Činohra DJKT v letech 2006–2011
V období posledních pěti let stál v čele činoherního souboru Pavel Pavlovský (jmenován v roce 1991), profesí herec. Jako špičkový umělec, který se od roku 1965 pravidelně z jeviště setkával s plzeňským publikem, citlivě vnímal různorodost jeho složení a z toho vyplývající spektrum zájmů. Jeho cílem byl proto pestrý repertoár, splňující náročná kritéria ve vážných titulech, zábavnost a inteligentní humor v komediích. Ve Velkém divadle (2 tituly v sezoně) byly uváděny většinou profilové tituly současné produkce (V. Havel: Odcházení, K. Špičková: Královna Margot), hry české klasiky ( L. Stroupežnický: Naši furianti, A. Jirásek: Lucerna) a tituly světové klasiky ( A. P. Čechov: Strýček Váňa, W. Shakespeare: Romeo a Julie, C. de la Barca: Život je sen). V Komorním divadle (3 tituly v sezoně), kde bylo ze tří scén žánrové spektrum nejširší, převažovala tragikomedie, poetická hra a komedie. Novinky psané přímo pro soubor (Antonín Procházka: Celebrity s. r. o. a Ve státním zájmu) nebo uvedené v české premiéře (N. La Bute: Návraty hříšníka) se střídaly s tituly moderní současné produkce (L. Nowra: Noc bláznů, Z. Egressy: Portugálie) i klasického odkazu (A. Miller: Pohled z mostu, Lope de Vega: Zahradníkův pes, V. Štech: Válka ve sborovně). Divadelní klub (jeden titul v sezoně) otevíral prostor pro hry filosofičtějšího charakteru (J.- P. Sarte: S vyloučením veřejnosti) nebo drsnějšího dramatického jazyka (W. Mastrosimone: Jako naprostý šílenci). Přes žánrovou pestrost bylo krédem souboru pod Pavlovského vedením silně emotivní divadlo dotýkající se nadčasových otázek lidské existence. Dalším kritériem pro skladbu repertoáru byla náročnost úkolů pro jednotlivé členy souboru.
V Burianově inscenaci Havlova Odcházení „si zahrál“ i autor
FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Klíčovou roli v profilu plzeňské činohry hrála práce režisérů. Nejbližším spolupracovníkem Pavla Pavlovského nejen v otázkách režie byl ředitel Divadla J. K. Tyla, Jan Burian. Od svého nástupu do souboru činohry (1987) na sebe upozornil promyšleným výkladem textu, invenčním řešením prostoru, zvládnutým temporytmem a vycházením z individuality herců. V činoherním souboru v sezoně obvykle režíroval jeden profilový titul a jednu hru oddechovějšího charakteru. K jeho nejpozoruhodnějším inscenacím posledního období patřilo Havlovo Odcházení, kde invenčně zakomponoval dotáčky komentářů, natočené samotným autorem. Přestože jde o hořkou výpověď o morální devastaci naší společnosti, Burian vytěžil ze situací maximum humoru. V mimořádně herecky vyrovnané inscenaci dominoval herecký výkon Pavla Pavlovského v roli oportunistického politika Riegra. Pavlovský jako král Jindřich II. spolu s Monikou Švábovou v roli královny Eleonory zaujali i v další pozoruhodné Burianově inscenaci, Lvu v zimě od J. Goldmana, v níž pod lehkou konverzační formou, zachycující efektní politickou hru, objevoval Burian i hořkou polohu lidských proher a tápání. U dalších dvou her – Millerova Pohledu z mostu a Čechovova Strýčka Váni – vytvořila důkladná revize textu předpoklad pro silnou výpověď o lidské slabosti jako zdroji osudových proher. Hereckou příležitost využili zejména Martin Stránský v roli Eddieho (Pohled z mostu) a Antonín Procházka, Štěpánka Křesťanová a Andrea Černá ve Strýčkovi Váňovi. S velkým ohlasem se setkala i komorní klubová inscenace Jana Buriana Enigmatické variace, kde v dramaticky proměnlivém klání dvou odlišných mužů excelují Jan Maléř a Martin Stránský.
Legendární režisér Ladislav Smoček pravidelně vytvářel jako člen souboru (od roku 1992) jednu hru v sezoně. Nejprůraznější byly jeho inscenace českých klasických komedií – Stroupežnického Našich furiantů a Štechových veseloher Třetí zvonění a Válka ve sborovně. Úpravami až autorského charakteru vytvářel prostor pro originální jevištní akce a mimoslovní ekvilibristiku postav. V hercích probouzel vnitřní autenticitu, esprit a originalitu. Umělecky si rozuměl zejména s Josefem Nechutným (Habada ve Válce ve sborovně), který byl pravidelně také jeho asistentem. Režisér Martin Vokoun nastoupil do plzeňského divadla po absolutoriu pražské DAMU v roce 2008. V sedmi titulech širokého žánrového spektra prokázal smysl pro styl, originální domýšlení situací a cit při vedení herců. Nejsevřenější a současně herecky nejucelenější byly kromě tragikomické Portugálie hry o vnitřní samotě lidí, jeho klubové inscenace – Sartrovo filosofické drama S vyloučením veřejnosti o tom, že peklo si vytváří sám člověk (Tomáš Stolařík, Kateřina Vinická, Klára Kovaříková) a Mastrosimonova krutá výpověď o nebezpečí prázdnoty života Jako naprostý šílenci (Zdeněk Rohlíček, Martin Stránský, Andrea Černá, Jan Maléř). Antonín Procházka, autor situačních komedií, v nichž se lidské příběhy prolínají s naší politickou realitou, byl současně jejich režisérem a znamenitým interpretem klíčových rolí. Zejména v komedii Ve státním zájmu (přenášela ČT) razantně, ale s citem pro lidské slabosti rozehrál klauniádu jednotlivých situací. Zdeněk Rohlíček, Monika Švábová a Štěpánka Křesťanová posvětili tuto komedii herecky. Z hostujících režisérů zaujímal nejvýznamnější místo Juraj Deák, který v Plzni s uměleckou razancí vytvořil dramaticky náročné tituly. V tom posledním, Calderónově básnickém dramatu Život je sen o odpovědnosti za osud člověka, zazářili Jan Maléř, Viktor Vrabec a Zdeněk Mucha. V ostatních inscenacích podali mimořádné výkony Zora Kostková (Chůva) a Jakub Zindulka (Tybalt) v Romeovi a Julii, Jana Kubátová (Jituš) a Martin Štěrba (Řepa) v Portugálii, Michal Štrich (Fiala v Našich furiantech), Miroslav Krejsa ( Marcus v Hrobce s vyhlídkou), Antonín Kaška (Školní rada ve Válce ve sborovně). Z činoherního souboru odešli členové mladší věkové kategorie (Vilém Dubnička, Lenka Čermáková, Kristýna Hlaváčková), a tak jinak stabilní soubor čeká v blízké budoucnosti citelné omlazení.
Komentáře k článku: Činohra DJKT v letech 2006–2011
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
