Divadelní noviny > Názory – Glosy
Chvíle
Snad každý si vzpomene na tu magickou scénu z filmu Americká krása, kde tři minuty za hypnoticky strohého klavírního doprovodu sledujeme plastový sáček poletující ve větru. Chvíle, kdy se neděje skoro nic, a přesto jako by vyjadřovala smysl celého filmu.
Ta nepolapitelná, hypnotizující chvíle, kdy se (ne)děje to zvláštní hlasité nic. Právě takové chvíle zažívám často při čekání.
Při čekání na tramvaj, na dívku, na pošťačku, na placení, ale kolikrát i při čekání na červenou. Z milionu důvodů čekání nenávidím, ale pro tyhle zvláštní chvíle ho mám rád. Čas se zpomalí a myšlenky ztratí tvar. Pohledem ulpím na prapodivném vzoru pleteného svetru, na sluncem vyšisovaném plakátu, odlesku slunce na naleštěném výfuku harleye, na dívce, která si cudně kontroluje výstřih poté, co ho úsměvem obdaroval kolemjdoucí mladík.
Mysl se v tu chvíli nese na vlnách bezvědomých asociací a já pak jako náměsíčník nasednu do jiné tramvaje, dívku oslovím jiným jménem nebo odejdu z hospody bez placení.
Samozřejmě, že takové chvíle nezažívám denně. Obvykle se při čekání nudím a se sluchátky na uších předstírám, že si čtu něco hrozně zajímavého v telefonu.
Jednou jsem pozval dívku na první schůzku do literární kavárny. Po půl hodině čekání jsem nechal snění a objednal si pivo. Po dalších dvou hodinách zapíjení žalu mi došlo, že literární kavárny jsou na Starém Městě dvě. Našel jsem ji v té druhé, ale moji roli mezitím převzal někdo jiný.
Komentáře k článku: Chvíle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
