Divadelní noviny > Festivaly

Cirkopolis: Přitažlivá svoboda

Česká metropole od 12. do 18. února již po desáté hostila mezinárodní festival nového cirkusu a mezižánrových projektů Cirkopolis. Jubilejní ročník přehlídky, kterou tradičně pořádá CIRQUEON – Centrum pro nový cirkus společně s Palácem Akropolis, nabídl pět komorních zahraničních inscenací a tři tuzemské. I přes jejich různorodost je spojoval minimalismus, odhodlané hledání nových cest, blízkost a pot, úzké propojení cirkusových disciplín s hudbou a výtvarným uměním. Novinkou bylo zařazení představení určeného přímo dětem a bohatá nabídka doprovodných workshopů. Mnoho z letošních hostů se v Praze navíc představilo vůbec poprvé.

Cirkopolis si za dobu své existence vytvořil nezaměnitelné charisma, které v sobě zahrnuje umělecky hloubavé, intenzivně komunikující projekty a komunitní atmosféru. Je událostí, jejíž atraktivita netkví v přemíře adrenalinových show, ale často naopak ve virtuózní technice, experimentu a inovaci. Festival dlouhodobě charakterizuje mezioborová propustnost, synergie umění a fascinace každodenním světem, autenticita a provokace. Programová nabídka každoročně poukazuje na kreativní svobodu a mnohdy až neuvěřitelné odhodlání performerů.

Letos se na jevištích divadla Ponec, Paláce Akropolis nebo v prostoru Kasáren Karlín nejčastěji objevovaly pozemní a vzdušná akrobacie, žonglování a klaunerie, z pomůcek lana a kožené řemeny, z nejvýraznějších materiálů pak polystyren a korková drť. Ve vzduchu hodně kmitaly míčky nebo stříkala barva. Trend převažujících sól a duetů narušila pouze čtveřice cestujících s kufry. Celý týden se tematicky stáčel k mezilidským vztahům a rovinám lidství, prověřování sebepéče a respektu k druhým. Vynikaly protichůdné síly jako přitažlivost a rezistence, dobrovolně snášená bolest, vlastní izolace i obrovská snaha o dialog s publikem.

Souhra disciplín, tělo na tělo

Zahajovací představení s názvem S’assurer de ses propres murmures, jenž by ve volném českém překladu mohl krátce znít jako Šepoty či Našeptávání, vneslo na scénu jednu z kvalit většiny produkcí, a to vyrovnanost inscenačních složek ve smyslu vzájemné podpory.

Duet žongléra Juliena Clémenta a bubeníka Pierra Polleta začal společnou přípravou a sjednocujícím pohledem do publika bok po boku. Vcelku byl pak souhrou rytmů hodu, úchopu i dopadu, úderu, tření, vibrace a chvění. Oba shodně rozvíjeli své disciplíny z více perspektiv. Například bubeník naplno rozezvučel nejen bicí soupravu, ale nejprve stůl, později i materiály jako kov nebo dřevo, v ozvučný nástroj proměnil i své vlastní tělo. Žonglér vyhazoval míčky, balancoval tyče, a jakkoli to na papíře vyznívá banálně, vzájemně si předávali impulzy k náročnějším výkonům a aktivně na sebe reagovali. Pollet živě vytvářel audiostopu objektů, s nimiž Clément manipuloval. Přesněji, oba pracovali se zaplňováním prostoru s vědomím pomíjivosti zvukových i vizuálních otisků. Nechyběl humor, provázanost či gradace. Francouzská dvojice Collectif Petit Travers svým představením hned na úvod potvrdila, že kde funguje chemie mezi vystupujícími, tam divák s důvěrou, někdy až s příjemným odevzdáním se zacílí pozornost, ať už je rozvíjen minimalismus, nebo tryská energie.

Druhý duet ze zahraniční nabídky Cuir v produkci souboru Un loup pour l’Homme nastolil téma souboje, nadřazenosti, závislosti, manipulace a také erotiky, sexuální orientace, ale i zranitelnosti a mužské něhy. Performeři Arno Ferrera a Gilles Polet silově podrobovali revizi maskulinní svět. Mohli připomínat gladiátory, krotitele zvěře, vášnivé milence… Téměř obnažené tělo na tělo, v duetu rozvíjené až ve své nerealistické podobě, vloni osobitě prezentoval belgický performer Alexander Vantournhout spolu s Axelem Guérinem. Výzkum lidské proporcionality bez jediné externí pomůcky tehdy dokázali s lehkostí zpracovat do nepředvídatelných tělesných sousloví. V Cuir zase díky „postrojům“, koženým páskům vedeným okolo nezahaleného těla, nacházeli performeři mnohem větší rozsahy v balančních pozicích. Vyjevovala se tíha, do popředí vystupovala síla, napínání a třes svalů, z těl se řinul pot, jejž ze sebe muži veřejně stírali, tehdy projevovali i velkou péči o sebe navzájem. Často spolu ve svazku nezabírali více prostoru než o rozloze jednoho člověka, neboť si vzájemně byli platformou opory, nebo zhmotněnou nadvládou jednoho nad druhým. Svému záměru přizpůsobili i uspořádání divadla Ponec. Základem scénografie byla oranžová taneční plocha ve tvaru čtverce a akci ozařovaly světelné panely umístěné po jejích dvou stranách. Publikum rozesadili na protilehlé „tribuny“, přítomní tak sledovali nejen dění před sebou, ale ve druhém plánu neustále vnímali ostatní pozorující.

Před dvěma lety se s obdobně intimním dialogem na pomezí krutosti, bolesti a vášně zavřel akrobatický pár Claudel Doucet a Cooper Smith i s diváky do jednoho z pražských bytů. Bytová performance Se prendre z bezprostřední blízkosti nahlížela do místností jako do útrob lásky a partnerského soužití. Všichni přihlížející se stávali svědky fyzických projevů nálad obou akrobatů, něhy i násilí.

O bolesti, sebezapření a lhostejnosti

Spoluúčast, aktivní i pasivní, vyžadovalo také představení EZ italského artisty Eleny Zanzu. Extrakt jeho dlouhodobého výzkumu v oblasti extrémních praktik, jako je zde zadržování dechu nebo vis za hlavu, se zaměřoval na prověření důvěry mezi lidmi. Vyjadřoval strach ze samoty a skrytě upozorňoval na zranitelnost. V manipulaci se svým tělem postupoval od sebetestování až ke skupinové výzvě, v níž se položil na zem a nechal vléct.

Nejprve se ale ponořil do zavěšené nádoby s vodou a reguloval svůj dech. Vizualizovaná potřeba uzavřít se do vlastního prostoru současně připomínala očistnou lázeň před nadcházejícím až rituálním vázáním hlavy dle shibari techniky. Upevnil ji do provázků tak, aby nemohla vyklouznout a vzniklo oko, do něhož následně upevnil karabinu s lanem. Pro důkaz pevnosti a síly sám sebe vytáhl do vzduchu. S prvními decimetry nad zemí se lanka zařezala do tváří a pomyslná podobnost s hair hangingem (vis za vlasy) se rozplynula.

Poté dal své tělo všanc nepředvídatelným motivacím dobrovolníků. Nejprve se zájemcem navázal kontakt, poté vybraného diváka upevnil do úvazku a následně ho coby protiváhu vytáhl do vzduchu. Čím výš dobrovolník stoupal, tím hlouběji se lanka vtiskávala performerovi do kůže. Zanzu však v situaci existoval bez emočních záchvěvů, bez náznaků trpěné bolesti. Experiment o sebezapření? Kdo obětoval koho? Performer tělo a publikum své svědomí, když tiše přihlíželo utrpení narůstajícímu i závěrečným vlečením jeho těla po podlaze? Během sledované reprízy do němého dialogu nezasáhl nikdo. Okamžitě naskočily otázky, zda se éra, kdy diváci ze strachu o život performera zasahovali do akcí, proměnila v dobu lhostejné konzumace, nebo zda postoj publika svědčil spíše o současné nedůvěře v autenticitu, anebo naopak o víře v superschopnosti a nadhled člověka na jevišti.

Hrátky s polystyrenem a barvou

Cirkopolis vedle rozvětvené hluboce fyzické roviny dlouhodobě přibližuje i osobitost vztahu performera a materiálu nebo objektu. Objektová performance Materia italského žongléra Andrey Salustriho nastolila svět stmelený v polystyrenu. Až niterná expozice hmoty upozadila dokonce tělo ve smyslu jeho fyzické přítomnosti. Salustri nekonstruoval objekty nové, nevstupoval do určující role ani svým postojem nekomentoval vztah k materiálu. Nabízel mu sám sebe jako iniciátora jeho pohybu nebo procesu destrukce. Vytvářel s materiálem za podpory cirkulačních ventilátorů kinetické instalace či samohyby, mnohé působily jako poetické obrazy, a to včetně závěrečné komplexní „apokalypsy“. V důvěrně prozkoumaném teritoriu otevíral jedno překvapení za druhým, jako bychom nahlíželi do laboratoře, v níž dostáváme brýle dětského pohledu a díky nim dar se znovu divit, obdivovat se všemu, co by původně zůstalo skryto za svou původní účelovostí.

Čirou radost rozvířil akrobat Jakob Lohmann v malířské show Plock!, určené divákům od čtyř let. Belgický soubor Grensgeval svérázným způsobem vytěžil téma akční malby a opřel se se vším elánem do využití barev a principů natírání. Pollockův předobraz zde skvěle zarezonoval jako startovací linie. A u bíle natřených čar se ve speciálně upravených prostorách Kasáren Karlín opravdu začínalo. V řadách srovnané bílé pláštěnky a návleky na nohy se staly nepostradatelnou ochranou proti sprškám barevných kapek. Jednotně obalené publikum pak zasedlo na školní lavičky rozestavěné ze tří stran plátna nataženého na zemi. Z útulného „ateliéru“ byl okamžitě cítit život a nadšení a akrobat si svýma rozvernýma očima záhy získal veškerou pozornost. Nejprve otiskl štětec, brzy přešel k čarám a stříkancům. Barvu roztíral, cákal, plival, rozptyloval, setřásal a rozmazával. Svůj způsob malby odvíjel od akrobatických triků. Například namočil malířskou štětku v plechovce s barvou a umístil mezi kolena. Následně skočil salto. V prostoru zůstala nádherná stopa. Díky elasticitě performerova těla a koordinačním dovednostem nohy také alternovaly ruce anebo natírala ruka s nohou, v barvě se Lohmann dokonce plazil. Plock! skvěle rozvinul vděčné téma a v letošním výběru se jednoznačně stal událostí s nejvyšší hladinou optimismu. V předchozím roce se malířská činnost, a to v mnohem extrémnější podobě, objevila v představení Work Claudia Stellata. V obou případech se ale umělci snažili jak vyčerpat námět, tak intenzivně nabídnout své dovednosti.

Česká scéna dostala prostor k prezentaci v závěrečných dnech, zejména pak uvedla v premiéře sálovou verzi původně pouliční pohybové inscenace Suitcaseboarding souboru tYhle. Situační komedie s prvky absurdity se opřela o téma cestování, čekání na zastávkách, o vztahy ke spolucestujícím a zavazadlům. Autorské sólo Lenky Švolíkové Sandwritten, zasazené do esteticky vyladěného prostředí, svou formou oscilovalo mezi participativní performancí a workshopem. Přehlídku pak završili Bratři v tricku s vědeckým exkurzem do tajů žonglování. Kabinet žonglérských kuriozit Adama Jarchovského a Václava Jelínka s humornou nadsázkou nastínil historické kořeny cirkusové disciplíny.

Během minulých ročníků cirkusového festivalu se přenášely cihly nebo naplněné pytle, pracovalo se s dřevěnými deskami, zatloukáním hřebíků, akce se děly na zemi i nad ní a také na lanech zavěšených i horizontálních, na konstrukcích i za sklem… Bohaté spektrum činností, prostorových řešení, tematických oblastí a hlavně fyzických variací se dosud nevyčerpalo, naopak se i nadále objevují překvapivá spojení. A v tomto roce se Cirkopolis obhájil jako událost stmelující i protichůdnou různorodost, jež díky otevřenosti, respektu a vůli komunikovat nachází a předává umělecké hodnoty i neobyčejný zážitek.

• Autor: Hana Strejčková
• Publikováno: 6. března 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Cirkopolis: Přitažlivá svoboda

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ