Divadelní noviny > Názory – Glosy
Cirkus aneb Autenticita
Nový cirkus je dnes fenomén. Ale vynořuje se a vstupuje do povědomí od šedesátých let, poté, co upadl v opovržení cirkus tradiční. Objevuje se jako mezinárodní jev od Austrálie po Ameriku, hlavní zásluhy o jeho vznik i kvality jsou však přisuzovány Francii, pravděpodobně plným právem. Konstituuje se v sedmdesátých a osmdesátých letech, nikoli náhodou v době, kdy se v tanci i scénických uměních obecně hledá v mohutném a hlasitém gestu nová alternativa. Nový cirkus se při svém sebedefinování inspiroval nálezy scénických umění. Přesněji: neinspiroval se divadlem obecně, inspiroval se dobovou divadelní alternativou. Tato inspirace pomohla novému cirkusu vytvořit nezaměnitelnou image.
Cirkus si osvojil práci s tématem; cirkusové představení tak získalo vnitřní konzistenci, strukturu (oproti revuálnímu charakteru cirkusu starého). V rámci tématu artisté „hrají role“. Usilují o originální styl, věnují stylotvornou péči výtvarnému vizuálu, právě tak jako volbě prostoru. Ten si částečně zachovává tradiční podobu – šapitó, ale vznikají charakteristická šapitó malá až malinká pro jednotematické malé cirkusy. Cirkus ale také infiltruje do tradičních divadelních budov. Programově se pracuje s originální hudbou. Nový cirkus tak přirozeně vstupuje do spolupráce s dalšími uměleckými obory na výrazně vyšší úrovni než kdykoli předtím a vplouvá do dobového trendu cross-overu.
Dalším žolíkem nového cirkusu bylo, že se stal uměním pro fajnšmekry. Artista je nadále umělec, ne „světský“. Společně se všemi novými scénickými formami usiluje o novou tvář, nové tělo divadelního umění, emancipuje se, nobilizuje, ale neztrácí přitom odvěký potulný romantický odér – který vede diváky k nostalgickému zasnění.
Od archaické rodinné struktury se přešlo k profesionálům formovaným školami; vytváří se spíše generační než rodinný typ umělecké komunity se širokou nabídkou možností spolupráce. Artisté vyšli z ghetta a mají větší rozhled po umění i společnosti, a tím i více témat na dosah.
Nový cirkus má dnes své módy – silky, lana a hrazdy –, svá dobová tabu – stop utrpení zvířat! (Přesto je jeden z nejúžasnějších jízdní cirkus Zingaro.) Ale nejenom to. Vedle distinktivních a stylotvorných znaků sdílel vznikající nový cirkus se svou generací i její nonkonformnost a étos. V něm silně znělo volání po autenticitě. Tuto autenticitu mělo na scéně zprostředkovat především exponované tělo. Nezapomeňme, že 20. století je století renesance těla.
Toto tělo – ideálně v prázdném prostoru – má být podrobené zkoušce; zde se promítá dobový sen, totiž touha po rituálním zážitku. In extremis jde o tělo vystavené riziku. Takto silně exponované tělo má na nových jevištích různé odstíny. Je to tělo nahé jako pravda – bez ochrany masky a kostýmu, tělo improvizující pohybem – bez záchranné sítě textu, a tělo vystavující se fyzickému riziku v nějaké vabank hře.
Divadelní alternativa v době vzniku nového cirkusu opouštěla princip mimicry, napodobení, maskování, a performeři i tanečníci začali sloužit principu ilinx, závrať, vír (podle klasifikace Rogera Cailloise in Lidé a hry). Dynamika pohybu, poloakrobatické prvky, nebezpečná partneřina činily z progresivního tance adrenalinovou záležitost; vznikl termín katastrofický tanec. Performeři riskovali v oblasti morálky a neprognostikovatelnou improvizací atakovali fyzicky publikum, ne vždy beztrestně.
Nejvyšší a každému srozumitelnou míru rizika však přinášejí cirkusoví umělci. (Dodnes mnozí z nich, ne všichni, pracují bez sítí nebo lonží.) Riziko není to jediné, s čím přicházejí, ale je to silně emotivní a velmi účinné. Archaický strach o artistu, který riskuje úraz, ba život, má publikum vždy v hrsti. Cirkus proto není nikdy jenom pro fajnšmekry. Zůstává všelidovým uměním.
Komentáře k článku: Cirkus aneb Autenticita
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
