Žádný člověk není ostrov
Jako první premiéru letošního roku uvedl Cirk La Putyka inscenaci Isole, a to nikoli ve svém pražském sídle Jatka78, nýbrž v multifunkčním trutnovském divadle UFFO, kde soubor získal několikatýdenní rezidenční pobyt.
Režíroval umělecký šéf finského souboru Circo Aereo Maksim Komaro, který s Cirkem La Putyka vytvořil již tři projekty – Slapstick Sonata, Play a Batacchio. Záměrně nepíšu inscenace, neboť pokaždé šlo o kabaretní mozaiku akrobatických čísel a výstupů zastřešených výraznou koncepcí, ať už výtvarnou, historicky dobovou, žánrovou, či formální. Ještě výraznější je to v aktuálním projektu – daleko spíše než o nový cirkus či kabaret jde o zdivadelněný koncert. Jak by také ne, když v něm vystupují především kmenoví hudebníci a zpěváci La Putyky: Jan Balcar, Andrej Rády, David Hlaváč (alt. Adam Novotný), Veronika Linhartová, Valentin Verdure, Zbyněk Šporc a Anna Schmidtmajerová. Dění na jevišti je tak podřízeno působení „magické síly“ hudby. Performance je oslavou ladné kakofonie rytmů a zvuků, melodické krásy zpěvu a nápaditosti lidské fantazie.
Název Isole pochází z italštiny a znamená Ostrovy. V této produkci nejspíše ostrovy hudby či ostrovy nápadů. Název je však zároveň odkazem na báseň No Man Is an Island od středověkého anglického básníka Johna Donnea, jež se stala Komarovi volnou inspirací: Žádný člověk není ostrov, každý je kusem kontinentu, částí pevniny. Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by byla útesem, jako by se snížilo bohatství tvých přátel nebo tvé vlastní: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem částí lidstva. Proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě… Před diváky se rozprostírá široké orchestřiště s nástroji, místo setkání a hraní muzikantů. Jako by se chystal koncert. Šest performerů sedí v řadě před diváky a dívají se na ně. Přichází dirigent či spíše perkusionista, stoupne si za ně a dirigentskou hůlkou – gumovou tyčí – uhodí jednoho z nich do hlavy. Ten vyloudí tón. Uhodí dalšího a pak třeba dva najednou – vlastně jde o lidské varhany. Každý je „naladěn“ na jiný tón a intenzitu; délku jejich hlasu a rytmus určuje dirigent. Tak pochopitelně vzniká vtipná, hravá etuda vrcholící mohutným chorálem.
I další čísla stojí na jednoduchých pohybových, výtvarných a především hudebních nápadech. Vrcholem je scéna, kdy čtyři performeři drží v rukou dlouhé struny a performerka procházející mezi nimi na ně hraje tělem houslí. Jako by šlo o velký smyčec. Housle jako by se vznášely, jako by kráčely po strunách… Pohybově ladné, esteticky krásné číslo.
Mozaice poetických či groteskních čísel však chybí jednotné pouto, vnější rámec. Divák sleduje křehké situace, pohybové obrazy, minipříběhy, jež se zničehonic zjeví a bez odezvy, bez vztahu k předchozímu či následnému dění zase skončí. Jediným pojítkem je jen a výhradně hudba. Z celého dění se vymyká akrobatka, zpěvačka a hudebnice Anna Schmidtmajerová. Její bytí na jevišti je vždy performativně i hudebně plnohodnotné, což v závěru potvrzuje sólem ve visutém kruhu. Krása hudby se v něm pojí s magií akrobacie. Ovšem podobné číslo jsme již viděli v Batacchiu… Isole totiž spíše opakuje postupy z minulých produkcí.
V současné době je již část souboru v Berlíně, kde bude půl roku hostovat v berlínském kabaretu Chamäleon Theatre s projektem Memories of Fools připraveným speciálně pro tento prostor. A myslím, že v podobném, kabaretním duchu je třeba vnímat i Isole: jako oddychovou inscenaci ke sklence vína, která skýtá hudebníkům a performerům La Putyky odlehčení v toku fyzicky náročných produkcí.
Cirk La Putyka, Praha – Isole. Režie Maksim Komaro, hudba Jan Balcar, David Hlaváč, Veronika Linhartová a kolektiv, scéna Pavla Kamanová, světelný design Juho Rahijärvi, zvukový design Jan Středa, kostýmy a make-up Kristina Záveská. Premiéra 11. února 2019 v divadle UFFO, Trutnov.
Komentáře k článku: Žádný člověk není ostrov
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)