Circa aneb Veronika Š. píše z Auch (No. 2)
V malých francouzských městech je neděle poklidným dnem odpočinku, bohoslužeb a rodinných obědů. Nebo je to příležitost zajít se podívat na nějaké z nabízených festivalových představení. Ani déšť, který trval celý den, neznechutil tisíce nadšenců pro nový cirkus, kteří se sjeli běhen nedělního dopoledne do Auch. I Maison du festival (Festivalový dům), neboli „centrála“, se hemžil návštěvníky, kteří si pod dřevěným trámovím prohlíželi vernisáž fotografií z minulého ročníku Circa, pojídali palačinky (crêpes i gallets) nebo poslouchali festivalový rozhlas, který vysílá ze stejné budovy.
Dvakrát viděné více chutná(?)
Druhý den festivalu se odehrával v duchu organizačním i kulturním. Jedním z bodů na mém programu bylo představit českou organizaci pro nový cirkus Cirqueon předsednictvu mezinárodní organizace FEDEC (Federation européenne des écoles du cirque), které bude rozhodovat o přijetí Cirqueonu mezi partnery. Takové členství může přinést českému cirkusovému centru řadu nových spoluprácí a více profesionálního novocirkusového umění do České republiky.
Říká se, že správný kritik by měl vidět více než jedno představení vybrané inscenace. V případě zahraničních souborů, navíc nového cirkusu, je problém navštívit takovou produkci více než jednou, a to povětšinou v rámci některého z festivalů. Proto jsem byla mile překvapena příležitostí, která se mi zde v Auch naskytla. V jeden den jsem zhlédla dvě představení, která jsem již viděla v průběhu minulé divadelní sezony. Měla jsem tak příležitost srovnat vývoj daného projektu a zakusit jinou atmosféru již známého zážitku.
Králíci z Champagne
Kvůli absolventské inscenaci Urban Rabbit´s cirkusové školy CNAC (Centre national des arts du cirque) ze Chalôns en Champagne jsem jela z Prahy až do Budapešti, abych o ní mohla později referovat v časopisu Svět a divadlo (viz též Divadelní noviny 2010/4 Arpád Schilling zkoumá… – pozn. red.) . Nebudu detailně rozvádět klady a zápory pozoruhodného projektu studentů jedné z nejvýznamnějších cirkusových škola a režiséra Arpáda Schillinga, který se v poslední době také těší značné přízni médií. Schilling na základě rozhovorů se studenty a prostřednictvím improvizace vytvořil čistý scénický projekt, v němž jednotliví aktéři hrají sami sebe v každodenní situaci, tedy v cirkusu – na provazochodeckém laně, trampolíně, visuté hrazdě, v obruči nebo na provaze. Pro každého artistu, který je v Urban Rabbit´s zároveň hercem a hudebníkem, je manéž svět, ve kterém žije, riskuje svůj život, miluje, nenávidí, trpí a raduje se.
Absolventi XXI. promujícího ročníku CNAC v inscenaci Urban Rabbit´s dokazují vysokou technickou zdatnost v rámci jednotlivých cirkusových disciplín. Je však těžké hovořit o herectví ve chvíli, kdy protagonisté představují sebe ve vztahu k lidem, kteří se stali na tři roky nejen kolegy a spolužáky, ale také lidmi, kteří se na sebe musí nanejvýš spolehnout, neb tato důvěra může v manéži znamenat otázku života a smrti. Jednotlivé scény, v nichž mladí artisté vystupují samostatně, ve dvojicích, nebo po skupinkách, oslovují svou upřímností, nadhledem, přirozeností a mnohdy i vtipem. Čerství absolventi CNAC tak dokázali nejen vysokou interpretační ale i tvůrčí schopnost.
Vidět Urban Rabbit´s podruhé, zato však na jejich domovské scéně-manéži, patřilo k zážitkům mnohem intenzivnějším než v budapešťském Fövárosi Nagycirkusz. Šapitó CNAC je menší, používá intimnější osvětlení, které umožňuje více se soustředit na pohyb artistů a zprostředkovává užší kontakt diváků s protagonisty.
Somnambulní deprese
Druhým po druhé viděným představením byl REV, o němž v Čechách pojednali jiní (ale za to jich byla spousta). Soubor Cahin-Caha a REV byl jedním z anoncovaných vrcholů festivalu Letní Letná. O vrchol se ale ve finále nejednalo. Budeme‑li však REV chápat v mezích jeho intencí, kterými jsou experiment a hledání nových výrazových forem (stojících na hranici tance, cirkusových umění, výtvarného umění a živé hudby), nutno uznat, že se jedná o inscenaci hodnou pozornosti. Sám Daniel Gulko, zakladatel, režisér a umělecký šéf souboru, v mnoha diskusích a rozhovorech uznal, že témata i forma, které pro své inscenace volí, nejsou pro diváky snadno akceptovatelné a nediví se tedy jejich odmítavým postojům. V REV se Gulko a jeho soubor snaží najít nový tělesný jazyk, který by korespondoval s prostorem a dával mu význam. Jako téma zvolil sen (francouzsky le rêve), který je bránou do podvědomí, jež skrývá naše kladné i záporné stránky duše. Čas, pohyb i tempo se v REV cyklí, což je evokováno pohybem artistů na frontální scéně. Prostorově však stoupá děj po vertikále nahoru (konstrukce sestavená z kovových postelí, po níž akrobati i zpěvačky šplhají).
Zásadní rozdíl mezi představením uvedeným v Čechách a zde na festivalu je prostor. Na Letní Letné byl REV uváděn v šapitó na bifrontální scéně, zatímco v Auch umístili představení do sportovní haly na frontální jeviště. Divák tak má omezený pohled na jevištní dění a jsou mu skryty detaily, které byly na Letní evidentní. Festivalový divák v Auch je navíc mnohem méně konfrontován, než tomu bylo v Praze, protože mezi jevištěm a hledištěm zeje poměrně velká proluka.
Problematická je především srozumitelnost obsahu inscenace a motivy jednání jednotlivých postav, které mnohdy bezděčně přecházejí z klidu do hysterie a naopak. Přelévání z jednoho somnambulního obrazu do druhého po chvíli postrádá plynulost, či logicky stupňovanou návaznost. I přesto, že téma inscenace REV je hluboké, forma sama o sobě klouže po povrchu. O intenzivní prožitek dané situace se z velké části stará pouze živá hudba, která je zastoupena třemi étericky vyhlížejícími zpěvačkami, jež trojhlasným zpěvem evokují „komorní verzi“ gregoriánského chorálu.
Druhé zhlédnutí REV ve mne zanechalo ještě větší pochybnosti a zmatek, než to první. Je evidentní, že se inscenace, v duchu správného experimentu a hledání, stále vyvíjí. Těžko však říci, kterým směrem.
Komentáře k článku: Circa aneb Veronika Š. píše z Auch (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
