Chtěl bych – Však ty víš!
Jízdu tvýho života slibuje podtitul scénické adaptace románu Čik německého spisovatele Wolfganga Herrndorfa (1965–2013). Dramatizaci prózy pro dospívající napsal autorův krajan Robert Koall, v Divadle Šumperk ji režíroval Jiří Liška. Ovšem nenechte se zmást názvem. Hlavním (a možná také jediným skutečně existujícím) hrdinou příběhu není Čik, ale Maik. Ale počkat, kdo je Maik?
Foto: archiv divadla
V herecké interpretaci Adama Joury je Maik mladý muž, který chce sebe i diváky přesvědčit o své nedůležitosti. Aby se mu to podařilo, musí nejprve překřičet čtyřčlennou mírně znuděnou garážovou kapelu ve složení Jan Hönig, Jan Šťava, Eliška Navrátilová a Jakub Seidl, jejíž členové ho obklopují a která o jeho existenci většinou jeví pramalý zájem. Maik si hlučné, rytmické rockové hudební plochy umí náležitě užívat, ovšem každé její klidnější místo využívá k tomu, aby divákům vyprávěl o svém dospívání, svých myšlenkách, pocitech a nejistotě. Z jeho slov vyplývá, že ve skutečnosti úpěnlivě čeká na cokoli, co mu pomůže přestat se cítit jako nejnudnější člověk na světě.
Jako na zavolanou se objeví Čik v podání Ondřeje Krále. Maik by se s ním nejspíš ani nezačal přátelit, i když ho jeho osobitost fascinuje, ovšem Čik je tak bezprostřední, že si z Maika neváhá udělat svého nejlepšího kamaráda. Díky tomu se pro Maika stává dosažitelným vše, na co by si sám netroufl, přestože ho to láká – spřátelí se s cool klukem, vydává se s ním na fantaskní road trip za hranice bezpečně známého, ukradne benzin do zcizeného auta, mluví sprostě, a dokonce zažije první lásku i první pokus o intimní sblížení.
Foto: archiv divadla
Maikova výpověď žánrově kolísá mezi velkorysým stand-up výstupem a tajným zápisem do soukromého deníku, který nikdo nikdy nesmí objevit. Živá kapela zůstává celou dobu na scéně a je základním stavebním kamenem inscenace. Udává jí tempo, fázuje ji, tvoří předěly mezi situacemi, do kterých se Maik s Čikem na svém road tripu dostávají. V autorských písních Michaela Sodomky (text) a Richarda Závady (hudba), kterými je původní scénář na několika místech obohacen, se časoprostor kapely slučuje s časoprostorem Maika a Čika, jako kdyby si každý z rockerů chtěl ve společných písních s oběma cestovateli připomenout své vlastní dospívání a s ním spojená přehnaná očekávání od dospělosti – někdo se špetkou sentimentu, jiný spíš ležérně nebo třeba s ironickým úšklebkem a nápadně zvednutým obočím při hledání akordů na elektrické kytaře. Kapelu však lze interpretovat také jako zhmotnění Maikova vnitřního světa, jeho pocitů i všech jeho fantazií. Je pravděpodobné, že si protagonista všechno pouze představuje a hudba hraje z cédéčka za zavřenými dveřmi jeho pokoje.
Jediná Ladislava Jančíková ztvárňuje v rychlém sledu mnoho různorodých postav: Maikova otce, hlasovou terapeutku a především sprostou a hlasitou Isu, která se k pánské jízdě na neurčitou dobu přidá. Dívka se v podání Jančíkové stává drzou puberťačkou a skvělým parťákem pro Čika. Také se díky své neustálé veselosti a přirozenosti velmi milým způsobem vztahuje k Maikovi. Nevadí jí, že se mladík chová nejistě a často příliš opatrně. Buď ji právě to na něm zajímá, nebo jeho obavám vůbec nevěnuje pozornost. Jednoduše si chce užívat jízdu i s ním. Postava Isy své jednání současně prožívá i reflektuje, a to právě díky vrstevnatému charakteru, kterým ji herečka vybavila.
Foto: archiv divadla
Scénografie Kláry Vincourové je ironická a hravá. Spoluutváří veškeré významy událostí – a mně slouží jako klíč k interpretaci. Jako návod ke čtení zážitku a zkušeností, které si ze setkání s Maikem a Čikem odnáším. Autorka do ní vepsala Maikovo dětství i stále dětskou chuť právě v tuto chvíli dospět a být plnohodnotnou součástí toho lákavého, blikajícího, zářivě barevného, rychlého, trochu rozbitého a ošuntělého světa dospělých, přesně takového, jaký si ho Maik vysnil. Nevadí, že s Čikem nemají k dispozici auto, mohou si představovat, že obří barevná labuť, pojízdné nafukovací lehátko uprostřed scény, je jejich vozidlem a ptačí hlava na dlouhém krku bude volant. A samozřejmě jim může po cestě dojít benzin, který do svého auta přepustí dlouhou gumovou hadičkou z druhého podobného auta zaparkovaného v hledišti. Erotická nafukovací panna, která se v inscenaci objeví jako symbol Maikovy platonické lásky Taťány, mi přijde sice jako krutá, přesto padnoucí metafora. Mladík se k ní chová láskyplně a svůj čistý vztah ani náznakem neparoduje. V jeho nevinnosti mu nedochází, v jak složité a často neupřímné síti vztahů žije, a nepotřebuje na to ještě přijít. V jiné situaci rodiče nechají Maika doma samotného a odjíždějí si řešit osobní problémy pod záminkami služebních cest. Když se otec se synem nervózně a spěšně loučí, zbrklým pohybem omylem otevře sbalený kufr, z něhož začnou pršet balíčky kondomů. Krátká groteskní příhoda prohloubí Maikovu životní deziluzi, ačkoli tento pocit pramení spíše z náhlého otcova odjezdu než z odhaleného obsahu jeho kufru – místo kondomů vidí Maik nafukovací balonky, které ve chvíli prozrazení začnou poletovat vzduchem.
Maik se od ostatních postav odlišuje i vizáží – nosí prosté oblečení v nevýrazných barvách, na zádech má batoh – a také touhou po sebevědomí, které mu schází, které se stydí projevit. Všichni kolem něj – podle jeho názoru – už dospělí a cool jsou. Kapela, Čik i soubor postav Ladislavy Jančíkové působí suverénně ve „vystajlovaných“ parukách, otrhaných džínových vestách, čepicích s rovným kšiltem či přiléhavých tričkách. Patří k Maikovu publiku, do jeho fanklubu. Stávají se jeho vrbami, ztělesňují jeho představy, touhy i Maikův komentář světa kolem sebe. Světa, do kterého touží patřit, ale který mu připadá nedosažitelný. Všichni také možná existují pouze v Maikově hlavě, vždyť i Čik po návratu ze společného road tripu zase mizí.
Čik: Jízda tvýho života je one-man show Adama Joury, která by bez spoluhráčů postrádala smysl. Jde v představení o bezstarostnost dospívání? Vůbec ne! Naopak, Maikovy starosti jsou to nejdůležitější, co právě prožívá. Nejsou ploché ani směšné. A není takové ani jejich inscenační uchopení na Hrádku, malé scéně Divadla Šumperk. Představení trvá několik desítek minut. A hraje se v něm o celý život.
///
Divadlo Šumperk – Wolfgang Herrndorf, Robert Koall: Čik: Jízda tvýho života. Režie Jiří Liška, dramaturgie Michael Sodomka, kostýmy a scéna Klára Vincourová, hudba Richard Závada. Premiéra 26. února 2022 (psáno z reprízy 4. února 2023).
Komentáře k článku: Chtěl bych – Však ty víš!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
