Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 2)
Smyslné a snad smysluplné pravidelně aktualizované zpravodajství z Mekky českého amatérského divadla.
Meteorologové nelhali. Počasí ukázalo přívětivější tvář, jak mu bylo předpovězeno. Pouze by snad bylo dobré, kdyby návštěvníkům Jiráskova Hronova připomínali, že poměrně teplé dny budou následovat chladné noci, což mnozí festivaloví souputníci již na své kůži dozajista poznali.
Festival byl v sobotu oficiálně zahájen, a to za účasti vysokých státních činitelů – nejvýše pak stála (vedle starostky města a houfu dalších představitelů moci státní) předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR. Resort (státní) kultury nevyslal svého nejvyššího představeného (leč bylo by to Besser? Oder better?) a nechal se zastupovat staronovým prvním náměstkem, který se ve svém projevu zamyslel nad tím, co je to tradice a mimo jiné konstatoval, že „tradice není něco […], ale tradice je něco […]“. (pozn. aut.: vědomě vytrženo z kontextu)
Za zvuků dechové hudby, poletování tyček mažoretek, za líného povlávání vlajek (státní a evropské) stoupajících vedle vlajky festivalové na zbylé dva volné stožáry před divadlem a společně s inscenovaným vstupem mistra Jiráska shlížejícím z prvního patra divadelní budovy na dav, shromážděný na náměstí před (jeho) divadlem, byl 80. ročník festivalu oficiálně zahájen – a to i před zraky těch, kteří skutečně první ročník festivalu pamatují. A tak běží…
A protože slavnostních okamžiků není nikdy dosti, oficialita následná proběhla hned před začátkem odpoledního představení slovenského souboru v Jiráskově divadle. Programový ředitel festivalu Milan Strotzer, který si letos kroutí svůj poslední festivalový ročník před důchodovým pověšením organizační činnosti na hřebík, předal opět společně se starostkou města Hronova a náměstkem ministra kultury ČR jubilejní desátou Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti amatérské kultury, a to režiséru Milanu Schejbalovi, který pro mnohé festivalové účastníky zosobňuje inspirativního pedagoga a provokativního iniciátora jejich divadelních kroků. Netřeba se potom podivovat nad tím, když umělecký šéf jednoho z českých profesionálních divadel při přebírání ceny prohlásí, že má (možná paradoxně) více přátel mezi amatérskými divadelníky, než mezi těmi profesionálními. Hranice mezi těmito dvěma sférami v tuzemském prostředí totiž nikdy nebyla nijak zřetelně a jasně definovaná a naopak bývá v mnoha případech šťastně překračována oběma směry a někdy i opakovaně. Tam i zpátky.
Zastavení u Pastýře a s Vertigem
Ačkoli jsou mimoumělecké aktivity a události v rámci festivalu někdy více než zajímavé, ba v jistých případech mohou překonat i samotné umělecké zážitky, přesto nebude na škodu se u některých sobotních divadelních programových bodů zastavit. Nejprve tedy zastavení u Pastiera. Slovenská inscenace (s trochou spišského dialektu) souboru z Levoči je osobitým vyprávěním muže (v podání zarostlého Vlada Benka), který sice tráví svůj život na samotě u krav, ale zato za ním pravidelně přilétá UFO a vozí mu pálenku. Rozhovor venkovana s novinářem, který se o něm rozhodne napsat reportáž pro jistý slovenský deník je založen na reálné novinové zprávě z počátku devadesátých let a na vyprávění slovenského novináře Václava Pankovčína. Benko vypráví a svým vypravěčským zápalem dokáže strhnout publikum, které sleduje jeho roztodivné životní peripetie i vzpomínky na setkání s mimozemskou civilizací.
Zcela jiný rozměr měla nedlouhá inscenace dvojice mladých dívek z Trutnova, které si svůj soubor pojmenovaly neodolatelně bizarním, nicméně trefným názvem: Heidy und Klum/Děvčátka z hor. Jejich oblíbenou autorkou je, zdá se, Virgina Woolfová. Z jejích textů poskládaly koláž, nazvaly ji Vertigo a celek rozložily do prostoru, v němž se za pomoci světla, dvou akvárií, vody, různých drobných objektů a několika kusů oblečení snažily evokovat ducha a poetiku života a psaní VW. Publikum zaujalo dvojí pozici: a) bedlivě sledovalo dění; nebo b) trpělivě čekalo na konec. A to dle své nátury a dle svého momentálního naladění. A také podle toho, zda slova z jeviště doléhala k jejich uším či jim naopak nebyli schopni rozumět. Takový bývá nezřídka osud podobně křehkých scénických tvarů. Přiznávám, že můj sluch také chvílemi nedokázal zaznamenat slova na jevišti vyřečená, ale zato mohu konstatovat, že hudbu, kterou dívky v inscenaci používají, bych uvítal ve své fonotéce.
Jelizaveta… bác!
Časový harmonogram účastníka festivalu je značně zaplněný, (denno)denně ho čekají zhruba tři představení. A ta poslední začínají nezřídka v hodinách, které v tuzemsku nejsou příliš obvyklé, ačkoli v jižněji naladěných krajinách jsou představení s počátkem o desáté hodině večerní poměrně obvyklá. Na místo pozdního večerníčku v sobotu přišla Jelizaveta Bam pražského Krvik Totru. Daniil Charms je už od devadesátých let velmi oblíbeným autorem mnoha souborů. Znovu a znovu se k němu mladé, studentské (ale zjevně i odrostlejší) soubory vracejí a nadšeně čtou v obtížně uchopitelných textech autora, který spolehlivě unikal všem žánrům, druhům a stylům, leč neunikl sovětskému režim. Režisér inscenace (divadelní kritik, teatrolog a divadelník spojený s tvorbou jiného pražského souboru Antonín D. S. Martin J. Švejda) přivedl herce Krvik Totru k velmi uvědomělé a ukázněné herecké práci. Vše má řád, rytmus, veškeré scénické dění je podbarveno a doprovázeno hudbou, čímž celek nabývá vskutku rozměru melodramu, tedy scénického tvaru, v němž je slovo skloubeno s hudebním doprovodem, který však není pouhým doplňkem, ale plnohodnotnou a významotvornou složkou inscenace. Ačkoli Jelizaveta Bam není snadným pokoukáním, přesto je dalším z řady pokusů vyrovnat se s Charmsem, a to poněkud jinými prostředky než obvykle. A řada kladiv (a jeden srp) visící nad scénou je pouhým připomenutím, že srp a kladivo mohou dopadnout na kohokoli a kdykoli. A to nejen na Jelizavetu B., ale třeba i na Josefa K.
A pokud nemají diváci krátce před půlnocí dost, mohou jít diskutovat o zhlédnutých představeních do večerně nočního diskusního klubu. A nebo raději vyrazit do víru nočního života malého města, který během festivalového týdne několikanásobně nabývá na intenzitě. Chybět proto nemůže zmínka o kultovním open-airovém podniku Triton, kde se dav mladých divadelníků a dalších festivalových hostí pravidelně schází, aby popíjeli zdejší vína (která rozhodně nejsou špatná!), povídala si o všem možném (včetně divadla) a zpívala za doprovodu ne zcela dobře naladěných kytar stále tytéž oblíbené písně lidové i umělé. Tento obrázek bude v Tritonu k vidění každý den. A nad ránem městečko pozvolna usíná, mnozí už vědí, jak to vypadá, když nad Hronovem svítá a poslední nespavci se pomalu a tápavě trousí do svých bytovišť a začíná další festivalový den…
Komentáře k článku: Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Eva Kyselová
„…Slovenská inscenace (s trochou spišského dialektu)…“ na zahraničného spravodaja skvelý cit pre diferenciáciu slovenského jazykového územia!
P.S. a kde sú bonmoty mohykánov J.C. a V.Š.?
05.08.2010 (15.22), , Trvalý odkaz komentáře,