Dvě tváře anglického dvora
Bylo to poprvé, co se v metropoli severních Čech Ústí nad Labem uskutečnil festival divadla pod širým nebem v takovém rozsahu. A nestál za tím nikdo jiný než ústecký divadelní enfant terrible Činoherní studio. Přehlídkou svých šesti inscenací na zahradě Wolfrumovy vily se zároveň připojilo k oslavám 400. výročí úmrtí Williama Shakespeara. Diváci mohli v rámci festivalu Divadelní zahrada vidět první dva díly historické hry Jindřich VI. a komedii Dva páni z Verony.
První díl Jindřicha VI. je převyprávěn s nadhledem FOTO TEREZA VLASÁKOVÁ
Především Jindřich VI. by neměl ujít divácké pozornosti, neboť na červen příštího roku chystá divadlo premiéru třetí, závěrečné části a trilogie, jak ji Shakespeare zamýšlel, bude kompletní. Bude jistě zajímavé vidět všechny tři části pohromadě, nicméně už první dva díly naznačily, jakým směrem se Činoherák pouští.
Na osudech Jindřicha VI. a posléze ještě Richarda III. sleduje Shakespeare období konce stoleté války a válku růží. K tomu je však potřeba prokousat se celou řadou zákulisních tahání za nitky, dvorských intrik a hlavně mluvení a mluvení.
Režisérem obou dílů, a u třetího to nebude podle všeho jinak, je Filip Nuckolls, který byl nucen adaptovat obě inscenace také pro venkovní prostory. Zahrada Wolfrumovy vily se ovšem ukázala jako nosný prostor především v druhém, více konverzačním díle – svým způsobem dynamizovala jinak docela statické představení. V obou dílech je rovněž důležitou složkou hudba, kterou obstarával Lubor Bořek hrající v prvním díle typické středověké melodie živě a v druhém reprodukovaně, ale vždy byl součástí druhého plánu jeviště.
První díl je mnohem komičtější než druhý. Tvůrci se v něm nebojí karikovat Francouze, kteří se vyznačují ráčkováním a absencí vyslovování hlásky „h“, což vede k promluvám typu věřit v bo_a. Francouzský král v podání Kryštofa Rímského a jeho nohsled (Filip Jankovský) po jevišti běhají v červených baretech a šortkách, jako by to byli bohémští malíři na cestě do kavárny. Anna Fišerová v roli Jany z Arku příliš ráčkovat nedokázala, takže její repliky zněly spíš jako chrčení, což ale jen podtrhovalo komický ráz nejen jednotlivých scén, ale i celku. Dynamiku nadto oživilo i zapojení skupiny historického šermu Golem, která se postarala o bojové scény bitev mezi Francouzi a Angličany.
V obou dílech pak exceloval Lukáš Černoch v titulní roli krále Jindřicha VI., slabocha a spíše oddaného věřícího, který se více než královským povinnostem věnuje službě Bohu, a v třetím díle by se dokonce měl pomást. Černoch neopustil poněkud dětinskou dikci a naivní výraz a jeho Jindřich byl skvělou výzvou kolegům. Na druhém konci hereckého spektra stál pak biskup Jindřich Beaufort ztvárněný poněkud strojeným Václavem Hanzlem. K jeho neuvěřitelnosti však možná přispíval i ne zcela zdařilý kostým, především mitra vypadala jako z mikulášské nadílky. Docela by mě zajímalo, jak si s touto rolí poradil Jiří Maryško, který v ní alternuje.
Samozřejmě už v prvním díle se představila celá řada postav, která může v tak redukovaném historickém obraze – první díl má pouhých osmdesát minut, před dvěma lety byla ovšem na avignonském festivalu uvedena inscenace Thomase Jollyho, celá trilogie byla odehrána za třináct hodin bez přestávek – zmást i skutečného odborníka středověké historie. Ovšem právě odlišení postav i jinak než pouhými jmény přispívalo k divácké přijatelnosti prvního dílu.
Druhý díl už byl jednoznačně plnohodnotný historický spektákl, kde humor a nadsázka neměly místo. Jelikož se odehrává pouze na anglickém území, ubyl prostor jakkoli jednotlivé postavy karikovat a zjevně se o to ani Nuckolls nesnažil. V záplavě postav různých jmen, ale stejných akcentů, vizuálních ztvárnění a především obsahových charakteristik (všichni v podstatě určitým způsobem usilují o královský trůn – ne nadarmo má celý cyklus podtitul Hra o trůny) se pak naprosto smývají odlišnosti. Ve spojení s dialogičností převyšující akčnost se druhý díl jeví jako mnohem suchopárnější a až příliš klasický.
Činoherní studio si uvedením Jindřichů připsalo prvenství mezi českými divadly, neboť dosud žádné trilogii v překladu Martina Hilského neuvedlo. Nádherný jazyk překladu v prvním díle skvěle kontrastoval s rozverností, s jakou Filip Nuckolls se svým týmem inscenaci zpracoval. O to větší je škoda, že u nadhledu, který přece jen aktualizuje tohle zkamenělé období, nesetrvali i v díle druhém. Je pozoruhodné, jak stejný tým a stejné téma mohou vyznít docela odlišně. Nic to ovšem nemění na tom, že Jindřich VI. třetí díl vzbuzuje očekávání.
Činoherní studio, Ústí nad Labem – William Shakespeare: Jindřich VI. (1. a 2. díl). Překlad Martin Hilský, režie Filip Nuckolls, dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Štěpán Jirák, kostýmy Jan C. Löbl, hudba Lubor Bořek. Premiéry 26. června 2015 a 28. června 2016. (Psáno z repríz 24. a 25. srpna 2016.)
Komentáře k článku: Dvě tváře anglického dvora
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
