou divadelní recenzi… nu, publikuji tak, jak mi mé hlavní zaměstnání dovolí a jaké také dostanu nabídky, že.
Milí všichni,
čím jsem starší, čím jsem – popravdě – opatrnější ve svých soudech, tím víc mě popuzuje jedna zcela, myslím, zásadní věc: nepatřičné generalizování, zevšeobecňování. Jde totiž o velice snadný způsob, jak se vyrovnávat s problémy, jak je domněle řešit. Co tento postoj jen v několika posledních desetiletích u nás způsobil, snad nemusím dodávat. Takže – pokud mé síly budou stačit – Vám ho znovu a znovu budu vytýkat…

05.10.2010 (16.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

odpovím na otázku Jakuba Škorpila:

ne, SAD pro mě není zdrojem informací o současném evropském a světovém divadle a jeho kontextu.

a jinak nešlo podle mě o to, říct, že kdo nesleduje zahraniční divadlo, je vůl a nemá vůbec psát o divadle, ale že nesledování zahraničního divadlo je projevem nezájmu o něj a tudíž provinčnosti.

06.10.2010 (0.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Je to s podivem, ale shodnu se s posledními čtyřmi řádky Vojtěcha Varyše. Nemám, co bych dodal.
A jen abych neuhýbal konkrétním dotazům a výtkám, co se týká včerejších vstupů svých kolegů, tak se pokusím ve zkratce reagovat:
Spolu s Jakubem Škorpilem si myslím, že není dobré věnovat se v rámci zvolené problematiky jednomu konkrétnímu člověku. Vyslal jsem ji (problematiku) do této diskuse jako vážně míněné téma, a ne jako atak na kohokoli. Že jsem pak jmenoval Martina Švejdu, byl spíš šťouchanec, aby si uvědomil, že je také součástí těchto diskusí, a ne jen jejich nedotknutelným komentátorem. Aby pocítil, jaké to je. Hodnotící a diskutéry poučující glosy od Martina Švejdy a Vladimíra Mikulky považuji v Komentářích za velmi nevhodné. Diskusi proměňují v kolbiště osobních ataků. To si můžeme(te) nechat do hospody a nemusíme(te) tím zanášet veřejný (byť virtuální) prostor. Navíc hrozí, že ataky přejdou v osobní nevraživost, což by mne vůči Martinovi a Vladimírovi (jakož i vůči komukoli dalšímu), jichž si jako kolegů a divadelníků vážím, mrzelo. Sám Martin nejlépe ví, co ze světového divadla zná, co jej zajímá a oslovuje a zda a jak evropským (světovým) děním poměřuje české divadlo. Ve svém příspěvku víceméně přiznává, že světové divadlo je mimo jeho zájem, vždyť se o něm zmiňoval naposledy v roce 2008 v okrajové poznámce k Odcházení. Je-li Martin přesvědčen, že mu ignorance k dění mimo český obzor stačí k vynášení soudů nad účastníky těchto debat a k relevantním analýzám českého divadla, je to jeho věc. Má na to právo. Právě to ale jemu a velké části české kritiky vyčítám (abych nebyl opět napadán z obecnosti – viz např. hrůzostrašná diskuse nad divadelními festivaly v LN 25. 9. t r.). To není konzervatismus, to je – přinejlepším – vousatý akademismus, abych použil termín z editorialu Jana Koláře. Ten však na dynamické trendy soudobého divadla, o nichž jsem psal v minulém vstupu (a proto jsem se o nich zmiňoval), podle mne nestačí. Umělecké dílo jako takové je přece vždy „ohnisko kritikova zájmu“. Jen se nemohu s Bobčinským a Dobčinským (a Varyšem) dohodnout, co to to umělecké dílo je. A každý si stojíme na svém a zřejmě budeme. Pro mne je to celý komplex existence a zacílení díla, jeho dobové a sociální ukotvení a samozřejmě i jeho forma, obsah a provedení.
Znovu tedy vyzývám, pokud chceme v této diskusi pokračovat, zamýšlejme se spíš nad tím, jaké české divadlo, případně kritika jsou a proč se ocitají mimo evropské divadelní dění. A pokud kolega Mikulka touží po konkrétnosti, nabízím ji jinde než v hledání nahého krále (nemyslím Karla) a obhajobách jeho krejčích. Podstatnější je, proč si česká kritika až na malé výjimky jen okrajově všímá či dokonce nevšímá projektů a iniciativ – namátkou – Tomáše Žižky, Jiřího Adámka, Jána Mančušky, Petra Krušelnického, Howarda Lotkera, Jana Komárka, Petry Hauerové a TOW, Iony Popovici, Ondřeje Davida, Jiřího Honzírka, Michala Pěchoučka, Petra Boháče či souborů Seconhand Women, DS Továrna nebo Letí, kteří jsou – aspoň podle mne – významnými představiteli intelektuální i tvůrčí progresivity u nás (pro jistotu dopředu upozorňuji, že to neznamená je vnímat nekriticky!) a kteří reagují na aktuální světové divadelní dění. Proč se nedaří přetavit v širší společenské téma socio-politické, socio-historické či ryze antropologické projekty Miroslava Bambuška, Viliama Dočolomanského a jeho Farmy, Continua nebo Tomáše Žižky. Proč si velmi málo všímáme sociálních divadelních trendů, proč vytěsňujeme z oboru divadla happeningy a performance… To jsou podle mne konkrétní témata, která by bylo vhodné prodiskutovávat.

06.10.2010 (4.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil

ad Vojtěch V.
omlouvam se, ale na tenhle výstřel si nedovolím nereagovat: tedy „není zdrojem informací“? nebo „o současném zahraničním“? Nebo oboje?
ale nechme už SADu. prosím otevřte klidně diskusi v rámci psaní ze zálohy. jako špinavý konkurenční boj (DNxSAD) to nikdo brát nebude.

a k té provinčnosti a rozhledu po cizině: znám spoustu lidí co cestují po všech evropských festivalech a showcase a jejich vkus a názor na divadlo je až zoufale provinční.
a ještě z druhé strany: není právě ona neustálá potřeba poměřovat se s někým jiným, pokud možno ze zahraničí, právě projevem provinčnosti? ukázkou nedostatku sebevědomí a neustálého pošilhávání jestli náhodou sousedova koza neni tlustší? nemluvě o tom, že většina z nás u sousedů nikdy nebyla tak dlouho aby viděla všechny jeho kozy a soudí jen podle těch pár výstavních kusů, které jim soused ukázal.
A osobně jsem navíc přesvědčen, že naši sousedi pěstují přinejmenším jiné odrůdy koz, ne-li přímo jiný dobytek.

06.10.2010 (21.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

Milý Jakube,
oceňuji Tvůj hezký příměr o kozách, nicméně by asi stálo za to, kdybys své trvzení, že „naši sousedi pěstují přinejmenším jiné odrůdy koz, ne-li přímo jiný dobytek“, rozvedl. Proč myslíš, že jsou to jiné odrůdy koz (ne-li přímo jiný dobytek) – a eventuelně z jakého důvodu to, domníváš se, je?

06.10.2010 (23.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

milí zemědělci,

opět si nemyslím, že by někdo tvrdil „v německu/polsku atd. je divadlo skvělý, u nás hrozný“, nejde o hodnocení, ale o znalosti, zážitky a přehled. znáte to, o žumpě číst a do žumpy spadnout je jistý rozdíl…

jinak výimečně nešlo o invektivu vůči SADu, ale prostou odpověď na prostou otázku. ale výzvy se případně rád chopím.

07.10.2010 (2.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Martine,
proč stále vystupuješ z diskusí a působíš jako pouhý pedagog a mentor? Proč neřekneš svůj názor či nedáš příměr k tomu, jaké je podle Tebe české divadlo v porovnání s okolím? Anebo proč by do toho porovnání nemělo vstupovat. Příliš si diskuse zjednodušuješ. Vylez, prosím ze sudu, nejsi žádný Diogenes. Tvůj názor na stav českého divadla a kritiky mne – a snad nejen mne – zajímá.
Ale teď k Jakubovi a Vojtovi. Co je a jaké jsou SaD, DN či další divadelní periodika, jak ovlivňují zdejší divadlení a kulturní milieu, by bylo na velkou diskusi. Zajímala by mne moc, ale navrhuji začít ji v nějakém jiném okně a zde se držet problematiky českého a evropského zemědělství.
O tom, že žádné vzdělání ani zkušenosti nejsou zárukou kritické, analytické či jiné bystrosti, předvídavosti či dokonce moudrosti, snad těžko může být sporu. Jako president snad mohu prohlásit, že i ten může bejt pěknej – byť vzdělanej – vůl, což v Česku dobře víme. Jsme však součástí globálního světa a především eurozóny a nelze se před nimi nikam schovat. Ani stádo českých koz tak není chráněné před vpádem německých či jiných kozlů. A je možná dobré vědět, který pár je spářitelný s kterým a máme-li vůbec kozu do páru. Tím chci říct, že znalost a pochopení zahraničního divadla jednoznačně pomáhá i k pochopení divadelního dění u nás. Některé české divadelní zárodky (třeba sociální divadlo, ale i dokumentární, projektový přístup ke vzniku inscenací, festivalové koprodukce apod.) jsou jinde již vysoce rozvinuté a lze tedy dopředu předvídat, kam se takový vývoj bude ubírat, publicisticky i jinak (např. grantově) mu pomáhat, kriticky jej reflektovat a nebránit v jeho rozvoji. Zde je pak nejpatrnější Jakubův příměr rozdílu „odrůd“. Já bych to spíš nazval nedošlechtěností jedné a téže odrůdy. To není jiný dobytek, jak jsi „jiné divadlo“ Jakube nazval. Taneční, činoherní, fyzické a jiné divadlo se vyvíjí přibližně stejným „globálním“ směrem ve svět i u nás, jen v některých okamžicích je to české (ale v některých oborech třeba britské, polské, švédské, ruské, portugalské…) někde zaseklé. Než tvrdit, že jde o jiný druh dobytka, je třeba nasadit vhodnou léčbu a snažit se – zvláště od kritiky – co nejpřesněji pojmenovávat, o co jde. K tomu je ale právě třeba znát zahraniční plemenný vývoj. A samozřejmě je dobré neplést si kozy s vepři. Právě veřejný prostor a diskuse by měly vést k tomu, aby se o nemoci vědělo a o léčbě diskutovalo. Říkat však, že zvíře je zdravé, když se sotva belhá, třeští zrak a slintá, je velmi nebezpečné. Mohlo by i dodýchat. A naopak, narodí-li se nový koník, nechtějme hned po něm vítězství ve Velké liverpoolské. Nejdřív na to musí mít věk a zkušenosti.
Abych svůj vstup nekončil tak veterinárně a obecně, tak chci zdůraznit, že si vůbec nemyslím, že celé české divadlo je na kapačkách. Svět nám může závidět ochotníky a amatéry, svět může zírat na naše loutkáře, v Praze je přehršel kreativních spolků a jedinců, máme pár pozoruhodných režisérů s osobitým rukopisem. Přesto v progresivních směrech současného divadla máme co dohánět. A to jak po technické stránce (svícení, zapojování moderních technologií), tak po stránce interpretační, nemluvě o nových, současných textech. V tom vidím – a vracím se k úvodní tezi – velkou slabinu českého divadla a divadelní kritiky. Z velké části vůbec nezná, anebo tvrdošíjně odmítá respektovat evropský (natož světový) divadelní kontext. Čest budiž výjimkám. Myslím, ne – jsem přesvědčen, že komukoli z nás vždy prospěje, zná-li i jiné než české divadlo, vyjede-li za humna. Možná pak pochopí, že třeba polský Platonov v Plzni byla seriózní práce, promyšleně, rafinovaně a do hloubky pracující s předlohou, interpretující ji soudobými analytickými, výtvarnými a režijními prostředky, s velkou znalostí restrukturalizačních a dekomponujících literárních a skladebných postupů. Navíc s vynikajícími hereckými výkony. Tím neříkám, že se nutně té inscenaci musíme kořit. Jen je třeba ji skrze znalosti inscenačních postupů a myšlenkových proudů soudobého světového divadla vnímat. Jinak jsme při jejím sledování a analýzách vedle jak ta koza šrouborohá.

07.10.2010 (4.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil

pěkně jsem si s kozama zavařil…
tedy Martine: jinými kozami a dobytkem myslím především jiné divadelní tradice. Tradice ve smyslu poetiky převládající v té které kultuře, hereckého stylu, historických zkušeností. Příklady vezmu z okolních zemí visegradských. Vezmi si například jen míru zobrazovaného patosu: co je v Polsku nebo na Slovensku běžné, působí u nás jako přepjatost. (a není to proti nám ani proti nim). Každá z těchto kultur má navíc zcela jinou zkušenost s moderní a současnou dramatikou: v Polsku je Bernhard málem za metafyzika (protože jim ho představil Lupa), u nás je tak smutno-směšný (protože ho známe především skrze J.A.P.), na Slovensku ho znají od nás a maďarské inscenace by se daly spočítat na prstech jedné ruky. U nás může na jevišti klidně Ježíš souložit, v Polsku by ti za to vzali dotace, na Slovensku by protestoval biskup a Maďara by to asi ani nenapadlo. etc. etc.
Ale vlastně už se asi zase točíme kolem, základní otázky „kritické výbavy“. Jistě, kritik musí co nejvzdělanější, musí mít pokud možno přehled o všech trendech a tendencích doma i za hranicemi a přistupovat k dílu s otevřenou myslí a základní vstřícností. A musí tedy poznat – a většině se to Vladimíre určitě stalo většině přítomných – poznat co Kleczewská na jevišti dělá, proč a jak. A pak konstatovat že se jí to ale zoufale nedaří dostat přes „rampu“ .S „dekompozicí“ souhlasím ale o té „restrukturalizaci“ mám vážné pochybnosti. (a mně osobně je, omlouvám se, jedno jestli nefungující auto je sestaveno doma na koleně, nebo pomocí nejmodernějších nanotechnologií. tak či onak mi nezbývý než vyrazit pěšky).
Ale brát si zrovna Platonova za příklad je ošemetné, protože to co jsme viděli, nebyla regulérní inscenace. Bylo tam o herečku méně a její repliky byly rozděleny mezi ostatní, resp. škrtnuty. Což samozřejmě řádně relativizuje jak všechny odsudky, tak adorace.

07.10.2010 (9.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

Milý Vladimíre H.
dovol tedy a vyjasněme si, jaksi před závorkou našich dalších polemik, situaci (abys třeba již pro příště mohl zmírnit své přepjaté formulace typu: „světové divadlo je mimo jeho zájem“, „ignorance k dění mimo český obzor“, “ stále vystupuješ z diskusí a působíš jako pouhý pedagog“ na mou adresu).
Každý máme k dispozici jen omezené množství času a to věnujeme tomu (pokud je to možné), co považujeme za vhodné. Jak tedy jistě víš, nejsem divadelním kritikem na plný úvazek a předem si, pod tíhou tohoto faktu, musím stanovit, čemu se budu jako divadelní kritik věnovat a čemu ne. A zcela principiální premisou pro mě je, že to, o čem píšu, k čemu se vyjadřuji dostatečně znám. Že se vůbec cítím kompetentní se k těmto věcem vyjádřit. Proto i ty mé časté (pouhé) poznámky na okraj, ten mnou pro IDN zvolený žánr „15 řádek…“ To je snad ode mě celkem seriózní přístup, ne?
Tvůj diskusní příspěvek z 6.10 (04:02) již (chvályhodně) nabízí zcela konkrétní náměty k diskusi, ale upřímně: je vůbec možné se zde, na této platformě takovým zásadním otázkám nějak zodpovědně věnovat? Vždyť to jsou témata na víkendovou konferenci! Nevím, jak dlouho Ti trvá napsání svých „nočně-ranních“ příspěvků, ale já – aby měly hlavu a patu, aby nebyly zanešeny hlušinou slov, kterou lze bez rozpaků škrtnout (čímž narážím na Tvůj poslední příspěvek, který by se dal po redakční práci seškrtat na třetinu) bych nad nimi musel strávit den či několik dní.
Končím a chci tím říct: myslím, že je užitečné se v těchto diskusích držet opravdu konkrétních věcí a pokud možno co nejméně „řešit vesmír“.
Ostatně: také by mě velice zajímalo, čím to je, že polský Platonov tak polarizoval českou divadelní kritiku. A rozhodně si nemyslím, že je to (jen) tím, že četní čeští divadelní kritci neznají evropský či světový divadelní kontext.

07.10.2010 (10.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

Ještě dodatek. Jak patrno, psali jsme s Jakubem příspěvek ve stejný čas.

07.10.2010 (10.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

s dovolením učiním pár úkroků stranou, koneckonců debata už je stejně u konce.

Platonov: přišlo mi to zábavné, milé a když jsem pochopil tu strukturu, tak i chytré. s tou středoevropskou komparatistikou bych dodal, že např. novosadské národní diavdlo nám představilo typ divadla, který se v pražském národním divadle rozhodně nedá očekávat. a to je pro mě cenné. v polsku by možná ježíš na jevišti nesouložil, ale tohoto platonova také na českých jevištích těžko pohledat.

ad „neregulérnost“ představení, tyhle věci mě baví nejvíc. mám rád záskoky, nečekané změny na poslední chvíli, improvizace v rámci pevně udělaných inscenací, prostě tuto živost a nepevnost divadla..
s nadšením vzpomínám, jak jsem kdysi ve stavovském viděl jinak vcelku průměrnou rajmontovu insceanci duše-krajina širá, kde rajmont zaskakoval ve vedleješí roli za vladislava beneše s textem v ruce. to jsou momenty, které mě přijdou potěšitelné.

07.10.2010 (10.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Martine,
diskuse pod tímto textem se blíží – jak připomíná Vojtěch Varyš – ke konci. Je to pro mne zajímavé, sledovat tento typ diskusí, jakou mají tenzi a trvanlivost, a případně se do nich zapojovat. Tak jako Tobě, i mně trvá napsání reakce delší čas, ne vždy jej najdu (mrzí mě, že jsem z časových důvodů nemohl vstoupit do diskuse nad JH) a dost mně to vytěžuje. Ani já nejsem „kritikem na plný úvazek“, to jsou snad u nás jen deníkáři (a v DN možná Kerbr), přesto jsem se rozhodl těchto debat aktivně zúčastňovat. A to proto, co napsal v jiné diskusi Vladimír Mikulka: naučme se diskutovat. Nejen kontext, ale i neschopnost naslouchat jeden druhému, respektovat jej jako fundovaného partnera a soustředěně rozebírat zvolenou problematiku u nás – a to nejen v oblasti divadla – moc neumíme. Sám se to učím… Jistě jsi byl na nějakých kongresech či setkáních v zahraničí. Nevím, jakou máš zkušenost, ale mně se nikdy nestalo, aby někdo napadal kohokoli z diskutujících, že nemá fundament o problému mluvit, že mluví moc obecně, pateticky, řeší vesmír či vímjáco. Každý se snažil reagovat na samo téma, pochopit teze, o kterých druhý mluvil a rozvíjet či polemizovat s jeho či dalšími názory. O to by myslím mělo jít i v těchto diskusích-setkáních-přích. Samozřejmě každý se vyjadřuje jinak, ale nepodceňuj mne (a myslím nikoho), že co napíšu, nemám podložené a že to – doufám, že dostatečně – neznám. Nejsme však skutečně na akademické půdě, kde se můžem přít léta a rozepisovat do šířky. Varyš je holt uštěpačný a jízlivý, já trochu zdlouhavý (chci, aby mně bylo rozuměno, což se mi ale v Tvém a Mikulkově případě v těchto diskusích zatím zoufale nedaří) a vždy se snažím najít obecnější teze, problematiku či závěry. Samozřejmě je občas dobré vyříkat si to na konkrétních příkladech. Proto jsem háklivej a budu, když mne – či kohokoli jiného – začnes mustrovat. To rači do diskuse nevstupuj (jak rozumně nedělá v této Mikulka), myslím, že to pouze kalí vodu. Ostatně mě zas nevyhovuje žánr 15 řádek… Považuju je tak trochu za publicistický bulvár, a proto je nevyužívám.
(Rozepisuju se tak proto, neb předpokládám, že jsme v této diskusi zbyli jen čtyři a nikoho dalšího snad už neotravujem.)
Teď jen krátce k Jakubovi. Myslím si o onom kontextu to samé. Samozřejmě to pak občas znamená, že inscenace mimo svůj vznik funguje (promlouvá) zcela jinak, někdy vůbec (Kupec benátský – Géza Hizsnyan se právě jazykovou bariérou snažil inscenaci v Plzni obhájit) a někdy dokonce líp. Evropané (Adámek), Svět odsouzencův (Boháč), Hra pozpátku (Mančuška) a jistě i další jsou zváni na různé prestižní akce či festivaly, odkud si odnášejí i ceny, u nás se o nich téměř neví a nepíše. Takže téma vnímání divadla v jiných kontextech bych ještě někdy otevřel.
A s tím Platonovem… Nevím, jak to přesně bylo, já spíš mám dojem, že tam byl rychlý záskok (Marie), a proto některé repliky vypadly či je říkal někdo jiný (proto tak intenzivně před představením zkoušeli). Mnoho však – předpokládám – se nezměnilo. A i kdyby, to co jsme viděli, bylo – aspoň pro mne – regulérní představení, jež se dá rozebírat a na něž platí to, co jsem napsal. To „auto“ podle mne jezdilo dobře a fungovalo, i s jistou provokativností, již vzbuzovat jistě mělo a chtělo. Hodnotit je 1 či 5 puntíky je ale klidně možné a myslím i správné. V umění neexistují „absolutní“ pravdy, ba právě naopak. Názorové jiskření je pro umění vysoce zdravé. Dokonce i o Moně Lise nebo Platonovovi se dá napsat, že je to kýč a sračka. Právě takové názory a polemiky jsou cenné a vždy znovu oživují akademickou zbytnělost. Když nic jiného, vedou k přemýšlení. Jen by se podle mě nemělo pochybovat (anebo velmi velmi odůvodněně) o příčetnosti autora (Kleczewské), napadat jeho samého nebo ho podezírat z módnosti či vypočítavosti. Neříkám, že jsme to zde dělali, myslím to obecně. Bavme se o díle, přeme se o ně. Bavme se o vesmíru.
A dobrou noc. Tyto diskusní stránky již zřejmě usínají.

08.10.2010 (5.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka

Vladimíre, je hezké, že se do diskuse zapojuješ, ale proboha, snaž se být stručný, tohle je opravdu vyčerpávající četba.

A protože mi už podruhé připisuješ výzvu, že je nutné „učit se diskutovat“, raději připomenu, že vyzýval Švejda, ne já.

08.10.2010 (9.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
vladimir hulec

Sorry,
a budu se snažit.

08.10.2010 (11.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
waits tom

žvaníte hovadiny!

21.08.2011 (22.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,