Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Čím větší, tím lepší? aneb O třinácté Letní Letné

Letní Letná českým divákům rozšířila (a na začátku vlastně i otevřela) obzory nového cirkusu. To je nezpochybnitelné. Na druhou stranu dnešní silná pozice a dobrá, až módní pověst tohoto festivalu mnohé návštěvníky příliš silně utvrzuje, že vše z dovozu zde prezentované bývá jedinečné.

Letní Letná pro lid

Ne, že by letošní třináctý ročník byl neduživý. Naopak, nabídl větší počet „velkých“ produkcí než předchozí léta a jako každý rok program pro děti, večery věnované mladým českým akrobatům, noční koncerty a projekce v šapitó. Letošní chvályhodnou novinkou byly debaty s tvůrci po představení a výstava cirkusových plakátů a jiných dokumentů v dřevěné maringotce. V tom je dramaturgie Letní Letné nápaditá a produkční tým pracuje na plné obrátky. Vlastně nikdy jsem nezažila, že by na tomto třítýdenním festivalu něco nefungovalo či měla představení nepříjemné zpoždění. Navíc bývá v posledních srpnových, letos dosti horkých dnech na Letenské pláni nabito, lidé nechodí pouze „na divadlo“, ale také si užívají pospolitost u ledového cideru. Letní Letná se tak svou atmosférou podobá hudebním festivalům. Nic pro mizantropy.

Co je tedy hlavním nedostatkem? Letní Letná má v posledních letech konkurenci v podstatně komornějším a progresivnějším festivalu Cirkopolis i v hostujících produkcích v Jatkách78. A právě tam jsem viděla pozoruhodné, novátorské projekty z oblasti nového cirkusu a fyzického divadla. O letošní Letné to, až na jednu výjimku říci nemohu. (O tom ale více závěru článku). Tento festival nabízí zaběhnutý standard – hlavními taháky jsou poměrně okázalé (ale příliš nepřekvapující) zahraniční inscenace a větší premiéra českého souboru (dříve Cirku La Putyka, nyní Losers Cirque Company).

Dovádiví chlapci

Uvést premiéru je samozřejmě vždycky riziko a zároveň je to pro festival a jeho návštěvníky velice lákavé. Projekt Beach Boy(s) již zmíněné Losers Cirque Company a režiséra Jiřího Havelky skalní fanoušky této skupiny nezklamal (soudě podle pro mě neuvěřitelných ovací). Ale pro diváky, kteří znali předchozí Walls & Handbags, to opět trefa do černého nebyla. V této inscenaci je skvělá (retro)atmosféra – vše vám evokuje žhavou pláž a žhavé chlapce-surfaře, navíc to podkreslují písničky legendárních The Beach Boys. A to je vlastně všechno. Surfařská prkna nejsou tak nápaditě využívána jako soustava laviček ve Walls & Handbags. Pětice akrobatů – Petr Horníček, Lukáš Macháček, Matyáš Ramba, Vítězslav Ramba, Jindřich Panský – se vzhlédla v nápadu předvést narcismus vládnoucí pláži, citelně potlačila akrobacii a spíše se po jevišti promenáduje a snaží se hrát, což je její největší nedostatek. Ale je to vtipné!

Alenka uvězněná v zrcadle

To se však nedá říci o inscenaci Edgar’s Echo, kterou do Prahy přivezl česko-finský soubor Krepsko a již uvedl festival ve spolupráci s Divadlem Archa. Projekt (pramálo novocirkusový) inspirovaný životem a dílem Lewise Carrolla nabídl pár (tedy dvě) scény, které byly vizuálně krásné – když Alenku (či čtenářku Alenky) pohltí šuplík nebo když se v oživlém pokoji začnou odlepovat tapety a stěny obepínají květiny. To je však poměrně málo, většinu času na jevišti sedí (v lepším případě si po něm vykračuje) králík či vyděšená Alenka. Nepomohly ani časté poponášení štaf­lí či zdlouhavá instalace stolu, který visel na provazech u stropu, aby pak k němu – záměrně nemotorně – vyšplhali účinkující. Nejtajemnější na tom všem pro mě bylo, že jsem se nedobrala smyslu tohoto díla „na motivy“. Na druhou stranu jsem si vědoma, že kritizuji něco, po čem jsem na začátku článku volala – po větší dramaturgické otevřenosti. Po tom, aby diváci nedostávali pouze to, co očekávají především. Tedy salta.

Letní Letná světová

Velké zahraniční produkce reprezentovaly dva soubory z Austrálie a jeden z Francie. Dvakrát jsme viděli cirkus zaměřený na tělesnost a dovednost a jednou i na divadelnost, která však byla budována pouze prostřednictvím opulentní (až kýčařské) scénografie.

Tristním zážitkem pro mě byl Beyond australského souboru Circa. Pokud jsem na začátku složila poklonu organizátorům za obdivuhodně plynulý a skvěle zvládnutý chod festivalu, tak to nyní musím částečně negovat. Anotace inscenací, které mají diváky nalákat na ve většině případů neznámé soubory a vytáhnout chudým Čechům z kapsy poměrně vysoký obnos za vstupné, je naprosto zavádějící. Chápu sice, že to může být ve většině případů problém umělců, kteří je píšou, a že dochází k mnoha posunům a kompromisům kvůli hostování, avšak anotace k Beyond mě opravdu nalákala a představení nesmírně zklamalo. A čas na opravu byl i po prvním pražském uvedení. Na stránkách festivalu se o něm psalo: Odehrává se na několika menších scénách zasazených do dalších scén – v malých světech ohraničených červenými závěsy. Možná jsme se ocitli v zoo, v kabaretu, ústavu nebo na scéně. Sedm špičkových akrobatů a herců se zde sešlo, aby se dnes večer propojili navzájem mezi sebou i s diváky. A ve skutečnosti jste se ocitli v manéži, kde stálo kruhové vyvýšené jeviště bez závěsů, na které se ze zákulisí snažili nenápadně dostat akrobati. A tam předvedli jeden ze svých kousků, aby nebylo pochyb, že demonstrují pojítko mezi starým a novým cirkusem a zvířecím a lidským světem, tak si tu a tam nasadili velkou plyšovou masku roztomilého zvířátka. Propojení s diváky se smrsklo na interakci, kdy performer uvězněný v tenisové raketě žádal ženy v publiku o vysvobození. Ale nezpochybňuji, že klauni do jakéhokoli cirkusu patří a to, co je humorné, chápeme každý jinak.

Protipólem byla nejvíce divadelní a „příběhová“ inscenace The Elephant in the Room francouzské skupiny Cirque Le Roux a režisérky Charlotte Saliou. Opět je nastolena retroatmosféra – tentokrát však třicátá léta minulého století ve francouzském salonku, okořeněná dekadencí –, téměř všichni si jdou po krku, nebo to tak alespoň vypadá. Odér černobílých filmů navozují měnící se obrazy na zdi, na ponor do psychologie postav odkazuje „freudovská“ pohovka surrea­lis­tic­ky ozvláštněná umělými končetinami, desítky lampiček, které se v jednom okamžiku spustí těsně nad zem, zase evokují budoár slečny Betty, kolem níž se to vše točí. Ale takto můžeme pokračovat: pak se tam také objeví živý obraz „arcimboldovský“, který znázorňoval požitkářskou scénu, tedy hostinu i sexuální obžerství v jednom. A najednou bylo barev a vzruchů příliš moc, bohatost dekorací a efektů přebila opravdu vrcholná akrobatická čísla.

Zběsilost v srdci

Nejlepší jsem si nechala na konec. I já jsem si z letošní Letní Letné odnesla jiný než jen společenský zážitek. Kabaret Limbo australského souboru Limbo mě svou nespoutaností oslnil. Jednak této produkci velice slušelo secesní dřevěné šapitó Magic Mirror, které organizátoři přivezli z Belgie, mé nadšení však nezpůsobilo pouze pozlátko prostředí. Režisér Scott Maidment umí dobře gradovat a diváky rozehřát. Divoká živá hudba rozpaluje, světelná kouzla fascinují a v protikladu k tomu stojí chvíle napětí, kdy opravdu špičkoví umělci prezentují své dovednosti – akrobacii na rukou, tyči i tu závěsnou, nechybí hadí muž a polykačka mečů a ohně (toto gendrové obrácení „rolí“ samozřejmě také přináší, třeba jen podvědomé, napětí). Navíc má Limbo konec opravdu nevídaný – několikametrové pružné tyče zasazené do podlahy akrobaté rozhoupávají vlastním tělem, až se dostávají po hlavě téměř zpět na zem – na dosah divákům. Opojný zážitek oslavující tělesnost to byl. Více se dočtete v sukcesu Letní Letné na straně 3.

Denní zpravodajství z festivalu najdete na i-DN.

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 19. září 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Čím větší, tím lepší? aneb O třinácté Letní Letné

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ