Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 1)
V pátek 21. června v Hradci Králové započal 29. ročník Mezinárodního divadelního festivalu Regiony, kulturních bakchanálií, které návštěvníkům každoročně umožňují slavnostně se rozžehnat s končící divadelní sezonou i školním rokem a vplout na vlně živého umění do (divadelních) prázdnin. Program osmidenní akce, kterou tentokrát zastřešuje motto Chvění. Tekutost. Rovnováha., je opět natřískán k prasknutí, takže jednoznačně platí: Jaký si to uděláš, takový to máš. Jak jsem volila první den?
Teatro Matita — Charms je vinen! / Harms je kriv! Foto: Lukáš Veselý
Kluci řádí…
Jak známo, počasí si člověk vybrat nemůže, a tak jsem se v červnové výhni nejprve vydala vypotit do Divadla Drak a přilehlé zahrady na trojboj loutkového/objektového divadla. Pojítkem všech tří produkcí bylo klučičí řádění. V marionetové pohádce o Neposlušných kůzlátkách souboru Buchty a loutky dováděli tři kůzlečí bratři upracovanou matku kozu-samoživitelku k šílenství svými skopičinami (či spíše kozličinami?), takže se nakonec sebrala a nechala je doma úplně samotné. A i když se bráchové svědomitě drželi jejích bezpečnostních instrukcí, aby si to u ní ještě více nerozházeli, mlsný vlk je stejně převezl a dva z nich sežral… Naštěstí maminka neztratila nervy (z domova holt měla dobrý trénink) a z průšvihu je vysekala pomocí dřevěné narkózy, spálených zelňáků a jehly a nitě jako superhrdinka všedního dne. Ale poučení si nakonec odnesla i ona – možná na kluky byla ve všem tom stresu až moc přísná. Škoda jen, že Zuzana Bruknerová ji nezahrála trochu rázněji, aby byl její podíl na celé patálii s vlkem výraznější. Zato řádění kluků v první půli inscenace bylo naprosto neodolatelné, a to jak díky zručně provedeným loutkářským nápadům (růžkem propíchlý míč destruktivně poletující po pokoji, dekonstrukce rádia), tak vtipným průpovídkám.
Buchty a loutky — Neposlušná kůzlátka. Foto: Karolína Malá
Zpod rozpálené plachty v zahradě Draku jsme se poté odebrali do foyer divadla, kde nás uvítal všestranný umělec Matija Solce s okurkou v kapse. S bláhovým úsměvem člověka naprosto pohlceného svým experimentem vystřihl potrhle komickou variaci na dramaturgický úvod, v němž se sice řekne leccos, ale vlastně jsou to všechno nesmysly. K popukání byly též jeho pokusy učinit sdělení srozumitelné i hrstce přítomných cizinců – očividně spokojen sám se sebou si vystačil s pár anglickými substantivy zakomponovanými do jinak českého monologu. Naladil tak publikum na vlnu nonsensu, v jehož duchu se pak nesl i zbytek představení Charms je vinen!. Pak už nás pozval na jeviště, kde stál podivný přístroj složený z mnoha nesourodých součástek, například ze tří štětců, vysavače, částí akordeonů, dud i panenek či hodin bez ručiček. Jak se ukázalo, šlo o důmyslný hudební nástroj, který Solce mistrně ovládal a odehrál na něm koncert padajících babiček, jak zní podtitul inscenace. Z díla perzekvovaného ruského surrealistického spisovatele Daniila Charmse si totiž vytáhl především motiv těla stařeny v kufru, kterého se nejde zbavit, a z okna padajících zvědavých stařen. Ty ztvárnil pomocí kusu molitanu napresovaného do děravých zdravotnických rukavic, který pod jeho prsty jako mávnutím kouzelného proutku ožil jako maňásek a čmuchal po místnosti (nástroji), dokud ho mechanická pěst nevypálkovala z okna ven. Nějakého sdělení, natož příběhu se člověk sice nedopátral, ale koncert to byl k popukání.
Opět pod plachtou před Drakem následovala autorská pohádka Dominika Linky a Milana Hajna na motivy knihy Oty Šafránka Bosí rytíři. V marionetové inscenaci převažují slova nad akcí, velice často se něco vypráví a explikuje, a možná i proto jí chybí pro detektivní příběh tak potřebné napětí. Reprízu naneštěstí provázely také technické zádrhely, které pravděpodobně měly vliv na vlekoucí se tempo představení. Nutno ale říct, že Linka s Hajnem chybky dokázali s šarmem vzít do hry, a právě tyto momenty nakonec patřily k nejvtipnějším, neboť působily bezprostředně. Humor inscenace mi jinak přišel poněkud strojený a měl sklon se trochu recyklovat (např. neustále opakovaný „ďábelský“ smích antagonisty v podání Linky).
Dramatichen teatür Plovdiv — Zkrocení zlé ženy / Ukrotyavane na opŭrnichavata. Foto: Jan Šmída
…a holky se nechávají krotit
Slavností zahájení festivalu v Klicperově divadle patřilo činohercům z bulharského Dramatichen teatür Plovdiv a jejich Zkrocení zlé ženy. Shakespearovská inscenace režiséra Staika Murdjeva mě bohužel naprosto minula nejen svou kolotočářskou poetikou (včetně nedotažených cirkusových čísel), ale především svým sdělením, které feminismus vzalo do hry až v posledních dvaceti sekundách. Že je Kateřina ve skutečnosti křehká bytost, která nepotřebuje krotit, ale milovat, vyjde najevo zřejmě i vlivem výrazných škrtů (z první řady bylo takřka nemožné sledovat titulky, ale představení netrvalo ani dvě hodiny) nejpozději ve scéně svatby, takže Petruchio vyznívá pak už jen jako prachbídný omezenec a surovec, který svou ženu prostě a jednoduše týrá. A tento dojem nevyžehlí ani lyrická tanečně-akrobatická intermezza, která ukazují něžné valéry jejich vztahu (příznačné je, že Kateřina si choreografii musí odmakat, zatímco Petruchio se jen tak veze). Stylizace Bianky do blonďaté lolitky v kárované minisukni a košili závazné pod prsy à la Britney Spears, tančící u tyče, pak vyznívá především sexisticky, a nevyváží to ani pekáč buchet „Kena“ Lucentia, byť je vystavován na odiv víc než často. Ne, ani „balkánský temperament“ či „kolotočářské prostředí“ nepovažuji za polehčující okolnost, je mi líto.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
