Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 6)
Smyslné a snad smysluplné pravidelně aktualizované zpravodajství z Mekky českého amatérského divadla.
Po několikadenním pobytu v Jiráskově rodišti začínají festivalové dny návštěvníkům dozajista splývat. Pravidelný denní koloběh rozlišují a rytmizují jednotlivá zhlédnutá představení a nezastupitelnou roli ve schopnostech rozlišovat od sebe jednotlivé dny hraje festivalový Zpravodaj, který vychází o druhé hodině odpolední a je za přijatelných deset korun k mání u místních kamelotů z řad hronovský dítek u zelených prodejních stánečků a na dalších exponovaných místech jirásko-hronovského dění. Nalézt je v něm možno recenze na představení z minulého dne, fotografie, rozhovory, komentáře, postřehy k životu festivalu, předpověď počasí, program na dnešní i zítřejší den, soutěž, ale třebas i upoutávku na tento blog. A hlavně velkou číslici, která čtenáře informuje a orientuje v tom, kolikátý den festivalu právě odbíjí. Podobně jako hodiny na věži školy na hronovském náměstí odbíjejí pravidelně každou celou (jejich odbíjení s velkou pravděpodobností s koncem festivalu neskončí a bude vytrvale znít až do zahájení dalšího ročníku).
Začalo to Božkou a pak v tom byl cirkus
Tak daleko, aby končil, ale JH není. Středečních představení opět nebylo málo, v jednom případě pak měli diváci před sebou dvojprogram v Sále Josefa Čapka. Takzvaná „čapkárna“ stojí hned po levici (stojíte-li před budovou) velkého Jiráskova divadla (tedy „jiráskáče“) a hrací prostor v něm je poměrně velkým sálem s možností proměnlivého řešení hlediště a se širokým pódiem. Hrát je však možno i v prostoru přímo před diváky, tak aby rampa jeviště nerušila vztah mezi jevištěm a hledištěm, jak bylo k vidění například během středy. Na modrých přenosných polstrovaných křesílcích se sedí pohodlně a diváci mohou, mají-li chuť či potřebu během představení poklidně klimbat. A obávám se, že vytrvalým festivalovým divákům se to během každého ročníku podaří alespoň jednou…
Jiráskův Hronov ve svém podtitulu sděluje, že se jedná o mezidruhovou přehlídku. Na příkladu středečních představení lze tento fakt demonstrovat více než srozumitelně a zřetelně. Představení Božka bylo krátkým sólo výstupem desetileté dívky, která na štaflích (a mezi nimi, pod nimi a kolem nich) rozehrála příběh holčičky hrající si na stvoření (či snad na stváření?) světa. Božka-stvořitelka k tomu používala jednoduché předměty i loutky (švihadlo jako had, plastelínové hlavičky Adam a Evy) a vyprávěla. Vyprávěla a hrála tak dokonale, až z toho šel strach. Bylo to precizní, skvělé, výtečně provedené, mělo to dokonce i vtip, nicméně přes jistý půvab, jsem postrádal něco živého, co by mě potěšilo. Vidět dokonalost někdy nestačí. Až drobným rozrušením řádu vzniká pravá krása…
Otázky preciznosti provedení a technických dovedností se na mysl publiku rozhodně vkrádaly i při druhém představení v tomto bloku. Postav na čaj je – pokud bychom chtěli tento tvar pojmenovat – nejblíže tomu, co se v současném divadle nazývá novým cirkusem, a co vedle vyprávění příběhu a rozehrávání atmosféry situací pracuje s cirkusovými dovednostmi. V tomto případě je tou nejvýraznější cirkusovou disciplínou tzv. závěsná akrobacie (na visuté hrazdě a na šálách). Ta je při vyprávění nekomplikovaného příběhu o dvou dívkách, které se snaží uvařit vodu (na čaj), doplňována i dalšími dovednostmi – kontaktní akrobacie, žonglování apod. Obě interpretky (herečky? klaunky? akrobatky?… každému, co jeho jest) jsou nejsilnější v akrobacii závěsné, ostatní disciplíny používají spíše jako prostředek k vyprávění – tu více, tu méně technicky dobře provedený. Nový cirkus není divadlo, říkají francouzští novocirkusoví umělci i jejich pedagogové a teoretici. Divadlo má však s cirkusem mnoho styčných bodů a tzv. nový cirkus přináší syntézu obou druhů. V amatérském prostředí se jedná o počin novátorský, nicméně vzhledem k tomu, že ani v tuzemském profesionálním divadle není zatím příliš inscenací podobného druhu, je JH v mnoha ohledech dobrým prostorem k představení toho typu a možností dělání divadla. A to i přes to, že konkrétně tato inscenace nabízí stále spoustu otázek o fungování a principech a měřítcích kvality nového cirkusu. Jednu kvalitu však nese v každém případě – ukazuje, že občas je zapotřebí i něco pořádně umět. Zkrátka a dobře mít natrénováno. Ale jak víme, nejdřív je jen trénink a pak teprve přichází šou; zapotřebí je navíc invence, kreativita a taky trocha toho pověstného štěstíčka…
O horách a člověku
Letošní Jiráskův Hronov (leč není to specifikum jen ročníku letošního) přináší na naše poměry až nevídanou sbírku inscenací, které pracují se současnými českými texty pro divadlo. Zda jsou to vždy a jenom texty skutečně dramatické, lze vést spory (ba je o tom možno i diskutovat), ale je zjevné, že současná česká dramatika existuje a lze ji hrát. Či se o to alespoň soustavněji pokoušet.
Josef Tejkl byl autorem několika her, které výrazně zarezonovaly v českém divadelním světě (včetně Cen Alfréda Radoka). Pepa Tejkl byl člověkem s neobyčejným osudem, osudem, o kterém by se daly napsat stohy románů. Z jedné z bolestných událostí svého života, ze ztráty syna, jíž byl v tyrolských Alpách spoluúčasten, se pokusil sám osobně vypsat v divadelní hře. Tyrolská elegie (chrám bolesti) je bolestivou autoterapeutickou výpovědí, snahou odpustit Bohu a najít odpuštění u zemřelého syna i v sobě. Síla autentické výpovědi o jednom osudu je paradoxně (spolu s nemalou literárností) jednou z překážek při inscenování tohoto textu. Po loňské autorově smrti se uvedení tohoto textu (ač tento záměr inscenátoři z Rádobydivadla Klapý – s vědomím autora – pojali a koncepčně připravovali již za jeho života) stalo v mnoha ohledech především jistou podobou lehce sebeironické, leč velmi emočně vypjaté vzpomínky na Josefa T. Mimoumělecké aspekty tak pro mnohé diváky předčily umělecké kvality inscenace, která by jinak zřejmě nepatřila k příliš výrazným počinům.
Zpívání za časů eschatologického děsu
Večerní číslo programu bylo naopak veskrze veselé a hudebně-dramatické. Čtyři desetiletí starý italský muzikál Alelujá, dobří lidé vypráví příběh dvou podvodníčků v čase eschatologických vizí konce světa okolo roku tisíc. Nápad to není zlý, leč hudba italských skladatelů poněkud postrádá výraznější melodie a hity – skoro se vkrádá na mysl kacířská otázka, proč se nejpůvabnější sborové hudební číslo objeví v úvodu a celou první půlku je několikrát úporně opakováno, ale závěrečné finále je přinejmenším průměrné. Inscenace souboru ze Sloupnice vnesla do středečního programu muzikál (či přesněji řečeno jeho určitou podobu) a zároveň ukázala festivalovým divákům příklad toho, co zpravidla bývá nazýváno sousedským divadlem. Tedy divadlem, v němž umělecká stránka inscenačního tvaru mnohdy ustupuje do pozadí před fenoménem sdílení a společné tvorby, scházení se tvůrců a proměny jejich společenských statusů v rámci své obce. Společná energie a radost z překonávání hranic svých dovedností a schopností (tedy ono „ochotnické“ v jednom ze základních významů tohoto slova) přináší kvalitu, kterou technicky vytříbené a dokonalé umělecké artefakty mohou stěží nabídnout. A to i přes veškeré neumělosti ve zpěvu, intonacích, řečovém či pohybovém projevu.
Být dokonalý není zjevně potřebné vždy. Někdy však trocha řemeslné zručnosti neuškodí. Leč podstatné zdá se být i to, že počasí festivalu opět přeje. A diváci tak mohou pookřát, sedíce v odpoledním slunci na schodech či lavičkách na hronovském náměstí. Ty, kteří by snad zatoužili po trávě či snad stínu vzrostlých stromů, však jest třeba odkázat na odlehlejší místa. Tam ale zase mohou z plných plic zvolat: Budiž stvořeno! Alelujá!
Komentáře k článku: Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
