Cirkopolis 2020 (No. 3)
Středeční večer festivalu Cirkopolis se nesl v duchu očisty. Na programu byla solo Lukase Blahy Lavabo, rituál fyzického i duševního očištění v krásných prostorách vypuštěného bazénu Kasáren Karlín. Pohybové představení s prvky nového cirkusu. Výzkum prožívání vlastního těla, jeho hranic, možností… intimity, samoty…
Foto: Tasya Nafigina
Člověk se ocitá sám se svým tělem a jeho obrazem, sám se sebou a svými myšlenkami. Co v těchto momentech prožívá? Kde končí hranice těla a začíná mysl? Odvážné představení s mnoha originálními nápady…
Pro mne, možná i ovlivněnou dlouhou dobou pobytu v asijské kultuře, se jednalo o performanci s mnoha japonskými prvky, neboť právě v této kultuře jsou očista a preciznost silně zakořeněné. Preciznost pohybů, ale i preciznost a řád rozložených objektů v hracím prostoru. Večer mi navodil vzpomínku na atmosféru mystických míst právě v Japonsku…
Performer Lukas Blaha, herec, tanečník, žonglér, spoluzakladatel novocirkusového uskupení Cink Cink Cirk, student závěrečného ročníku HAMU, začíná očistou prostoru, dna vypuštěného bazénu, ve kterém se bude jeho performance odehrávat. Poté usedá mezi diváky a v kýblu, ve kterém si namáčel mop, si myje nohy. Vodu cáká všude kolem, i na diváky, kteří sedí kolem něj na schodišti do bazénu. Je zábavné pozorovat jejich reakce. Někteří se smějí, jiným přijde situace trapná a někteří se dokonce odvracejí, prchají. Ptám se, možná spolu s performerem: Proč mnoha lidem vadí přirozené věci denního života?
Foto: Tasya Nafigina
V tu chvíli začíná Blaha svou produkci, svůj očistný rituál. Používá při něm různé rekvizity, různé objekty, jež má připravené u stěn bazénu či na jeho okraji. Jedním z nejpůsobivějších je nástěnné zrcadlo velikosti nástěnného obrazu, které zprvu viselo na zadní stěně bazénu. Sundává je, bere do rukou, hraje s ním. Využívá odraz svého těla a jeho částí v něm. Objevuje tak další rozměry a tvary hlavy, rukou, nohou… Jediné, co nikdy z vlastního těla nevidíme, je náš obličej. I s touto metaforou Blaha hraje. Jako by se jeho obličej přelil do zrcadla – kývá s ním ze strany na stranu, pohazuje, vzhlíží se v něm. Následují akce s oblečením. Sundává si jednotlivé části. Hravost jeho svlékání a hra s částmi kostýmu nabírá esteticky ladných, místy zas komických rozměrů. Pozorujeme, jak šaty proměňují člověka, jak se z nich člověk – jeho „Já“ – postupně „klube“, formuje.
Následují další etudy, další části rituálu: přelévání vody z misky do misky, balanc s miskou vody postavenou na vlastním obličeji. Omývání. Poté Blaha odhazuje poslední kusy svého oblečení. Je nahý. Je sám. Opravdu, zcela sám…
Foto: Tasya Nafigina
Svým pohybem zaplňuje celý prostor bazénu. Omotá si velký bílý ručník kolem hlavy. Obchází prostor bazénu po jeho horním obrubníku. Nevidí, přidržuje se jen zábradlí. To však v některých místech chybí… Tam, kde sedí diváci. Ti musí uhýbat. Některé tak opět uvádí do pocitů trapnosti, jiné k zamyšlení, co mají dělat, jak reagovat. Jelikož má performer ručník pevně kolem hlavy, nevidí. Je jen a jen sám se sebou, pohroužen do sebe. Nevidí svět kolem sebe. A my jej vnímáme jako objekt, který nás nutí přemýšlet. O něm, o sobě. Většina diváků uhýbá. Někdo dokonce zůstává stát a performerovu pohybu překáží. Vznikají tak okamžiky napětí. Co máme jako diváci dělat? Jak reagovat? Performer však o našich reakcích neví, nevidí nás. Pokračuje ve své pouti. Nakonec se opět vrací na dno bazénu. Ručník si rozmotává. Tanec pokračuje.
Foto: Tasya Nafigina
Celá produkce se – až na pár dramatických momentů – odehrává v klidném, plynulém, téměř meditativním módu… V jednu chvíli – téměř na konci produkce – ale ze sebe performer náhle a nečekaně vydává agresivní, silnou emoci. Pro něj zřejmě očistnou, zbavující jej zloby, vzteku, vnitřní temnoty. Agresivně mlátí násadou mopu o dno bazénu. Láme ji. Poranil se přitom. Krvácel. Přesto své představení, svůj rituál dokončil… Získal tak můj obdiv. V bílém rouchu měl ještě dostatek síly na žonglování s bílými míčky, na dotažení své očisty…
Na konci byli mnozí diváci zvědaví, zda krev, která zabarvila jeho kostým i podlahu, byla pravá. Byla… Vzniklo tak další – nechtěné – téma produkce. Jak má divák reagovat na zranění performera? A jak samotný aktér?
Následovala párty akrobatů, pořadatelů a přátel cirkusu v garážích Kasáren.
Lukas Blaha: Foto web Lukase Blahy
P. S. Lavabo (případně Lavábo) je obřad, při němž si celebrant při mši myje ruce a takto se tiše modlí: „Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu“. Je součástí přípravy darů, během níž se zpívá příslušný zpěv a po ní následuje modlitba nad dary. Je to obřad symbolický, ale i praktický – následuje po přinášení darů. Historicky vznikl z potřeby kněze omýt si ruce – lidé totiž přinášeli jako dar třeba i hospodářské plodiny. Zároveň se v rámci rituálu bude kněz za chvíli dotýkat proměněného Těla Kristova. Proto si někteří kněží omývají pouze palce a ukazováky – prsty, kterými drží hostii – jsou to prsty, které budou po proměňování držet nadále spojené.
///
Více o festivalu Cirkopolis na i-DN:
…
Komentáře k článku: Cirkopolis 2020 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
