Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Zahraničí
Cirkopolis 2020 (No. 3.1)
Čtvrtý den festivalu přinesl mimo jiné druhé festivalové uvedení sólo projektu Lavabo performera Lukase Blahy ve spolupráci s režisérkou Janou Stárkovou a scénografem Ondřejem Menouškem. Lavabo ve francouzštině znamená umývadlo, umývárna nebo toaleta, zkrátka prostředí uzpůsobené k očistě člověka. A čistota, očišťování byly taky stěžejním motivem zhruba hodinu trvající erupce pohybu, v níž došlo i na zcela zbytečné žonglování.
Foto: Tasya Nafigina
Výběr prostoru k uvedení Lukasovy performance se týmu povedl bez přehánění skvěle. Zašlý a vypuštěný bazén bývalých karlínských kasáren je svým až horrorovým vizuálem k podobným produkcím jako stvořený. Při správném nasvícení a s krví na dlaždicích by mohl divák odcházet i s milou újmou na duševním zdraví. K tomu však nedošlo. Tedy až na tu krev.
Své vystoupení Lukas zahájil očistou dna bazénu. Důkladné a mechanické obcování s mopem předznamenávalo i směr práce s dalšími momenty, v němž dominovala preciznost pohybu. Následovala intenzivní očista těla, při níž byla k participaci chtíc nechtíc donucena i jedna divačka. Zde už zcela otevřeně performer přitakával klaunérii, v níž de facto pokračoval téměř polovinu představení. V něm byl hlavní hvězdou především oděv, do něhož byl Lucas oblečen. Nejprve široké plátěné kalhoty, hned zas sexy šaty i komický převlek. Očekávatelná nahota nakonec taky přišla, i v ní se ale umělec pohyboval daleko před branami klišé. Zvlášť rozverné klouzání po celém těle po ploše bazénu působilo až katarzním dojmem. Konec však zdaleka přijít ještě neměl.
Foto: Tasya Nafigina
Rozvernost, bezprostřednost, bezstarostnost se začala kalit. Jako by tím důkladným čištěním dospěla postava až ke své temné omítce. Nahý, slepý s obličejem zafačovaným děsivým turbanem, klopýtající po okraji bazénu, symbolicky předvádí cestu člověka dějinami, aby se znovu pustil do úklidu bazénu. Tentokrát už ale ne systematicky a trpělivě. Zvítězí neuróza a afekt, po němž mop jako nástroj očisty, jako sebesvazující nástroj moci bude zničen. Neplánovaně se však přitom zraní na nose i performer a bazén se konečně třísní krví. Není to plánované, ale efekt je dokonalý. Zvlášť když v sondě do temnoty duše dojde až k tónům vyjadřujícím totalitu a člověka nutně napadá paralela čistoty člověka s čistotou rasy. Obezřetnost, s jakou Lukas jednotlivými motivy a symboly prochází, a zároveň živelnost, s níž do jednotlivých situací vstupuje, je výbušná kombinace. Divák hltá každý pohyb, touží jej interpretovat, děsí se toho a zároveň se nesmírně baví.
Podobné projekty bývá oříšek zakončit. Lukas, jakožto žonglér, se rozhodl žonglovat za zpěvu jakési lidové písně. Do jisté míry lze tento přístup pochopit. Člověk hledá podvědomě útěchu v tradici, jakožto zdánlivě ryzím, čistém sdělení o světě. Tradice je ovšem ošemetná, konzervuje i nečistoty, ale tváří se, že o nich neví. K čemu jinému ale sloužilo ono žonglování než k typickému předvedení se, nevím. Předvedení sebe, Lucase, tedy popření dosavadního nadosobního sdělení. Škoda toho.
///
Více o festivalu Cirkopolis na i-DN:
…
Komentáře k článku: Cirkopolis 2020 (No. 3.1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
