Sokolův šéfovský výkop mimo hřiště
Než nastoupil Ondřej Sokol na pozici uměleckého šéfa Činoherního klubu, hovořil o tom, že chce stavět na nejlepších tradicích této scény a zároveň ji posunout novým směrem. Jeho první šéfovská inscenace Sopranistek však odpovídá spíše druhé části jeho programového vyjádření. Nejblíže k tomu, co zde sám dříve režíroval, má snad dramaturgická volba titulu. Na první pohled by se zdálo, že stejnojmenná próza Skota Alana Warnera, kterou pro divadlo zadaptoval Brit Lee Hall, má blízko k Sokolovu oblíbenci McDonaghovi. Jako by jen vyměnil irského autora za skotského, ale ve skutečnosti se i přes proud vulgarit, černého humoru a obscénností spokojil s výrazně soft verzí.
Cesta šesti žaček církevní školy na pěveckou soutěž se v inscenaci Sopranistky nového šéfa Činoherního klubu Ondřeje Sokola zvrhne v divokou jízdu… FOTO PAVEL NESVADBA
Náctileté žačky církevní školy mají totiž do McDonaghových ztroskotanců, jimž se smějeme, ale z jejichž příběhů také mrazí, dost daleko. Cesta do Edinburghu na pěveckou soutěž se dívkám mění v nekonečný mejdan, na němž se utkávají s různými chlapci a muži i silnými dávkami alkoholu. Nejsou to rozhodně žádné cudné květinky, i když se zdá, že jejich opravdové zkušenosti jsou zatím menší, než to podle více než jadrného slovníku vypadá. Mají také své problémy, těhotenství, sexuální orientaci, rakovinu, ale ty jen tak plynou, jako by vlastně nikam nesměřovaly. Stejně tak kontrast jejich jednání s obalem církevní školy je spíše lehkou pikantností, kromě soutěžního chorálu a jedné výraznější scény zde žádnou větší roli nehraje. O co hrdinky usilují, není moc jasné, pokud se nespokojíme s tím, že si chtějí jen pořádně zařádit a autorovi je jejich „svobodomyslné“ počínání vlastně sympatické. Možná se chtějí hlavně bavit a bavit se s nimi má i divák.
Sopranistky nabízejí šest hereckých příležitostí, které Sokol nabídl osmi herečkám ostříleným zatím spíše v muzikálech, televizních show nebo seriálech. Neplatí to o všech, například Anna Fialová už přesvědčila o svých hereckých kvalitách, přesto si spolu s Evou Burešovou získaly větší pozornost jako seriálové hvězdy. Tereza Mašková zatím zůstává v obecném povědomí především jako poslední vítězka SuperStar. Ze stávajícího souboru Činoherního klubu nebyl obsazen nikdo. Podstatné totiž je, že text je proložen písněmi skupiny ELO (Electric Light Orchestra), a proto se zdá, že jde víc o perfektní zpěv než o hraní. Všech šest dívek (první reprízu odehrály kromě Burešové Berenika Suchánková, Petra Kosková, Alena Hladká, Marta Dancingerová a Anna Kotlíková) tuto funkci také dokonale plní včetně velmi energických a dobře provedených tanců. Problém je ten, že představují i všechny muže a ženy, kteří do cesty šesti studentek vstupují. I když si to očividně užívají, tady muzikálová praxe nestačí a interpretace jednotlivých epizodních postav má často blízko k banální karikatuře. Také to, že vytvářejí jednolitý sbor, je sice ku prospěchu výborné sezpívanosti, ale někdy se stávají vzájemně zaměnitelnými. A pokud je některá tak výrazně odlišná jako například Alena Hladká, zrazuje ji právě přílišné typové forsírování.
Novinkou v Činoherním klubu je i to, že zde živě vystupuje kapela The Chutes, která ovšem kvůli malému prostoru hraje ve foyer oddělena od hlediště lehkým závěsem. Otázkou je, jestli se zatím nepodařilo najít správné ozvučení, nebo zda právě umístění kapely má vinu na tom, že hudba občas překrývá dialogy k nesrozumitelnosti. Vzhledem k podstatné hudební složce inscenace působí spíše jako rockový koncert a má tendenci se rozpadat na jednotlivá čísla i sklon k rozvolněnému tempu.
Z gruntu to Sokol vzal i ve scénografii, snad aby dokázal, že prostor Činoherního klubu unese mnohem víc, než se na něj zatím nakládalo. Část diváků je umístěna v dost strmé elevaci vlevo na jevišti, z něhož navíc vpravo vybíhá do hlediště molo. S diváky se ovšem kromě pár drobných vtípků nijak nehraje a také molo se využívá minimálně. Smysl scénografického experimentu tedy není jasný. Povedenější je otevřené okno v horní části, které mění prostředí a vytváří další hrací prostor.
Nový umělecký šéf slibuje, že příště zase překvapí něčím novým. Jeho první – sportovní terminologií řečeno – výkop však budí rozpaky. Snad jde o marketingový tah, jak dostat do Činoherního klubu také jiné diváky než ty, kteří zatím tvořili jeho spolehlivou návštěvnickou obec. Nic proti tomu, jen kdyby se to nedělo tak lacinou formou.
Činoherní klub, Praha – Sopranistky. Podle románu The Sopranos Alana Warnera zadaptoval Lee Hall. Překlad Pavel Dominik, režie Ondřej Sokol, kostýmy Ladislava Koukalová, scéna Adam Pitra, hudební aranžmá Martin Lowe, hudební nastudování Sára Marková Bukovská. Premiéra 15. února 2019 (psáno z první reprízy 16. února).
Komentáře k článku: Sokolův šéfovský výkop mimo hřiště
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Radka Kyzeková
Souhlasím s recenzí.
Nenapadlo by mě, že někdy odejdu z Činoherního klubu během přestávky. A kdyby mi nebylo líto hereček, odešli bychom dřív. Moje nejoblíbenější divadelní scéna skoro 30 let! Většinu her jsem viděla opakovaně, klidně 8x. Tohle ne…, sprosté, plytké, uječené, divné. Velké, opravdu velké zklamání. Prkna Činoheráku si, promiňte mi, takhle nepovedenou hovadinu nezaslouží. Mrzelo mě, že zmizely z interiéru staré fotky, plakáty, i stříška nad vchodem. Tak dneska by to byl opravdu kontrast se vším všudy.
06.05.2019 (21.57), , Trvalý odkaz komentáře,