Biblické desatero bez jevištní akce
Ústecké Činoherní studio v poslední sezoně přiostřilo svůj dramaturgický arzenál. Důkazem není jen Ravenhillovou cenou ověnčený Hamlet je mrtev. Bez tíže v režii Davida Šiktance a Jařabův Artaud, ale i nová inscenace Dekalog, vycházející ze stejnojmenné desetidílné série televizních filmů, kterou vytvořili polský režisér Krzysztof Kieślowski a scenárista Krzysztof Piesiewicz.
Aktéři ústeckého Dekalogu FOTO JAN DVOŘÁK
Cyklus z roku 1988, volně inspirovaný biblickým desaterem, je dodnes vnímán jako skvost televizní tvorby. Je těžké zapomenout na precizní kameru sledující detaily pomalu odkapávající vody, popraskaných stěn paneláků, topící se včely, to vše jako metafory mezních situací, v nichž se hrdinové ocitají. Filmové mistrovství netvoří zdaleka jenom síla obrazu, ale i text, do něhož scenárista otiskl syrovost, smutek i ironii všedního života. Postavy vybízejí diváka k sebeidentifikaci. Belgičana Koena Tacheleta vyprovokovaly k vytvoření divadelní adaptace pro scénu Münchner Kammerspiele. Zachoval v ní deset tematicky různorodých příběhů i většinu zásadních postav a dialogů. Pro ústecký soubor adaptaci přeložila a dramaturgicky připravila Veronika Musilová-Kyrianova.
Režisér Filip Nuckolls respektoval filmovou verzi v jejím minimalismu. Snažil se, alespoň v první části, o úspornost – jak u scénografického řešení, tak u veškerých hereckých akcí. Na scéně se nachází dvanáct bíle potažených židlí a jsou postupně obsazovány aktéry. Přicházejí a odcházejí z jeviště, aby změnili kostým a s ním i postavu. Odchody a příchody herců jsou jediným výrazným pohybem. Jinak se posedává a hovoří. Ani židle, které přeskupením mohly nabízet různé významové asociace, nejsou využity. Režijní koncepce se vzdala pohybové akce, klade proto větší nároky na herce, na schopnost mimické drobnokresby a hlasových nuancí. V neposlední řadě vyžaduje i široký rejstřík typů, neboť dvanáct herců ztvární během tříhodinové produkce více než čtyřicet postav. S obtížným zadáním se herci vypořádali se střídavým úspěchem. Jan Plouhar je velice přesvědčivý – ať už v roli intelektuálně zapáleného obhájce Piotra v pátém příběhu Nezabiješ či uťáplého otce Štefana z Nepokradeš. V některých polohách se daří i Nataše Gáčové. Výrazná je postava Magdy (Nesesmilníš), ženy, která zredukovala city k druhému pohlaví na sex a je konfrontována s mladým zamilovaným voyeurem v podání Petra Panzenbergera. Jeho psychologická studie souzeného vraha Jacka v pátém příběhu bere dech i otrlým divákům. Vzhledem k tomu, že uzavírá první část inscenace, která již ztratila tempo, slibuje dynamiku ve druhé polovině, po přestávce takovou naději nabízejí změna scény, stolkové uspořádání připomínající kabaret i „garážová kapela“ složená z herců. I přes nové scénické řešení a snahu herců oživit své „rozhlasové“ postavy jednáním se však energii nepodařilo vykřesat. Inscenátoři se příliš spoléhali na sílu a apelativnost slova, které udrží divákovu pozornost. Filmový obraz je třeba v divadelním jazyce nahradit imaginací, která bohužel inscenaci schází. Což dokazuje zejména poslední komediálně laděná desátá část Nepožádáš statku bližního svého. Morální neklid v ní ustupuje akční humorné zápletce týkající se zděděné filatelistické sbírky. V Ústí je akcí „míněno“ postávání herců okolo stolu, kteří na sebe pokřikují repliky, jejichž smysl se dokonale vytrácí. Tady už ani text nemůže suplovat nedostatek invence.
Ani „kabaret“ nezachránil rozpačité vyznění ambiciózní inscenace.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Kieślowski, Piesiewicz, Tachelet: Dekalog. Režie Filip Nuckolls, překlad a dramaturgie Veronika Musilová Kyrianova, scéna Petr B. Novák, kostýmy Jan C. Löbl, hudba Magnetised Membráně. Premiéra 21. září 2012. (Psáno z reprízy 2. října 2012.)
Komentáře k článku: Biblické desatero bez jevištní akce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
