Větrné a boží mlýny
Situaci současného ústeckého Činoheráku, bohužel, zatím stále nejpřiléhavěji vystihuje rčení boj s větrnými mlýny. Uvedlo-li tedy toto divadlo jako poslední inscenaci sezony Dona Quijota, není se čemu divit.
Ústecký Don Quijote je metaforicky apelativní inscenace FOTO MAREK ŠTIM
Důmyslným rytířem Donem Quijotem de la Manchou se příznačně stává sedm herců: Jaroslav Achab Haidler, Jan Jankovský, Nataša Gáčová, Jan Plouhar, Anita Krausová, Lukáš Černoch a Matúš Bukovčan. Herci na začátku sedí u toaletních stolků se zrcadly a světly, postupně se zvedají a jdou rozmlouvat se svým věrným Sanchem Panzou Kryštofa Rímského. Inscenace je spíše divadlem poezie (i když dochází i k výraznějším akcím, herci také zpodobňují Hospodského, Mnicha, Kupce, Vévodu a podobně), převládá však statičnost a promluvy do publika. A je zřejmé, s kterými pány všichni tito rytíři bojují, o kom vlastně vypráví.
Melancholickou atmosféru dotváří živé hudební experimenty Ondřeje Švandrlíka a video Marka Štima a Radka Timofteje. V předělech se na velkém plátně zjevuje tahací kůň na kolečkách, brázdí ulice Ústí, hlavu má svěšenou a do toho tklivě hraje a pobrukuje Švandrlík. Vlastně tak vzniká paralelní umělecké dílo. A výborné.
Při takto angažovaných projektech se špatně hodnotí „umělecká stránka“, ale upřímně – Don Quijote je inscenace jen mírně nadprůměrná. Například proti výtečnému, syrovému Kopanci, jenž otevíral projekt Tři podoby svobody, lze tuto závěrečnou tečku trilogie považovat spíše za metaforicky apelativní inscenaci s dojímavou hudbou a videem. Přesto ve věrných divácích vzbuzuje touhy a jedno veliké přání – aby i boží mlýny existovaly.
Činoherák Ústí – Miguel de Cervantes y Saavedra: Don Quijote. Režie Thoma Zielinski, dramaturgie Johana Součková, scéna a loutky Lukáš Kuchinka, kostýmy Jan C. Löbl, hudba Ondřej Švandrlík, video Marek Štim a Radek Timoftej. Premiéra 25. dubna 2015 na Střekově.
Komentáře k článku: Větrné a boží mlýny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
