Zrození divadla z ducha tržiště
Batacchio znamená komediantskou klapačku v komedii dell’arte. Onu věčnou rekvizitu lidových, pouličních i nepouličních, loutkových (Punch a Judy, rakvičkárny) i živých podívaných. Vedle kopance do zadku je hlučná rána uštědřená klapačkou po hlavě tím nejzákladnějším gestem spektakulárního lidového humoru. Ani banánová slupka s ní nemůže soutěžit. Je to přímo symbol lidového divadla.
Maksim Komaro stylem inscenace Batacchio – ošoupanými samety, vintage kostýmy, loutkovitými postavami – evokuje atmosféru předminulého romantického století FOTO JAN HROMÁDKO
Titul inscenace Batacchio tedy napovídá, že se její autor – finský režisér Maksim Komaro – inspiroval tradicí lidových komediantů. Není to poprvé, co principál Cirku La Putyka a vizionář Rosťa Novák mladší přizval Komara ke spolupráci – vytvořil pro La Putyku například Slapstick Sonatu. V Batacchiu režisér vybudoval rafinovanou divadelní kompozici, podmaňující a inteligentní, jíž diváky provází jako Alenku říší divů; jeden výstup přechází do dalšího tak přirozeně, a zároveň překvapivě, jako bychom prostě zvedli poklop a propadli se do dalšího světa – do nové monády.
Komaro představuje svět cirkusu jako kabinet kouzelníka. Jeho scénář je inteligentně provázaným sledem jednotlivých artistických výkonů. Režisér rafinovaně proplétá momenty artistické excelence s okamžiky „kouzelnickými“, mísí autentické výkony a iluzi, a to vše ještě umocňuje humorem a vtipem. Propracovává herecky/klaunsky jednotlivé vystupující figury, ze kterých vytváří jakési tipi fissi jako v komedii dell’arte.
Heroický čas cirkusu
Vizuál je příjemně dekorativní a nostalgický, a stejně příjemně ošoupaný. Odnáší nás někam do heroického času cirkusu. Oním heroickým časem cirkusu míním útulný výprodejový romantismus. Je to právě tato atmosféra, za níž do cirkusu mimo jiné chodíme. Cirkus je totiž umění, které se neprobudilo ještě zcela ze svého romantického snu, podobně jako se z něj neprobudil balet. Přes všechny výdobytky nového cirkusu a jeho nesmírnou přitažlivost je to i atmosféra „starého“ cirkusu, která nás stále má v hrsti. Předminulé romantické století je pořád ještě oblíbené útočiště snění, i toho uměleckého. A Komaro stylem inscenace Batacchio – ošoupanými samety, vintage kostýmy, loutkovitými postavami a romantickými šaržemi – tuto atmosféru evokuje a ironicky na ní staví.
Ošoupaná sametová je i opona, jež slouží jako velký kapesník kouzelníka, zpoza kterého vždy vyskočí nějaké překvapení. Tak (ne)vidíme číslo na trampolíně, kdy se artista ve skoku vznese vždy až nad horní okraj opony, směšně tam zapanikaří a zmizí zase dole za oponou. Až při jednom výskoku náhle zmizí ve výšce, aby se z ní tentokrát nevrátil a zůstal zřejmě vězet někde v oblacích/provazišti. Mezitím se odehrávají další pozoruhodná čísla, když tu diváky už hodnou chvíli zapomenutý artista náhle spadne dolů v nejméně vhodném okamžiku do nejméně vhodné situace za překvapeného smíchu publika.
Komaro je i metaforicky myslící režisér; ve velkou metaforu proměnil sérii černých šál, když je nechal artisty ve výši propojit v jednu velkou košatou prolézačku či hlavolam.
Jsme ale v cirkuse, a tak má divák na tváři lehký smích, hluboký v srdci strach, strach o zranitelná těla účinkujících. Strach je emoce, na níž cirkus stojí; jeho jedinečná autenticita spočívá v bezprostředním a reálném nebezpečí, které artisté podstupují. Diváci jsou tak v tomto představení mezi dvěma ohni; klamem divadelní iluze a pravdou zranitelného těla, obé je tu v těsném objetí. Euforie a pokoření strachu vyzařovaly z finále – z triumfálního čísla skákačů na houpacím prkně, kterého se zúčastnila celá sedmičlenná company.
Tak trochu „vintage“ je i morálka, atmosféra je tu lehce mravně navinulá; musíme rozumět, že i to je součást rekreativního romantismu. Na této struně preluduje například číslo nevinně vyhlížející plastické akrobatky, které položili k nohám kulaté ovoce – jablko či grep. Akrobatka sklouzává pomalu do provazu a nad ovocem se rozprostře dívčina kratinká sukénka. Dívka v provazu chvilku pózuje, poté se zvedá a hle! – ovoce zmizelo; vypadá to, že muselo být vstřebáno dívčím rozkrokem. Dívka vypadá poněkud rozpačitě. Zkusí to znovu s novým kusem ovoce – se stejným výsledkem. Nerozhodně se zahledí… Je to tak nevinné, a zároveň tak na hraně. Režisér jemně dráždí diváka, aniž ho přitlačí zbytečně ke zdi.
To jsou některé způsoby, jakými režisér placíruje artistická čísla a zároveň (spolu)vytváří styl inscenace v obdobném duchu, jako to bylo v řadě těch předchozích ve Slapstick Sonatě, Dolls, Roots. S poslední premiérou Cirku La Putyka přibyla další úspěšná položka nového cirkusu v Čechách, který se ve svých počátcích zdál čirou utopií.
Inscenace Batacchio přináší také momenty artistické excelence FOTO MARTIN SRŠEŇ
Čas tržišť a bazarů
Nyní je Cirk La Putyka mezinárodně působící trupou; pravidelně vystupuje, hostuje, umožňuje na své scéně hostování příbuzných souborů domácích i zahraničních. Ale nezná dne ani hodiny. Přesto tvrdošíjně soustavně zvelebuje dvě haly v areálu bývalých pražských jatek, v těsném obklopení vietnamských i dalších trhovců. Není z divadelní branže na Jatkách sám. Nedaleko sídlí jiné populární formy – RockOpera a SaSaZu. Zdá se, že se na tomto velkém tržišti, kterým jsou bývalá jatka a dnešní Pražská tržnice, vytváří atmosféra, v jaké vznikaly kdysi dávno některé velké divadelní kultury východní Asie.
Jak známo, v Číně i Japonsku byla první divadla, z nichž se vyvinuly klasické a stále obdivované formy asijského divadla, součástí zábavních čtvrtí, velkých tržištních areálů. Dějiny divadla východní Asie se odvíjejí od performerů a vypravěčů, akrobatů, žonglérů, mimů, zápasníků a eskamotérů z čínských „tržišť a bazarů“, pouličních profesionálů, kteří tu prodávali svůj fortel tělesný i své vyprávěcí a hudební dovednosti, performovali i prodávali texty svých vyprávění. Posléze se tam vyvinula i stálá divadla s hereckými hvězdami a jejich brokátovými reklamami, vztyčenými před divadelními domy. To bylo první v historii známé zrození divadla z ducha tržiště.
Do divadla s drsným názvem Jatka78 se vklouzává úzkou uličkou lemovanou stánky trhovců. Kdykoli tam zavítám, strašně se bojím, aby Vietnamce někdo nevyhnal a nezařídil místo jejich stánků úhledné a vkusně udržované záhony nebo něco podobně umravnělého. To obklopení divadla skutečným, jakkoli šmucik životem, se mi totiž jeví nejenom živé a autentické, ale dokonce jakýmsi zvláštním způsobem plodné. A s odvoláním na vznik divadla v dávné východní Asii i perspektivní. A jakkoli banální obsah mohou mít a mají tržnice, pro široké publikum si stále uchovávají i jakousi magickou přitažlivost; turisté vyhledávají tržnice v cizích městech stejně často jako historické památky. Pro jejich zalidněnost, bizarnost, barvitost, ruch. Pro iluzi dobrodružství, možnost objevu zasutého pokladu, pro instinkt lovce, který se zde v lidech křísí, pro představu kořisti, které se zmocní. Tržnice je tedy příležitostí pro tolerovanou a rozněcovanou psychickou regresi. Tržnice je ale také velké spectaculum – předskokan divadla. Procházka po tržišti není možná špatná milostná předehra pro objetí s divadelním představením.
Přihlédnu-li k dalším zmíněným performančním prostorám uvnitř areálu Jatek – RockOpeře a koncertní hale SaSaZu, zdá se, že by nedaleko od centra hlavního města mohla vzniknout populární pražská rarita – zábavní čtvrť, multikulturně zabarvená, s prudkým střetem tržní pěny dní a zběsilého divadelního snění, příležitost pro writery, pouliční umělce, studenty architektury. Tržnice by se mohla stát novou pražskou legendou a Jatka78 v jejím rámci highlightem. Možná by přišli i Monty Pythoni.
Cirk La Putyka, Praha: Batacchio. Režie Maksim Komaro, choreografie Ilona Jäntti, scénografie Hynek Dřízhal, kostýmy Kristina Záveská, hudba Jan Balcar. Premiéra 12. května 2017 v Jatkách78.
Komentáře k článku: Zrození divadla z ducha tržiště
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
