Chvála repríz
Na rozdíl od chóru protestujících proti záplavě repríz na letní obrazovce, já se na reprízy (čím dávnější film, tím lepší) docela těším. Tedy s výjimkou repríz tzv. zábavných pořadů, které nešlo vystát (tím méně vysedět) ani o premiéře, zvláště když z jejich chatrného vnějšího obalu v poslední době stále víc a víc zevnitř prosakuje povědomá žluklá mastnota normalizačních estrád. To vše uvedeno reklamně vlezlým hlasem s optimistickými intonacemi ve stylu reportéra padesátých let, který patří ze všech obrazovek patrně nevymýtitelnému Filipu Švarcovi z Fajn rádia (v poslední době se usadil i na „menšinové“ ČT 2, jedině snad Art mu zatím vzdoruje).
Vilma Cibulková a Miroslav Etzler ve snímku Zemský ráj to na pohled FOTO ARCHIV
Třeskutým zážitkem pak bývá, když doprostřed léta zařadí vtipná dramaturgie jako hlavní večerní program reprízu nějaké zvlášt’povedené silvestrovské taškařice: zbavena omluvného silvestrovského kontextu, vypadá pak taková veřejnoprávní řachanda ještě ubožeji, asi jako načinčaná stará dáma, vytažená z přítmí baru na kruté denní světlo, kde na ní zmokly šminky a opadaly uměle nalepené příkrasy. Překvapení pak neberou konce, a to i u osobností, jež jsem měl a dosud mám za špičky inteligentního humoru na obrazovce. Takovým otřesným zážitkem byl například osm let starý Silvestr za oponou – hlavní sobotní program 23. srpna na ČT 1 – s Josefem Dvořákem, Josefem Aloisem Náhlovským, Danem Nekonečným, Naďou Konvalinkovou a Lucií Bílou, ale hlavně, a ted’se podržte, s protagonistou Karlem Šípem, oceněným předloni porotou Trilobitu za kultivaci české TV zábavy. To jsou, Karle, paradoxy, co? Ale u filmů je všechno jinak. Dívat se po létech na Steklého Temno (ČT 2) znamená změnit úhlem pohledu žánr „historického“ dramatu na dada komedii, ale dívat se na něco, co vás před půlstoletím uvádělo v nadšení, znamená si dílo pro sebe jakoby znovu stvořit, obohatit o nové horizonty, jež jste předtím vidět nemohli, asi tak, jako když při stoupání na nějakou horu vidíte krajinu vždy po sto metrech v jiné perspektivě. A tak se mi po letech už třeba Bocaccio 70 (z r. 1961), toto společné dílo čtyř vrcholných italských režisérů, už takovým zázrakem nezdá: Monicelliho povídka o šikaně mladého mileneckého páru Renzovi a Lucianě, jemuž je pod hrozbou propuštění zaměstnavatelem zakázáno se vzít, byla trochu upovídaná a bez pointy; podobnou konverzační „natažeností“ trpěla i povídka Práce s božsky krásnou a zhýčkanou Rommy Schneider, která se ovšem v nádherně dokonalé pointě mstí manželovi za nevěru vymáháním peněz za manželský sex; kromě obdivuhodného gejzíru obrazové fantazie v Pokušení svatého Antonia překvapivě zastarala i Felliniho divoká satira na erotické puritánství a básnivá obhajoba sexuality v mléčné reklamě (Anita Ekberg) – dnes, kdy jsme atakováni podobně rozbujelými vnadami na každém kroku, máme, řekl bych, trochu opačný problém, než měl tehdy Frederico; a tak jsem byl nakonec vděčný – byť šlo o povídku s očekávatelným koncem – za snímek Viktoria de Sici Střelnice, v němž excelovala Sofie Lorenová. Nechápal jsem však u rychlopalné italštiny unikající smysl vybledlých titulků, když existuje báječný český dabing (u Felliniho např. Miloš Kopecký a Irena Kačírková!).
Musím zato pochválit ČT za to, jak se letos vyrovnala s výročím, ostatně nikterak „kulatým“, srpna 1968. Opět to „brežněvovské“ výročí nemůže neobohatit o nové zlověstné konotace a horizonty současné Putinovo zdivočelé počínání na Ukrajině i analogicky faktická bezmoc přihlížejícího zbytku světa tváří v tvář flagrantnímu výsměchu platným smlouvám a normám mezinárodního práva. Některé z hraných snímků, volně nebo přímo korespondujících s tématem (Pavláskové / Boučkové Zemský ráj to na pohled, 1999; Hollého / Křižanova Tichá bolest, 1990; Kaufmanova / / Carrièrova Nesnesitelná lehkost bytí, 1988; Špačkova / Štidlova Pouta, 2009; Renčovi Rebelové, 2001), jako by po létech ztratily něco z pelu tehdejší, přinejmenším tematické novosti, syrovosti a neotřelosti (Tichou bolest v její základní hořké poloze ovšem dnes vnímatelsky poškodil, po všech těch následných Tankových praporech a Černých baronech, poněkud již únavný „švandrlíkovsky“ zupácký humor i očekávatelné finále s tankem, Zemský ráj z autentického prostředí disidentů zase shodila nesmyslná pointa s populárním songem „idiota hudby“, sloužícím jako rebelské geso vzdoru (?) pod okny vězněného „havlovského“ hrdiny; nu a z Renčových od počátku prvoplánových Rebelů nebylo ani po letech co opadávat). O to vděčnější jsem byl za dokumenty (Skryté zločiny osmašedesátého, „zajícovský“ Jan, 1999 aj.), zejména, byť s výhradou k trochu historicky matoucímu názvu (začátky normalizačních konců nastaly mnohem dřív, přinejmenším legalizací okupace parlamentem), za reprízu Kučerova / Jančárkova Začátku konce (1999). Ta připomněla mrtvé ze zapomínaného a vytěsňovaného srpna 1969, kteří zemřeli již českou, nikoli okupantovou střelou. Vrahové – mj. i zásluhou tzv. pendrekového zákona, podepsaného Alexandrem Dubčekem – nebyli nikdy potrestáni, ba ani pojmenováni.
Komentáře k článku: Chvála repríz
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
