Kraj na severu aneb Není pravda, že zakopaný pes nekouše
Bylo by nošením dříví do lesa uvádět právě na stránkách Divadelních novin výčet všeho, čím ústecké Činoherní studio za dobu své více než čtyřicetileté historie prošlo, kteří významní tvůrci zde za normalizace nalezli útočiště, kolik výborných inscenací zde vznikalo po listopadu 1989, kdo všechno tu jako herec, režisér nebo performer začínal a kdo zdejší scénu proslavil. Jistě, všechna divadla procházejí ve svém vývoji různými údobími, přílivy, odlivy – občas se může zdát, že mají to nejlepší už za sebou. Nezdá se však, že by právě Činoherní studio zrovna nyní tylo ze zašlé slávy nebo žilo z podstaty. Stále pestrý, leč sourodý repertoár ničemu takovému ani nyní nenasvědčuje. Nekonformně pojímaná klasika, ale vedle ní často také současní, a to hodně „kontroverzní“ autoři, pojednávaní ovšem s potřebným vhledem a odvahou.
Z inscenace Artaud (r. David Jařab, prem. 15. 6. 2012) FOTO JAN DVOŘÁK
Sudety – napůl zakázané slovo
Divadlo se dlouhodobě a zcela nekonjunkturálně vztahovalo a vyjadřovalo také ke stále otevřeným otázkám úzce spjatým s nedávnou minulostí nejen zdejšího kraje, ale celé země, a takovou otázku představuje vedle života v nesvobodě v letech 1948–1989 také poválečné vyhnání německého obyvatelstva eufemicky a alibisticky nazývané odsun. Právě severní Čechy byly svědkem těch nejkřiklavějších případů odvetného bezpráví, ať už v samotném Ústí nebo v Postoloprtech a jinde. Sám pocházím ze Žatecka, a tak mám ony „vymlácené zuby“ zvané pohraničí zažité od nejútlejšího dětství. Pamatuji zdejší festival Les divokých sviní, loni zde proběhl festival Sudety. (Sudety je u nás stále napůl zakázané slovo.)
Sever v rukou komunistů
V Činoherním studiu jsem se také seznámil se začínajícím Miroslavem Bambuškem, který se brzy na to ve svých projektech zabýval právě onou dvojí zátěží našich nejnovějších dějin, již představuje poválečné vyhnání německých spoluobčanů a komunistická minulost země.
Zřizovateli většiny relevantních divadelních scén jsou u nás magistráty, což může za určitých povolebních konstelací v regionu představovat přímé ohrožení existence divadla reprezentujícího v daném regionu živou kulturu. Nepamatuji se, jaké mělo Činoherní studio vztahy s radnicí v minulosti; příliš jsem se o to nestaral, jako kritika mne zajímají především pracovní výstupy divadla, jeho tvorba. Po záplavách v roce 2002 se ústecké divadlo muselo na delší dobu uchýlit do prostor nedaleké Setuzy – ještě v prosinci 2003 jsem zde byl na premiéře Hamleta. Opravy budovy i divadelních prostor se tehdy neobešly bez větších či menších tahanic. Ale to bývají běžné lapálie. Je pravda, že o divadlech a jiných uměleckých institucích často v krajských úřadech rozhodují lidé, kteří nejenže postrádají potřebnou kvalifikaci nebo vkus, ale navíc se mnohdy vůbec neobtěžují s tím, že by si o situaci v „resortu“ udělali elementární přehled. Vystačí si potom s apriorním přesvědčením, že divadelní sály vesměs zejí prázdnotou, neboť divadla hrají jen pro úzkou vrstvu intelektuálů zabývajících se pseudoproblémy, které nemají nic společného se životem obyčejných lidí. Stačí připomenout, jak byla zcela nedávno v Praze ohrožena existence divadel menších než velká a větších než malá: stačilo, aby si jeden osvícený radní usmyslel, že když si Činoherní klub, Divadlo v Dlouhé a další na sebe dlouhodobě nevydělávají, k čertu tedy s nimi. Došlo na protesty, petice. Občas mám pocit, že mezi divadly a jejich zřizovateli zuří nebo přinejmenším visí ve vzduchu něco jako nelítostný třídní boj, a že „kraje“ nepředstavují v tomto ohledu nic jiného než parazitující mezičlánky. Severní Čechy však mají ještě jednu, a to nepřehlédnutelnou a zásadní specifičnost: jsou v rukou komunistů. Čtvrtstoletí po listopadové revoluci. Ústecký primátor je z ČSSD, ale hejtman Ústeckého kraje je komunista… Právě zde bude po mém soudu nejspíš zakopaný pes. A není pravda, že zakopaný pes nekouše. Těmto lidem se minulá i stávající činnost nekonformní scény musí zajídat. Není třeba někoho stavět ke zdi, ale lze si ho vychutnat po etapách. Už to je necitlivost, ne-li arogance: divadelní sezona začíná v září a končí v červnu následujícího roku, tedy zhruba stejně jako školní rok. To musejí snad v Ústí na radnici vědět, ale činnost divadla jako by najednou chtěli vnímat a hodnotit stejně, jako kdyby šlo o mlékárnu nebo papírnictví. Vypsání grantu v polovině sezony, to nemá chybu, a hokynářský trik se slůvkem činohra také ne. Prý se v Činoherním studiu radovali, že dostanou víc peněz, dvanáct milionů. Je konec bídy, konec života na laně a na hraně. No, nejsou ti umělci sebestřední? Pracující se chtějí bavit, ale ne tím, co provozuje Činoherní studio. Jiná činohra tu sice není, ale brzy bude, co je možné, je i skutečné, mohou se ostatně zapojit i oni. Holub na střeše, papírový k tomu. Ale na své divadlo dostanou místo dosavadních devíti a půl milionů jenom osm, a navíc z nich budou muset hradit nájem, který se dosud platil z jiné kapitoly.
V ČS byla uvedena světová premiéra Klubu rváčů (r. Filip Nuckolls, prem. 25. 4. 2008) FOTO JAN DVOŘÁK
Ústecké granty jako systém pastí
Grantový systém, na jehož základě funguje financování většiny divadel, má umožnit, aby divadlo a jeho vedení nemuselo tonout v obavách, že se na jejich činnost v následujícím roce dostane méně nebo vůbec nic, i tak všichni pracují se zcela nataženým rozpočtem. Redakce Divadelních novin, ale i ostatních časopisů ví, jak je napínavé každoroční čekání, co z ministerského kapsáře bude určeno pro ně, pokud vůbec na ně něco zbude. Tu není na tiskárny, tu na výplaty, mezitím se střídají ministři a ministerští úředníci. Celý prohnaný „systém pastí“, které město na Činoherní studio nachystalo, prozrazuje, že muselo jít o vědomý záměr, na jehož konci má být konec této scény.
Člen grantové komise hl. města Prahy Štěpán Kubišta v otevřeném dopise ústeckého primátora Víta Mandíka a předsedu správní rady Činoherního studia Jana Eichlera, který je zároveň městským radním (!), upozorňuje, že grantové řízení nelze vypisovat na období, jež již probíhá, neboť nelze scénu, která plánuje svůj program hodně dlouho dopředu, tímto způsobem znejišťovat. Grantové řízení by podle Kubišty mohlo město Ústí nyní vypsat tak na sezonu 2015–2016, odhlédneme-li od skutečnosti, že se pro divadla zaměřená podobně jako Činoherní studio vypisují třeba v Praze granty na období čtyř let. Jde o to nejminimálnější období, ve kterém může skupina, která zvítězila v konkursu, realizovat svůj projekt. Osvědčit se, nebo naopak nepřesvědčit zřizovatele, podobně jako politické strany po volbách voliče. Myslím, že je dobré, že vedení Činoherního studia nepropadlo panice a ve snaze zachránit, co se dá, na nové, krajně nevýhodné podmínky „sebezáchovně“ nepřistoupilo. I když je otázka, jestli magistrát na podobně hrdou reakci nečeká, ale i kdyby tomu tak nebylo, žádné řešení nemá u výstupu výsledek v podobě zajištěné budoucnosti divadla v jeho dosavadním specifickém a nezaměnitelném poslání.
Mocenský tlak nebo dohoda?
Nemohu předvídat, jak ústecké Činoherní studio 3. března, kdy se měli zástupci divadla setkat se zastupitelstvem města, nakonec dopadlo. Na tahu je nyní magistrát, může přijít s omluvou, že šlo v podstatě o věc v jádru správně myšlenou, ale nedomyšlenou, jinými slovy čestně vycouvat. Změní neadresnou položku „činohra“ v grantovém formuláři? Učiní tak nakonec pod tlakem veřejného divadelního mínění? A bude napříště vypisovat granty s dostatečným předstihem? Rád bych se mýlil, ale obávám se, že se uchýlí k horšímu řešení, k jednání ze zdeúředních mocenských pozic. Vyhazovy, přehazovy, práskání dveřmi, a tedy stejně, jak tomu bylo v Karlových Varech skoro na den přesně před deseti lety v trochu podobné kauze.
Myslím, že je dobré, že vedení Činoherního studia nepropadlo panice a ve snaze zachránit, co se dá, na nové, krajně nevýhodné podmínky „sebezáchovně“ nepřistoupilo.
V poslední době téměř pravidelně sleduji podvečerní seriál Ulice na Nově. Proč? Předloni Dušan Pařízek sehrál neúspěšný vabank s pražským magistrátem: a když mu magistrát nepřidělil dotaci v požadované výši, ukončil svou dlouholetou úspěšnou éru. Nemyslím, že šlo z jeho strany o správný postup. Čekal, že magistrát povolí, a přepočítal se? S ním odešla i většina jeho kmenových herců. Nevím, kam všichni odešli. Skoro každý den je na Nově možné je vidět v různých rolích. Stanislav Majer, Martin Pechlát, Jiří Štrébl, Vanda Hybnerová. Hrají na půl plynu, ne proto, že by to flákali, ale vzhledem k malému koeficientu obtížnosti. Přesto svým postavám vtiskují elementární přesvědčivost a přispívají také k jakés takés úrovni jinak spotřebního seriálu. Doufám, že ke Kryštofu Rímskému, který se v seriálu Ulice rovněž vyskytuje, hromadně nepřibudou v následujících týdnech ještě další herci z ústeckého Činoherního studia. Seriály jsou sice natahovací, ale ani ony nejsou nafukovací.
Národ a národní dršťky není totéž
Shodou okolností jsem v posledních dnech dopisoval krátkou studii o Josefu Florianovi, který může svým podnikáním sloužit jako příklad občanské neodvislosti. Mimochodem připomínám, že v jeho Dobrém Díle vyšly po první válce hry J. M. Syngea a v třicátých letech Kafkova Proměna. Mimo jiné a mnohé. Ve studii jsem použil jeho výrok z roku 1922, ocituji ho i zde: Základem naší teorie je tzv. národní čest. Jsme totiž přesvědčeni, že s vyhynutím Umění a Vědy, lépe řečeno Poesie a Moudrosti, vymírá i národ. Toť axiom, který nevyvrátí sebevětší blahobyt národních drštěk. Národní dršťky a národ není totéž. Musím přiznat, že se mi v posledních letech vybavoval častěji, než bych si v době těsně po listopadu 1989 dokázal přiznat.
Komentáře k článku: Kraj na severu aneb Není pravda, že zakopaný pes nekouše
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
