Čičvákova pravda o Kukurovi
Po hře nazvané Kukura, kterou v pražském Činoherním klubu v roce 2011 režíroval její autor Martin Čičvák s Jurajem Kukurou v roli „sama sebe“, vyšel loni před Vánoci v bratislavském Vydavatelství Dixit stejnojmenný biografický román. Na obálce pod titulem Kukura čteme jméno autora zároveň s nezvyklou – ale poměrně přesnou – charakteristikou díla: jeho život, jak ho prožil Čičvák.
Čičvákova kniha není, a zcela jistě neměla ambici být, klasickou divadelní biografií, která se tváří objektivně a exaktně a líčí hercův život jako cestu od role k roli, popisuje herecké prostředky i fígle a – nedej bože – hodnotí jeho umělecký růst či pád. Čičváka Kukurovy role a jejich interpretace v podstatě nezajímají. Zamyšlení nad podstatou jeho herectví nepatří, rozsahem ani obsahem, k nosným pasážím knihy. Mnohem víc autora přitahuje, možná i fascinuje, možnost udělat z Kukurova barvitého a silného životního příběhu literaturu, tak jako z něj pár let předtím po vzoru bernhardovských dramolet udělal divadlo, v němž vystupovala i postava režiséra Čičváka. Ta ostatně nechybí ani v knize: je přítomná jako vypravěč i partner v dialogu s hrdinou.
Kukura zajímá Čičváka jako fenomén, jako extrémně rozporuplná a iritující osobnost, která ovšem s fascinující samozřejmostí nadbíhá osudovým příležitostem a dokáže je skvěle využít. Zajímají ho mezní situace, v nichž se herec ocitá: jako příležitost vstoupit empaticky do jeho světa, myšlenek a pocitů. Pokouší se interpretovat to „kubistické“ monstrum jménem Kukura, tvořené mnoha kontrastními vlastnostmi: milující a odpovědný otec a manžel, neodolatelný svůdce a flamendr, charismatický herec evropského formátu, ironik a provokatér, který má řadu nevyřízených účtů s bývalými kolegy, bývalým režimem i současným divadlem. Je to i portrét Kukury – mužného hrdiny, který se rozhoduje o zásadních věcech a je při tom zaskočen pochybnostmi či úzkostí. V těchto pasážích je Čičvákův literární portrét nejsilnější. Líčení Kukurovy noční samomluvy v hamburském bytě nebo sugestivní popis jeho noční můry jako černé klapající krabičky mají charakter silných filmových obrazů a dobře se čtou.
Nakolik tyto a jim podobné úvahy a obrazy vycházejí z Kukurových rozhovorů s Čičvákem, do jaké míry jsou Čičvákovou projekcí sebe sama do svého guru i šéfa (Čičvák od roku 2004 pracuje jako stálý režisér bratislavského Divadla Aréna, které řídí Juraj Kukura) anebo fikcí čili zručně fabulovanou literaturou, nelze odhadnout. Stejně si do té knihy nakonec napíšete, co budete chtít, říká v závěru knížky Kukura Čičvákovi: To, co se vám bude hodit do krámu, ne to, co vám říkám. Za žádných okolností ne pravdu, protože pravda je pro vás nezajímavá, nezáživná, pravda je pro vás příliš obyčejná, protože život vám připadá příliš obyčejný. Za každou cenu budete hledat ozvláštnění, za každou cenu budete chtít pokřivovat, deformovat skutečnost, protože vám skutečnost ve své prostotě připadá příliš hloupá, příliš sprostá, příliš nudná.
Místy se čtenáři se smyslem pro stručnost a přesnost literárního obrazu skutečně chce vykřiknout: Proč to ten Čičvák dělá! To když narazí uprostřed noblesně, čtivě a s nesporným vhledem vyprávěného příběhu Kukurova života a kariéry na zbytečně podrobná náladotvorná líčení, ale i příliš rozpatlané osobní životní situace nebo zakopne o banalitu (Láska člověka vždycky zaskočí nepřipraveného.). Čičvák místy nepochopitelně ztrácí odstup: za barvotiskově vylíčené kamarádství potomka bohatého bankéře s Kukurovým synem Filipem a „osudové“ setkání jejich matek uprostřed květin a luxusního nábytku by se nemusela stydět ani Rosamunde Pilcherová. Introspekce do myšlenek a pocitů Kukurovy manželky Táni po potratu balancuje ještě níž, kdesi v žánru srdcervoucích historek v bulvárních časopisech. Časem se přejí i popisy hercových úspěchů u žen (bosou nohou se pod peřinou dotkla jeho stehna a začala po něm přejíždět) nebo do nekonečna se opakující zmínky o autech (už večer Juraj řídil svou Alfu Romeo z Hamburku do Prahy), bytech a hotelových pokojích.
K Čičvákově knize mě přitáhl Kukurův znepokojující pohled na obálce při předvánočním nákupu v Makru. Nikdy by mě nenapadlo, že si mezi regály velkoobchodu koupím někdy knihu a vložím ji do košíku vedle vepřové panenky. Při čtení jsem volbu té překvapivě zvolené distribuční sítě pochopila. Čičvák psal bestseller. Uvěřil, že se mu může podařit to, co obdivuje na Kukurovi: spojit srozumitelnost se sdělením něčeho velmi zásadního a oslovit „všechny“. Vybral si dobrý příběh, který by unesl i velký současný román, má charismatického hrdinu s problematickou pověstí, který přitahuje pozornost. Jenže uvízl někde mezi svým výlučným dramatickým textem a marketovou beletrií. Škoda toho lavírování. Na některých místech se mu totiž zázračně podařilo vystihnout cosi jako „bytostnou divadelnost“ velké herecké osobnosti, kvůli níž lze obtížně oddělit Juraje Kukuru od postavy jménem Kukura, kterou před světem (možná i před sebou samým) hraje.
Kukura – jeho život, jak ho prožil Čičvák. Vydalo Vydavatelství Dixit, Bratislava 2015, 271 s. a nečíslovaná obrazová příloha.
Komentáře k článku: Čičvákova pravda o Kukurovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
