Cirgus bóží

Lev ukusuje hlavu krotiteli, kterej chtěl dokázat, jak ho vycvičil. Já s vlky ženu se za hadrovým králíkem na šňůře s navijákem…

A Jiří Suchý nám k tomu vyzpěvuje, že si ji vzal v domnění, že se v pannu promění, a tak raději navštíví strýce v Prosečnici, jenž sádrový trpaslíci tam na zahrádce má…

A hrad Krakovec má mnoho společnýho s Krakovem polským a s naším Krokem, jinak taky Krakem, ale v závěru je pak jen domněnka, že jde čistě jazykově – zvukově – o místa opuštěná, kde krákají havrani a rvou se o maso z draka, kterýho zrovna skolil sv. Jiří pod hradem Wawel.

Souvislost s crackem zatím není doložená. Ani s krachem na NY burze 1929. To pak jde tak daleko, že podle zvuku jazyka, kterej vůbec, ale vůbec nemůžeme znát, se dohadujeme, vo čem si asi povídaj…

V šedesátých letech jsme s údivem sledovali japonský filmy – nepřemluvený. Když dva zamilovaní na sebe nenávistně řvali, v titulcích bylo: Já tě vroucně miluju – navždy, a jestli ty ne, tak si rozpárám břicho bambusovým mečem. Atd. Mýlili jsme se v odhadu. Zvuk je zrádnej vůdce i svůdce.

Jo, kdyby člověk v mládí študoval jazyky, a né brousil po Praze a hledal, kde eště maj votevříno…

Ještě ten Krok a Krak mají souvislost s tesařskou krokví, s krokem – chozením, dokonce i kříž, crux, je prej vod kraka.

P. S.: A co se bude psát o naší neslavný éře, která nás dovedla až do ráje stupidity? To nevim.